Texty: Netradiční divadelní noviny 1, 2/1998 (Josef Fabián, Marta Pilařová)

…Jak už to se stavbami u nás bývá, je to tak trochu „dodělej doma“, tedy po kolaudaci, takže všechno ještě nebude asi fungovat docela podle vašich a našich přání, ale netradiční divadlo umí improvizovat, takže se s tím určitě dokážeme vyrovnat. Ono totiž, a dnes už to mohu říci, v tom vojenském klubu, kam jsme byli v minulém roce stavbou vyhnání, byla asi nějaká Bílá, či spíše Zelená paní. Dělali jsme tam Setkání i Moravský festival poezie a obě tyto akce měly jakousi podivnou atmosféru – neatmosféru. Prostě všechno běželo jak mělo, ale nebylo to ono.
Letos jsme definitivně přišli i o to málo peněz, které nám ministerstvo kultury dávalo, takže je to všechno pouze za naše a za městské, což sice přežijeme, ale trochu nás to mrzí. To, že jsme letos poprvé přistoupili k redukci divadel, není ani tak dáno našimi finančními možnostmi, jako spíše možnostmi ubytovacími a časovými. Dalším problémem je, že přestože je přesně řečeno, pro jaké divadla je naše Setkání určeno a o čem je Šrámkův Písek, každý rok se zde objeví několik divadel, která tomuto určení nevyhovují a nemohou nikam postoupit. Hlavním kritériem, které jsme redukci zvolili, bylo dodržení časového limitu jedné hodiny. Takže letos žádné dvouhodinové představení neuvidíte a měl by být čas i na nějakou tu řeč, což k Setkání patří.

Časový limit a odmítnutí divadel, která ho nerespektovala, je sice administrativní opatření, ale jak se ukazuje, Setkání a jeho účastníkům prospělo. Všechno je najednou volnější a pohotovější.
Josef Fabián v Netradičních divadelních novinách 1/1998

K tomu, abych se letos mohla představit jako redaktorka, napomohla, jak už to tak bývá, náhoda. Poslední den loňského Moravského festivalu poezie jsem seděla v M-klubu nad pomerančovým džusem proti panu řediteli Josefu Fabiánovi. „A co že ty nepiješ, děvče?“, zahlaholil. „Ále, mám nemocnou slinivku a doktorka mi to zakázala.“ Zapředli jsme hovor na téma nemoci, alkohol a mé literární sklony a slovo dalo slovo a pozval mě, ať přijedu a pomáhám při přípravě Netradičních novin. A jsem ráda, že jsem tady. Dostala jsem do ruky diktafon a ten mi umožnil popovídat si s mnoha zajímavými lidmi a položit účinkujícím několik všetečných otázek.
O hře Dividla Ostrava Čaj o páté jsem se dozvěděla, že se vedoucí divadla Saša Rychecký při jejím vymýšlení inspiroval anglickými pohádkami, které jsou samy o sobě absurdní a že jednotlivé epizody spojuje prostředí anglického klubu. O druhé hře Dividla Verše jsem si zase povídala s jejich autorkou Adélou Miencilovou, která už píše básničky odmalička a že nápad udělat z nich představení měl opět vedoucí souboru Saša Rychecký a Adéla je teď ráda, že se nechala přemluvit. Crepácy mi zase řekli, že se jim zrekonstruovaný zámek moc líbí a že se jim v něm hrálo moc dobře a kluci z ostravského souboru „hodně iks“ zase tvrdili, že po loňském absolutním vítězství chtějí letos absolutně prohrát a že když se jim to nepovede, znamená to, že je to tady opravdu přehlídka netradičních divadel.
Protože byl ve čtvrtek mezinárodní den strašidel, chtěla jsem vyzpovídat i Bílou paní nebo aspoň bezhlavého rytíře, ale nepřišli. Asi slavili někde jinde.
Marta Pilařová v Netradičních divadelních novinách 2/1998