Texty: AS 2004, č. 3, s. 4-5.

HANÁCKÝ DIVADELNÍ MÁJ

Dopřejte si týden volna, zapomeňte na pracovní povinnosti a vyjeďte první květnový týden za divadlem do Němčic nad Hanou. Místní divadelní spolek společně ruku v ruce s Městským kulturním střediskem tu organizují Moravskou regionální přehlídku venkovských souborů s výběrem na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém n. J., a současně i Moravskou regionální přehlídku činoherního divadla pro děti s výběrem na národní přehlídku Popelka v Rakovníku. A protože takhle dlouhý název akce, na kterou se sjíždějí soubory z velkého okolí, by byl k nevyslovení, říkají jí stručně Hanácký divadelní máj. Letos se konal už 18. ročník a finančně jej podpořila opravdu velká řada sponzorů, Ministerstvo kultury a Olomoucký kraj. Jenom samotný výčet donátorů zabral v pravidelné zahajovací řeči konferenciérů několik minut. Od soboty 1. května až do soboty 8. května se na zdejším jevišti představilo celkem 15 souborů se sedmi inscenacemi určenými dětskému nebo mladému publiku a osmi inscenacemi pro dospělé. Jaké to byly inscenace a jak se jim dařilo? Ty byly posuzovány očima tří mužů Vladimíra Valeše, Tomáše Krauchera a Jaroslava Kodeše.
Prvním soutěžním představením osmnáctého ročníku Hanáckého divadelního máje se stala inscenace hudební komedie J. Voskovce a J. Wericha Divotvorný hrnec. Představilo se s ní Divadlo Antonína Vorla z Křenovic. Soubor zkušený, pracující systematicky už řadu let. V poslední době se zaměřil právě na divadlo s písněmi. Všichni dobře zpívají, a tak je jen škoda, že sborové písně jsou v hudební nahrávce navíc podporovány playbackem. Naopak v sólech zvláště vyniká Eva Hrubá hrající Belindu nebo Pavla Rozkopalová jako Káča. Inscenace má však několik problémů. Tvůrci se často spoléhají, že stačí informace řečená, a zapomínají na pravidlo, že co divák nevidí, to pro něj neexistuje. Ani jednání dramatických postav není vždy přesné. Scéna je sice vizuálně v aranžmá rozpohybována, ale mnohdy příslušné aranžmá nenese význam vzhledem k situacím, ve kterých se postavy nacházejí. Zkušenému hereckému kolektivu se také občas stane, že zapomene na to, že vše, co je sice dávno nazkoušené, musí při každé repríze vypadat, jakoby se to dělo poprvé. Za úvahu snad ještě stojí zamyslet se nad ideovým posláním této hry. Ukradený divotvorný hrnec symbolizuje to, co může každý národ snadno ztratit, svoje bohatství pramenící z historické identity. Škoda, že se např. inscenátoři nevydali tímto směrem, zvláště u příležitosti vstupu naší země do Evropské unie.
Jako by teď nastal boom posledního dramatického díla Jana Drdy Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Pomineme-li dobu, v které se tato hra narodila a pomineme-li tu skutečnost, z jakých důvodů se tato hra tak často vrací na jeviště, musíme přiznat, že díky pohádkovému motivu má tato hra stále svou platnost a dar jisté upřímné výpovědi. A za tento výběr je třeba domácí němčický soubor Na štaci pochválit. Němčice mají s touto hrou už své zkušenosti. Právě před pětatřiceti roky tři aktéři, které jsme měli možnost v současném představení vidět, v ní tenkrát sbírali své začátečnické herecké zkušenosti. Kritika však patří režii představení. Soubor při pohovoru s porotou přiznal, že se převážně jedná o kolektivní záležitost a ono to tak docela nejde. Vzniká sled neučesaných obrázků, které nemají svůj temporytmus. Často se pak stává, že se představení utápí pouze ve slovech, neboť neexistuje pražádného nápadu, který by představení rozhýbal, a to je velká škoda. Domácí soubor přitom na to má, především může spoléhat na zkušené herce ze svých řad. Farář Jiřího Chytila je na jevišti charismatický, ale na druhé straně by si měl uvědomit, jak asi čertovi chutná kněžský talár. Plajznerka Nadi Tesaříkové se nám zdála svým projevem velmi opatrná, chyběl ji tak trochu ráznější pohled na svět. Kostelník pana Miloslava Chytila, pravděpodobně nejzkušenějšího hráče, vypadá trochu svým projevem jako by zabloudil z jiného kusu, například z Podskaláka. A tak je to s postavou od postavy. Chybí jim totiž přesný výklad. Naštěstí je soubor s tímto představením na začátku a mnohé se dá dohnat. Představení je dlouhé, mělo by se škrtat, převážně v písničkách, které se nám nezdály až tak důležité, a i přestavby retardovaly děj.
Pohádku O krásné Vasilise a třech kouzelnicích, inspirovanou ruskými pohádkami, nastudoval soubor Malá scéna ZUŠ Zlín. Dramatizace, režie a scénografie se ujal Martin D. Polínek. Společně s dětským publikem jsme zhlédli působivé divadelní představení s vyrovnanými hereckými výkony, skvělou jevištní řečí, melodickou hudbou, doplněnou plnými zpěvnými hlasy. Rovněž tak scénografie (pokud vyjmeme některé realistické součásti, jež v průběhu představení můžeme oželet) využitím dostatečných náznaků a symbolična doplňovala příjemný ráz představení. V neposlední řadě nemůžeme opomenout kostýmovou část, která byla dostatečně výstižná. Herci poučeně pracovali se situací, gestem a naplňovali tak svá poslání bez přílišného přemáhání a s viditelnou chutí hrát. To se týká i celého sboru - dvořanů, paprsků, démonů a stráží. Představení bylo dobré, milé, divadelní. Jenže ono se zároveň ukázalo, že by mohlo být VÍCE než dobré. Opět se dostáváme k tomu, co je pro každou inscenaci základním stavebním kamenem. Dramaturgie. Ale protože se jedná o vlastní dramatizaci, tak více pomyšlený příběh. Bohužel se hlavní dějová linka Vasilisy a Finista někde vytrácí či postrádá spojovací části. Na jevišti se může cokoliv mnohokráte opakovat, ale pokud zůstane jen u slov, bez zviditelnění spojitosti... zůstává, bohužel, prázdné a nepochopené. I přes tato kritická slova, znovu opakuji, jedná se o představení nadprůměrné a zajímavé.
Ferdyšova divadelní kočovná společnost Bojanovice nastudovala a předvedla vlastní autorský text s názvem Dědeček. Jedná se o jakousi recesistně zpracovanou historii Bojanovic s řadou mystifikací. V úvodu vede Duch Moravy dialog s němým Duchem Čech. Uvádí diváky do problému a seznamuje je s výchozí situací, kdy praotec Morava došel na kopec Větrák, a jak se jeho tři synové po jeho smrti nemohli dohodnout o dědictví. Potom se odehrává několik situací kde se představuje kníže Bojan a jeho bratři, jak se dohadují o zděděné území a jak se nechtějí ohlížet na nic, ani na lásku svých dětí. Moudrý Dědeček vše vyřeší ke spokojenosti všech stran. V závěru pak Duch Moravy věští budoucnost vesnice, což se dá chápat jako ironický pohled na současnost Bojanovic. Soubor plný mladých a jistě i talentovaných lidí se zjevně inspiroval současností i historií své vesnice a pokusil se ji transformovat na jeviště. Reálie o kterých hrají, zřejmě fungují na „domácím hřišti“, méně pak už na cizím. Prostředky, které k tomu soubor volí, jsou z řádu sousedského divadla. Soubor zatím postrádá základní divadelní řemeslo, nectí pravidla jeviště ani komunikace s hledištěm. Vzhledem k tomu, že soubor se chce zúčastňovat divadelních přehlídek (loňská účast v soutěži) a poměřovat výsledky své práce s jinými kolektivy, nezbývá, než pojmenovat zjevné nedostatky.
Slavné drama Gabriely Preissové Gazdina roba jsme viděli v zajímavém podání Kroužku divadelních ochotníků z Hvozdné. Jde o soubor zkušený a poučený, v jehož středu se vyjímá silná režijní osobnost Dušana Sitka.Ten také velice razantně upravil scénář Gazdiny roby, zbavil jej veškerého balastu a dal mu tvar téměř filmové balady. Vytvořil zajímavé režisérské představení, které nepostrádá řadu hezkých situací. V roli Evy, Krajčíky, se představila Alena Balajková, která předvedla velmi slušný výkon. Pohybuje se po jevišti suverénně, ale přesto jí chybí jistá zaujatost v její honbě za štěstím. Její kolega Jan Balajka v roli Mánka na jevišti dobře vypadá, ale v první polovině řeší více svoji topornost nežli rozpolcenost svého hrdiny. Lépe se mu daří v druhé části, kde se vyhraňuje a stává se své partnerce velmi zdatným protivníkem. Zvláště zaujal ve scéně tance na stole, v němž se právě silně značí Mánkova nerozhodnost. Mešjanovka v podání Libuše Voráčové je trochu nesena na vlně jakési fúrie a intrikánky. Více by jí pomohlo, kdyby o svého syna bojovala citlivějšími prostředky. Naopak u Pavla Gabrhelíka v roli Samka je na škodu jakási měkkost, zvláště když se dozvídá, že vztah jeho ženy k Mánkovi dostává nová křídla. Nicméně nepovažujme tato slova k hercům za kritiku, ale spíše za úvahu, neboť v kontextu celé hry se jedná o vyrovnané herecké party. Scéna je zabydlená a zcela funkční. Stálo by opět za úvahu ji snad více rozlišit ve změně prostředí a posloupnosti času. Hudební složka je naprosto v pořádku, snad tanečky šohajů by chtěly více života.
DS bratří Mrštíků z Boleradic je známý soubor, jehož divadelní inscenace svým provedením sklízí mnoho úspěchů. Snad proto, nebo právě proto, jsme byli velmi zvědaví, jak jeho herecká přípravka zvládne pohádkovou hru J. Karafiáta a J. Flíčka Broučci. Příjemně a nenásilně se na jevišti rozehrával známý příběh neposlušného kluka - Broučka, hrán dětskými představiteli za asistence zkušených herců (Zbyněk Háder - Tatínek, Bořivoj Veselý - Kmotříček, Marcela Korábová - Janinka) s přítomností tzv. živé kapely Cvrčků v jednoduché malované scéně a s výstižnými kostýmy. Vše do sebe zapadalo... leč... vše se ukazovalo až příliš v jednoduchosti, úporné didaktičnosti, pouze ve slovní informaci, z čehož stále více vyznívalo nutné poučování nad samotným příběhem. Celé představení pak nechtěně ovládl výrazně vztyčený prst a s důsledností každého okamžiku se opomíjel náznak vytváření jakékoli dramatické situace a vztahu mezi postavami. Vše se zaměřilo jen na ono: „Poslouchej. Buď hodný. Musíš! a Nesmíš!“ Není snad toto věc, se kterou se naopak snažíme v reálném světě dospělých versus děti bojovat a nahrazovat výrazně jinými způsoby výchovy, jednáním apod.? Děti na jevišti se tak stále častěji dostávaly do situace, že nevěděly o čem hrát, naplňovaly jen - tu více, tu méně - dané úkoly a dospělí herci je pak neustále mentorovali. Veškerá přirozenost dětského hereckého projevu byla pryč. Chápu Boleradické, že hledali titul pro svoji hereckou přípravku, ale tady evidentně sáhli vedle.
Divadlo Dostavník Přerov je soubor zabývající se řadu let hudebním divadlem. Už 34 let se takřka pravidelně zúčastňuje se střídavými úspěchy celé řady divadelních přehlídek včetně těch nejvyšších. Do Němčic soubor přivezl čerstvě nastudovaný muzikál P. Dostála a R. Pogody Princ a chuďas. Inscenace se vyznačuje dobrou režií i schopností hereckého kolektivu zaujmout diváka. Skupina mladých herců (devět okusilo jeviště poprvé) spontánně a v principu divadla na divadle, naplňuje své postavy. Scénu tvoří jakési dvě látkové plochy- jehlany, které orientačně člení jeviště na prostředí chudiny a na prostředí královského paláce a několik kvádrů a krychlí. Režie šikovně škrtala a výrazně eliminovala mnohomluvnost textu. Dobře a přehledně vystavěla příběh a podtrhla, i prostřednictvím postavy Vypravěče, téma snu mladých lidí po spravedlivém světě bez chudých a bohatých. I když tento sen je velmi naivní, tím že o tomto snu vyprávějí velmi upřímně právě mladí (představení tematizují vlastní hrou na hru), lze zjednodušenou ideu přijmout. Rezervy má inscenace v temporytmu, představitel prince Edwarda by mohl lépe zveřejňovat své postoje k situacím ve kterých se ocitá, a někteří členové chudinského chóru by mohli více z vnitřku ukázat prožitek a nasazení, než jen dobře plnit příkazy choreografie a režie.
Z představení Šťastný konec poustevníka DS Rájec-Jestřebí nám zavanul z jeviště opět fenomén sousedského divadla. Jinak to ani nelze nazvat. A také nám to bylo ústy režiséra představení Karla Frantela při hodnocení potvrzeno. Prostě si pro okruh svých známých a přátel secvičili divadelní kousek, se kterým si vzájemně dělají radost. Jsou si vědomi, že větších divadelních úspěchů s takto chápaným divadlem pravděpodobně nedosáhnou. Karel Frantel vytvořil podle divadelních her Františka Nepila Noc a skála a Oldřiška, které byly napsány pro rozhlas, jakýsi implantát, který tak trochu vytěsnil samotného Nepila.
Pátý přehlídkový den zahájil Divadelní soubor Zdeňka Štěpánka při Klubu kultury Napajedla. Dle scénáře Zdeňky Horynové a v režii Miroslavy Medkové soubor sehrál pohádku Zkoušky čerta Belínka. Na představení bylo znatelné, že jsme se setkali se souborem, který se velice pečlivě a s veškerou zodpovědností připravuje a se stejnou vážností přistupuje k následné realizaci svých projektů. Mladý kolektiv, s citelnou záštitou zkušenějších členů souboru, od počátku působí příjemně a poučeně. S velkým nasazením a s notnou dávkou radosti, chutě a zároveň určité vnitřní pohody a jistoty nás provádí svým představením. Výtvarné provedení scény, malované kulisy dodávají inscenaci pocit nepřehlédnutelné divadelnosti, stálo by ovšem za zvážení, zda nemůže statická a nevyužitá část dekorace působit příliš těžkopádným a pouze zaplňujícím dojmem. Kostýmy naopak doplňovaly ráz celé inscenace. Herecké výkony byly vyrovnané. Základní dvojice Lenka a Jiřík - Monika Baxová a Mikuláš Švehla - ve svých postavách působili jistě, přirozeně. Stejně tak Dvorní dáma Hárakšanda Ivany Zimmermannové působila přesvědčivě. Karasová Anna v postavě čertovského tovaryše Belínka energickým a pohyblivým přístupem, doplněným výraznou mimikou vytvořila sympatického čertovského popletu. Někteří herci však nevládnou dostatečně srozumitelnou jevištní řečí. Ale i tato inscenace trpí už stokrát opakovanými problémy. Opět se totiž ukázalo, že není dobré přistupovat k předloze divadelní hry s pietou. Není možné přeskočit dramaturgickou přípravu s tím, že je dílo hotové. Přesto, že scénářů pro dětského diváka z produkce Dilia bylo napsáno mnoho, většina je nekvalitní. Ač si dovoluji poznamenat, že scénář Zdeňky Horynové nepatří ke škvárům, i na něm se musí před zkouškami zapracovat. Je nutné ho oprostit od slovního balastu - dostatečně si osvobodit hlavní osu příběhu, k tomu prozkoumat prostředí a čas, kdy se vše odehrává, zjistit kdo je kdo a s kým proti komu. A zjemnit některé ideové proklamace. D“slednou dramaturgickou přípravou a následně režií, která sleduje příběh a přesné vztahy v něm, můžeme dojít k přesvědčivému výsledku, ve kterém se nikdo neztratí, vše bude přehlednější, ukáže se více dramatických situací a tím i více možností pro herecké vyjádření. Stejně tak možná posléze inscenátor dojde k přesvědčení, že dvě přestávky při pohádkovém představení jsou příliš.
Jedním z vrcholů Hanáckého divadelního máje se stala inscenace hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti v podání Divadla J.K. Tyla z Újezdu u Brna. Dramaturgie pana Ludvíka Pečinky sáhla po Macháčkově úpravě a příběh o tom, kdo bude ponocným, ještě přizpůsobila potřebám souboru. Škrtla postavu sedláka Koženého a ještě několik epizodních postav. Dále vynechala i Učitele, ale jeho repliky využívá Dědeček Dubský. Ten dostal i několik nových vět a společně s režií se tak docílilo zajímavého posunu v chápání této postavy jako moudrého starce, na jehož rady by rozkohoutění furianti neměli zapomínat. Navíc se podařilo Jiřímu Doležalovi existovat v této roli tak přesvědčivě, že téměř tematizuje celé představení. Ale i ostatní postavy hry jsou obsazeny velmi dobře, po typu, a herci se s nimi téměř bez výjimky vyrovnávají kvalitně. Zvláště za vyzdvihnutí stojí výkon Jana Mozdřeňa v roli starosty Dubského nebo Františka Karlíčka v roli ševce Habršperka či Naděždy Mlčůchové v roli Šumbalky. Bohužel se při soutěžním představení nezdařil výkon Bohuše Vojty coby prvního radního Buška. Jeho indispozice nabourala temporytmus inscenace. Režie až na drobné výjimky (např. situace odchodu Václava na vojnu) aranžuje podle významu, vidíme poučeně rozehrané situace naplněné jevištním jednáním. Celou inscenaci pak žánrově mírně posouvá od veselohry k realistické hře ze života. Scénické prostředí na rozdíl od předlohy volí soubor jen jedno, a to hospodský lokál. Téměř to nevadí, nicméně odchody a příchody do tohoto prostředí by se měly řešit přesněji. Pozor na kostým Bláhy. Nepřipustí-li režisér takové podivné excesy některých svých herců v jejich přístupu k představení, a to nejen k soutěžnímu, a budou-li oni herci více zodpovědní a pokorní k divadlu i k divákům, můžeme být v budoucnu svědky výborného představení.
Divadelní soubor J.K. Tyla z Moravské Třebové přivezl pohádkové představení čerpající z námětu pohádek bratří Grimmů a divadelní hry Oldřicha Daňka Zvířátka a loupežníci v úpravě a režii Heidemarie Sekáčové. Představení se odehrálo v jednoduché scéně, znázorňující domek loupežníků na samotě uprostřed Petrovského lesa. Kostýmy rovněž působily vyváženě a účelně doplňovaly i charaktery jednotlivých postav bez toho, aby se uchýlily k přílišné popisnosti. Celý soubor, 8 žen a 1 muž, se v průběhu hry představil jako vyrovnaný kolektiv s viditelnou radostí ze své práce. Je poznat, že ke svému úkolu přistupují poctivě a s precizní pílí. Ovšem díky zvolenému textu a jeho úpravě, která postrádá existenci potřebné dramatické situace, dost dobře nemůžeme vysledovat viditelnější hereckou práci. Vše se dlouze vypovídává a v mnoha případech schází příběhu i logika. A jsme opět u dramaturgie. Pohádka Zvířátka a loupežníci patří do skupiny námětů, jež se zrovna nedaří úspěšně realizovat. Nevychází proto, že už sama použitá klasická pohádka nabízí velmi málo dramatických situací. A tak se upravovatelé a dramatizátoři musí snažit vymyslet další situace, aby vznikl nosný a zajímavý příběh.
Divadelní soubor FLOK Samotišky uvedl známý muzikál ze studentského prostředí Výtečníci. Autoři P. Dostál a R. Pogoda napsali text, který i po 38 letech má co říci nejen generaci dnešních šedesátníků. Konec konců školní zkušenosti má každý z nás. Navíc se jedná o text, který lze s úspěchem použít pro začínající kolektiv hereckých kandrdasů. Najde-li se poučený režisér a dokáže-li mladé herce vést k přirozenému projevu, je z velké míry vyhráno. Podařilo se to i souboru ze Samotišek. Spontánně jednající kolektiv, z něhož nevyčníval žádný jedinec, odehrál příběh „výtečníků“ z maturitní třídy 3.A přehledně. Je tu samozřejmě znát herecká nejistota začátečníků, pěvecká čísla postrádají temperamentnější projev, někde se vypadne z role, když se čeká na nástup písně, či se zašumluje text. Naopak místy se zase projeví až úporná snaha dodržet secvičenost situací a zapomene se, že v příslušném místě by chtělo nejdříve zveřejnit nápad, rozehrát improvizaci. Ale to je otázka repríz a dalších hereckých zkušeností a práce.
DS Zmatkaři z Dobronína není žádným nováčkem v kruzích amatérského divadla. Jedná se o soubor velmi poučený, jemuž spolupráce s režiséry z řad profesionálů přináší čím dál jistější kroky na jevišti. Tentokrát se představil v komedii Miloše Stránského Parohy na objednávku. Nutno podotknout, že konverzační komedie není lehkým oříškem, a v tomto případě se jedná navíc o komedii doplněnou několika pěveckými vstupy. K tomu, aby se dobrá věc podařila, je třeba mít kvalitní scénář, nápaditou a vtipnou režii a samozřejmě typově velmi zdatné herce. Přiznejme, že soubor v naplnění jednotlivých složek udělal obrovský kus práce, ale… Jakoby se nám nedostávalo malého a přesto tak potřebného krůčku, abychom stanuli u vybájeného cíle. Soubor by měl dramaturgicky vyčistit předlohu. Především v začátku je text dlouhý na to, abychom pochopili, jakým směrem se bude komedie vyvíjet. K oživení tak dochází až při příchodu pracovníků detektivní kanceláře. Ti teprve přinášejí potřebný vzruch a komedie je rázem pokropena živou vodou. Pak je radost se dívat až k samotnému závěru, který by si ovšem také zasloužil parádnější tečku. Jinak nás ale představení upřímně pobavilo. Za zmínku stojí především herecký výkon Ludmily Dostálové v roli Hortenzie, která zcela suverénně ovládla jeviště a byla naprosto přesvědčivá i při pěveckých číslech. Zajímavé a zdařilé herecké výkony lze pochválit u Františka Kunsta a Vladimíra Mátla v rolích detektivů. Jmenovaní pánové přistoupili k Poupěti a Bublovi s pokorou bez zbytečných grimas a frontálního herectví. Scéna měla potřebný prvorepublikový nádech a byla zcela funkční.
Posledním soutěžním představením se stala inscenace pohádkového příběhu v nastudování Divadla Otaslavice z Otaslavic, jež vzešel z pera Marie Honové a Kateřiny Palátové s názvem Skřítkova vánoční pohádka. Soubor z Otaslavic před nás předstoupil se zcela inzitním sousedským divadlem, střiženým divadelním géniem Járou Cimrmanem a doplněným písničkami à la Vodňanský - Skoumal. K tomu všemu se na nás z jeviště, kterému vévodila barevná scéna a zcela výpravné kostýmy, doslova valila jedna vlna za druhou toho nejupřímnějšího vyznání, lásky, pokory, radosti, smíchu a naděje. Vše doplněné melodickými, rytmickými písničkami autora Romana Paláta, se skvělými verši - texty autorské dvojice Kateřina a Roman Palátovi za hudebního doprovodu Vladimíra Šimši. Ano, v tento okamžik bychom se mohli zastavit a začít pěkně po pořádku řešit otázky dramaturgie, dramatické situace, divadelního pojednání, stylovosti, režijního a hereckého řemesla atd. ... jenže, to v tomto případě nelze. Svou dokonalou upřímností své výpovědi, s nímž nás tento soubor oslovil, zboural veškeré hranice a tlustou čárou podtrhl větu, že: „Na divadle je možné úplně všechno...“ Soubor si je vědom (alespoň to vyplynulo z našeho setkání), že na divadle zas tak úplně všechno možné není. Že nelze spoléhat na onen zázrak omamného splynutí jeviště s hledištěm, který není vybudován na pevných základech.
Kvalita viděných představení byla různorodá. Vedle poučených souborů, které takzvaně vědí jak na to, se tu představily i soubory, které nemají ambice divadlem se zabývat na vyšší úrovni. A proč také. Vždyť hrají pro okruh svých nejbližších. Chtějí bavit stejně druhé jako sebe sama. A to není nic proti ničemu. Jenom ta nešťastná konfrontace s druhými soubory, které naopak hledají cestu jak hrát lépe, a to i na cizích hřištích. A tady jsme mnohokrát narazili na dramaturgii. Slovo značící profesi, ale hlavně promyšlený přístup k tomu, co bude soubor hrát. Nezbývá nám než konstatovat, že dramaturgie na této přehlídce hodně pokulhávala. Při diskusích se soubory jsme o tomto fenoménu amatérského divadla hodně hovořili. Uvidíme, s čím se setkáme v Němčicích za rok.
Jaroslav Kodeš
(redakčně kráceno)