Texty: AS 2004, č. 3, s. 40 - 42. Alena Exnarová.

Miletín podruhé

V loňském roce přesídlila krajská přehlídka venkovských divadelních souborů do Miletína a vypadá to, že i nadále se jí zde bude dařit. Útulný Sousedský dům, kde se odehrává úplně všechno (jinde se jenom spí – pokud vůbec), vynikající péče místního souboru v čele s nezdolným Slávkem Hýbnerem, řada pochutin, kterým nelze odolat (letos například skvělá syrečková pomazánka), místní pivo, přezdívané „čudla“, tekoucí proudem, vynikající miletínské publikum oceňující povzbudivým potleskem téměř vše – co víc si přát! Prostě: v Miletíně bylo i letos od 7. do 9. května krásně (snad až na to studené počasí). Viděli jsme celkem 8 představení, z nichž polovina jistě přesáhla běžný průměr produkce venkovských souborů.
Přehlídku zahájil místní DS Erben s inscenací hry Marie Kubátové Případ pohádkový dědeček.V režii Slávka Hýbnera se poctivě snažil poprat s problematickým textem. S textem, bez situací, upovídaným a zmateným, v němž se jen těžko orientujeme a k němuž se snad ani nedá najít inscenační klíč. I nejlepší herci ze souboru si neporadí s tím, že nemají co hrát. Miletínští o všech problémech vědí, ale slíbili autorce, že hru nastudují k jejím osmdesátým narozeninám, a tak to dodrželi. Snad aspoň jí tím udělali radost. A já se těším, až je příště uvidím v inscenaci lepší hry.
Divadelní soubor z Dolan přivezl do Miletína pohádku Vladimíra Čorta O líných strašidlech v režii Miroslava Větrova. Tedy text na amatérských jevištích už několik desítek let poměrně frekventovaný. Zřejmě proto, že nabízí velké role hned čtyřem herečkám. A dolanské herečky jsou nesporně šikovné. Jen by bylo třeba umět pořádně text a hrát vše ve větším tempu. A pak ještě vyřešit některé nelogičnosti týkající se příchodů a odchodů či organizace hereček v jevištním prostoru.
První přehlídkový večer jsme zakončili víc než radostně: inscenací Goldoniho Treperend v provedení DS Symposion z Třebechovic pod Orebem.Treperendy v režii Rudolfa Faltejska jsou hravé a dravé divadlo, v němž všechny složky fungují v naprostém souladu. Ve výtvarné složce (návrh scény a kostýmů Lenka Faltová) se pracuje s výraznými barvami. Scéna je tvořena zavěšenými látkami s malovanými domy, doplňky v interiéru a rekvizity jen nejnutnější. Kostýmy výrazně dotvářejí charakter každé postavy. I v herecké složce jsou jednotlivé typy výrazně tvarované a každý z herců si našel svoji odpovídající polohu. Situace jsou vystavěny a vypointovány. Přesto ve vybudovaném celku inscenace zůstávají i stopy improvizace, která italské commedii dell’arte byla vlastní. Zajímavé a do značné míry kontrapunktické je využití hudební složky, prezentované čtyřmi hudebníky umístěnými na kraji jeviště. Písně, v podstatě vážné a lyrické, v italském duchu napsané Drahomírou Francovou, jakoby v jiné poloze komentují děj. Jakoby nás upozorňovaly, že komické situace, které sledujeme na scéně, mají v životě i své hlubší podtóny. Je pravda, že takové použití hudby není sice v duchu commedie dell’arte, ale invenční inscenaci třebechovických Treperend zajímavě ozvláštňuje.
S amatérským divadelním souborem Korálka z Dětenic jsme se setkali poprvé a dozvěděli jsme se, že se v něm spojilo několik odrostlejších dětí z dětského dramatického kroužku s dospělými a k nastudování si vybrali hru Voskovce a Wericha Nebe na zemi. Vzhledem k velmi malé divadelní zkušenosti si vzali sousto příliš velké, a navíc pracovali bez režiséra, takže je to na výsledku vidět. Nebyly vybudované situace, ale scény pouze aranžované zvnějšku, postavy si nedržely svoji linii a logiku v jednání, leccos se řešilo posunčinou, na scéně vládl zmatek… Ale myslím si, že je dobře, že si v Miletíně zahráli. A hlavně – že alespoň někteří viděli hrát i jiné soubory, účastnili se hodnocení jednotlivých představení, a především také semináře o situaci, o němž bude ještě řeč.
Divadelní soubor Heřman z Heřmanova Městce nás příjemně překvapil inscenací volné dramatizace podle povídky Marka Twaina Blesky paní Williamsové. Dobrým základem této inscenace pro dva herce (manželský pár) a třetího krátce v závěru je bezesporu zdařilá dramatizace, jejímiž autory jsou Michal Dziedzinskyj a Josef Řezáč. Jde v podstatě o anekdotu: Evelyna, která se bojí bouřky, při prvním blesku a hromu utíká do kumbálu, odkud instruuje Mortimera, co má dělat, aby bouřku přežil. V samém závěru se pak ukáže, že nešlo o bouřku, ale oslavné salvy. Inscenace pak je postavena především na hereckém výkonu Josefa Řezáče v roli Mortimera. Je radost sledovat jeho postupné naplňování nesmyslných instrukcí, kdy například po usilovném „šplhání“ končí na stole (kupodivu se pod ním nepropadne), nejdříve jen tak, posléze v další variaci s fritovacím košíkem na hlavě a nohama v kastrolech. Řezáč přesně cítí vyvrcholení situace, vychutnává si jeho přípravu i reakce diváků. Trošku je škoda, že vnímáme nevyváženost hereckých partů - Jitka Řezáčová v roli Evelyny je odsouzena v podstatě k roli nápovědky. Přispívá k tomu i scéna, která je jinak jednoduchá a odpovídající, ale onen „kumbál“, v němž se Evelýna skrývá, mnoho neumožňuje. Možná by celku prospělo, kdyby se na scéně objevila jen výjimečně a všechno dirigovala odněkud z pozadí, stejně tak, jako by mu prospěla přesnější práce se světlem a přesnější hra na „jako“ tmu. Ale v každém případě jsme viděli inscenaci nápaditou, která nás velmi pobavila a která je přesně tak dlouhá, jak tato anekdota unese.
DS Krakonoš z Vysokého nad Jizerou patří k souborů zkušeným, s nimiž se setkáváme pravidelně nejen díky tomu, že se významně podílí na organizaci národní přehlídky venkovských divadelních souborů. Thomasova Dvojí hra, kterou do Miletína přivezl, není právě nejkvalitnějším základem pro vybudování inscenace. Je to poněkud překalkulovaná, žánrově ne zcela jasná detektivka, jejíž první polovina je nekonečná, protože se v ní nic neděje. Pokud něco zajímavého inscenátorům nabízí, pak je to několik hereckých příležitostí, především dvojrole údajných bratrů Richarda a Michala. Hereckých příležitostí také vysočtí herci pod režijním vedením Milana Schejbala využili a inscenace nemá v této složce výraznější slabinu. Naopak, všichni tři představitelé hlavních postav - Jiří Pošepný v dvojroli, Petra Ďoubalíková jako Simona a Lucie Nesvadbová jako Marie - podávají výborné výkony a přesně zvládají autorem někdy krkolomně vymyšlené proměny postav. Na solidní úrovni jim sekunduje i Jiří Líbal v postavě Sartoniho. Vysocké inscenaci nelze v podstatě nic vytknout – plyne bez zádrhelů, v odpovídající scéně, vypracovaných a vypointovaných situacích, herecky zvládnutých. Působí uhlazeně, rutinně, až téměř profesionálně. Snad jen trochu spontánní radosti ze hry jsem v představení na miletínské přehlídce postrádala.
DS DOVEDA ze Sloupnice příjemně překvapil inscenací hry Štěpána Jelínka a Davida Kachlíka Král se vším všudy. Text pohádky vznikl původně na Kepplerově gymnáziu a nezapře studentský humor. I když někteří členové sloupnického souboru už mají tento věk dávno za sebou, nechali se inspirovat jeho poetikou a našli pod vedením Markéty Světlíkové příjemnou rovinu stylizace, pracující s odstupem od postav, s hraním si na ně. Občas sice probleskne v projevu některých jednotlivců dřívější zkušenost s tradičním divadlem, ale naštěstí jen minimálně, takže celek inscenace příliš nenaruší. Pohádka o rybáři, zlaté rybce a třech promarněných přáních je situovaná na břeh rybníka či pláže a ve výtvarných prostředcích pracuje především s materiálem patřícím do tohoto prostředí. Herci jsou neustále přítomni na scéně na lavici, odkud se vydělují, jakmile ztvárňují některou z postav. Tyto postavy jsou pak dotvořeny vesměs ručníky a čepičkami. Dál se pracuje už jen s několika málo rekvizitami a doplňky (plážové křesílko, velký dřevěný meč, rybářský prut…). Zlatá rybka má potápěčské ploutve a vynořuje se z rybníku-hlediště.Vnímáme radost ze hry, těšíme se z řady krásných nápadů, z drobných improvizací a aktualizací založených vesměs na reakcích diváků. Všechno funguje výborně až do okamžiku, kdy se rybářovi, který se stává králem představují jednotlivé postavy království. Pak už najednou není tak moc o čem hrát – jednotlivé postavy se snaží přesvědčit krále o svých potřebách a pak společně plánují, jak se nepohodlného krále zbavit. Takže inscenace ztrácí tempo a poněkud „padá řemen“. Ale v samotném závěru, od okamžiku, kdy se objeví přivolaný drak, aby krále sežral, je řemen opět nahozen a závěr vygradován. V každém případě jde o představení, které potěší – a především pak o představení v podstatě rodinné, v němž své si najdou stejnou měrou návštěvníci dětští i dospělí.
Závěrečným - pokud jde o postup na národní přehlídku mimosoutěžním - představením byly Drdovy Dalskabáty, hříšná ves v provedení DS Klicpera z Chlumce nad Cidlinou. Chlumecký soubor se už léta vyznačuje dobrými herci a absencí režiséra. Ale letos tato absence nebyla až tolik znát. Letos nehrál každý herec sám za sebe, ale dění na jevišti bylo přehledně zorganizováno, situace vybudovány. Absence režiséra se projevila snad jen v tom, že soubor odehrál text bez jakýchkoliv úprav a škrtů, které by jistě prospěly většímu spádu inscenace, ještě více by ji zpřehlednily a zkrátily.
Ale nejen představení a jejich hodnocení byla na programu přehlídky. V sobotu dopoledne se konala praktická dílna na téma „Co je to jevištní situace?“ Myšlenka na uspořádání takové dílny vznikla právě na loňské krajské přehlídce venkovských souborů, kdy absence dramatických situací ve velké většině přehlídkových inscenací byla jejich hlavním problémem. Dílna se také setkala s nesmírným ohlasem – zúčastnilo se přes čtyřicet divadelníků, z nichž řada se skutečně aktivně zapojovala do realizace jedné situace z Našich furiantů na jevišti miletínského Sousedského domu. Oba lektoři, prof. Jan Císař i Saša Gregar, byli po skončení tříhodinové práce hromadně atakováni požadavky na další pokračování této dílny. Nedivím se. Chtěla jsem být nezávislý pozorovatel, ale naprosto závisle jsem měla chuť vpadnout na jeviště a taky režírovat.
Co dodat závěrem? Snad jen zopakovat, že v Miletíně bylo hezky a že doufám, že bude i za rok. Že budou miletínští divadelníci hýčkat naše duše i naše žaludky, že „čudla“ zase poteče proudem, že diváci zaplní divadlo a budou tleskat, že si to prostě všichni společně zase hezky užijeme!
Alena Exnarová