Texty: AS 2004, č. 3, s. 39 - 40. Rudolf Felzmann.

JOSEFODOLSKÉ DIVADELNÍ JARO 2004

Ve dnech 6. až 9. května se konalo Josefodolské divadelní jaro 2004 jako 14. ročník severočeské krajské přehlídky venkovských divadelních souborů. Pořadatelem a snaživým hostitelem byl DS J.K. Tyl z Josefova Dolu na Jablonecku. Před lety na této přehlídce vystupovaly soubory z tehdejšího Severočeského kraje a v některých ročnících bylo docela problémem najít na území od Chomutovska až po Jablonecko alespoň čtyři venkovské soubory. Proto se výběr rozšířil i na část souborů východočeských, tedy z horního Pojizeří a části Podkrkonoší. Letos se tak sešlo 7 souborů, což pro nevelké prostory josefodolského sálku a jeviště už byla značná zátěž. Takže se prvně objevily úvahy o regulaci počtu přihlášených souborů, a to i třeba předvýběrem, neboť kvantita neznamená vždy kvalitu. Ale také se mohlo třeba jednat i o náhodnou nadúrodu.
Už ve čtvrtek 7.5. zahájil přehlídku domácí soubor inscenací, kterou nazval Petarda a v níž jsme poznali hru Andělika a Laskavec z pera P. Shaffera. Zestručnění poněkud rozvláčného příběhu naznačovalo dobré východisko pro lehce trpkou komedii o potřebě oddat se svobodné fantazii, aby člověk nepodlehl všednodenní nudě a zatrpklosti. Hradní kastelánka Andělika je vyhozena ze svého místa, neboť atraktivita jejího výkladu historie se zakládá na absolutních výmyslech. Vyhazovem ji potrestala její nadřízená Lotte, leč pak i ona podléhá kouzlu fantazie a nadšeně dává za pravdu své nové přítelkyni Andělice. Ani zásahy do textu, ani dobrá herecká vybavenost obou představitelek hlavních rolí nebyly režijně využity k sdělnosti myšlenky. Petarda, tedy rána ze středověkého děla, která má oslavit vítězství volnosti nápadů a myšlenek, se neozve a v nás zůstávají rozpaky nad nedotaženou inscenací.
Páteční odpoledne patřilo dětem. Pohádku Škaredá princezna nastudoval DS Jizeran z Rakous, nejen jako připomínku, že z jejich Maloskalska pochází autor Miloš Bílek, jehož předčasná smrt přervala rozlet nadějného herce liberecké činohry. Talent M. Bílka jakoby se naplňoval v radosti ze hry a ona básnivá hravost je obsažena i v pohádkovém příběhu o princezně, před níž utíkají ženichové, neboť prý je nesmírně ošklivá, takže musí stále nosit závoj a o jejím zjevu pochybují i sami královští rodičové. Jenže děj se rozvíjí příliš pomalu a mnohé náznaky dějových zápletek připomínají okamžité autorské nápady, jež ale nevedou k závěrečnému rozuzlení. Početnost motivů natolik zahltila velice sympatický mladý soubor, až se inscenace rozdrobila do málo souvislé řady epizod bez výrazné pointy, která ovšem chyběla i samotnému konci pohádky.
Erotika se jako zaručené lákadlo přelila z televizních řachand také na venkovská ochotnická jeviště. Zcela otevřeně to potvrdily dvě inscenace. Nejprve na řadu přišla „promiskuitní komedie“ Vlastimila Venclíka Erotikon. Zaprášený skeč o sexuálních bludech rádobyumělců je předkládán jako divadelní hra, kterou za časů totáče přinese mladý autor na první čtenou zkoušku jistého lehce zdegenerovaného profesionálního souboru. Nezkušený režisér s šesticí členů DS J.J. Kolár při TJ Sokol Poniklá podlehl dojmu, že má atraktivní téma. Jenže nemohl vymyslet jiné řešení než schematické znázornění čtené zkoušky, v níž se tu a tam poněkud nezdůvodněně pohybují herci a pronášejí věty, v nichž ani dvojsmysl už není k smíchu. Snad parta herců pochopila svůj dramaturgický omyl a třeba nás příště přesvědčí, že se v Poniklé hraje dobré divadlo.
V pátečních nočních hodinách se odehrál Černý pátek, což vůbec nemělo nic společného s pověrčivostí, ba naopak. DS Vojan z Desné nabídl kus poctivého a promyšleného herectví v sérii dosti známých monologů a jednoho dialogu, jejichž autorem je italský dramatik Aldo Nicolaj (Šestkrát do černého). Zkušený režisér vedl soubor k propracovanému herectví, v němž se uplatňuje drobný detail v intonaci či gestu, aby vynikla dramatičnost jednotlivých výpovědí o proměnách v lidských vztazích. Smysl pro černý humor, kadenci věty, významové gesto či práci s rekvizitou dává inscenaci patřičný temporytmus, takže původně volné pásmo epizod má ucelenost regulérního představení. Ukázněný soubor z Desné byl nominován do národního kola ve Vysokém nad Jizerou. Ač chválíme Černý pátek, přesto bychom raději viděli desenské herce v ucelené dramatické předloze.
Sobota 8.5. byla ve znamení dvojího Molièra. Nejprve dopoledne uvedl DS Sokol z Bozkova méně frekventovanou komedii francouzského klasika Scapinova šibalství. Tento soubor známe jako typický příklad sousedského divadla, přičemž v takovém označení nehledejme jakýkoli pejorativní přízvuk. Inzitně pojatá výprava s pečlivě vymalovanými kulisami dvou domů a plachetnice, připomínajícími, že dějištěm je přístav, potěší na první pohled, ale hercům připraví nepříjemné chvilky, neboť ploché kulisy neumožňují žádné usednutí ani neposkytují oporu. Všichni pak na jevišti postávají, případně občas přejdou z jedné strany na druhou. Což je poněkud málo, když většina nezkušených aktérů snaživě zápasí se zastaralým překladem i neznalostí jevištní řeči, jen aby mladí hrdinové odříkali propletence svých milostných vztahů k tajemným dívkám, v nichž jim chtějí zabránit dva staří a vypočítaví otcové. Text by měl být spíše záminkou k řadě pohybových gagů, jež by nahrávaly schopnému mladíkovi Scapinovi při řešení milostných i finančních zádrhelů. Inscenace Bozkovských však spíše uvízla v málo srozumitelné verbální rovině. Za zmínku ještě stojí obsazení Scapina ženskou představitelkou, která překonala „kalhotkový“ problém důrazem na klukovskou intonaci a trochu nešikovný pohyb sotva odrostlého puberťáka. Kdyby celé představení bylo dynamičtější, pak by asi i takový protagonista byl správným filutou mezi zamilovanými páry, namyšlenými bohatými dědky a poněkud nešikovnými sluhy.
Odpoledne patřilo nepoměrně známější Molièrově komedii – Lakomci. DS Havlíček ze Zákup, který jinak na sebe poutával pozornost spíše extravagantními pokusy při inscenování klasiky (naposled to byl Tartuffe!), tentokrát zvolil až téměř civilní podobu. Harpagon není zlým skrblíkem, ale decentním starším pánem, který úpěnlivě schraňuje majetek, a i při ztrátě své pokladničky, jako by neztrácel hned nervy. Toto řešení by mohlo být zajímavé, kdyby stejný posun zaznamenala rovněž druhá strana aktérů, tedy těch postav, které se snaží Harpagonovi aspoň trochu pustit žilou. Pokladnu ukradne usměvavý a sympatický poťouchlík, ale ostatní to nechává téměř netečné. Většina rolí byla obsazena zkušenějšími herci, a tak jsme sice rozuměli dialogům, ale svět vedle Harpagona zůstával příliš uhlazený a někdy až skoro nezúčastněný při hlavní zápletce. Inscenaci také chybí výrazný konec.
Závěrečné představení přehlídky pak ve večerních sobotních hodinách opět nabídlo sousto zábavné erotiky. Camolettiho komedie Na správné adrese nemá jiné ambice, než poskytnutí nezávazných a trochu lechtivých situací, v nichž se bavíme záměnami, které vznikly podáním čtyř inzerátů. Dámy bydlící na stejné adrese hledají k sobě partnery. Jedna inzeruje pronájem bytu, druhá hodiny hry na klavír, třetí hledá atleta jako model k obrazu antického hrdiny a jen ta čtvrtá přiznává, že hledá partnera. Samozřejmě, že pánové, reagující na inzeráty dam, se vždy setkají s nepravou inzerentkou, byť každý z nich po chvíli končí téměř nahý. Zápletka hry je značně chatrná a staví spíše na dvojsmyslu a nadšení dam pro pánské nohy. A přesto DS Jirásek z Rokytnice nad Jizerou asi nevyčteme inscenování právě tohoto vtipného dílka. Soubor mladých herců prokázal smysl pro situační komedii, a snad i vzhledem k svému věku nikdo neměl potřebu okázale předvádět svou vitální sexualitu. Reakce v publiku byly značně bouřlivé, přesto se na jevišti ukázněně hrálo bez tolikrát už zneužitého zdvojování gest, bez spikleneckého pomrkávání, bez kopulačních tanců a odvážných slovních improvizací. Míra vkusu byla vždy dodržena. Takže věřme, že to souboru vydrží i nadále a nepodlehne trendům našeho zábavního průmyslu.
Na dvou rozborových seminářích v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne byla zdůrazňována dramaturgická a dramaturgicko-režijní příprava představení (včetně nutnosti respektovat autorská práva) a jednoznačně bylo konstatováno, že většího ocenění v jednotlivých inscenacích si zasluhují dílčí herecké výkony. Jinak nálada vládla družná, počasí probíhalo střídavě, ale alespoň nelákalo ven, hostitelé byli snaživí a divadlo přes všechny výkyvy nabídlo i dostatek inspirace, publikum mělo zájem a potěšily i příspěvky sponzorů. I když je v Jizerských horách vždy chladněji, Josefodolské divadelní jaro zahřeje a snad i potěší.
Rudolf Felzmann