Texty: AS 2004, č. 3, s. 38. Marie Caltová.

Vesnické soubory zvolily žánr komedie
Poznámky k 33. oblastní přehlídce venkovských divadelních souborů,
Žlutické divadelní léto 2004

Ve dnech 28. - 30. května se představilo ve žlutickém Kulturním domě šest venkovských amatérských souborů. Všechny inscenace se nesly v komediálním žánru, i když spektrum druhu a kvality humoru bylo velice různorodé. Hostitelský divadelní soubor Žlutičan uvedl v úpravě režiséra Jaromíra Břehového intelektuálně dadaistickou show pánů Smoljaka a Svěráka Dobytí severního pólu (s přídavkem Češkou Blaženou Němcovou), poběžovický soubor lidovou satiru Jiřího Korbela Sousedi, Spolek divadelních ochotníků v Radnicích tragigrotesku N.V. Gogola Ženitba, horšovskotýnský soubor frašku Komedie o strašidle podle Plauta, Štace z Kaznějova situační italskou komedii pod titulem Lázeňská komedie a Divadelní soubor M+M z Hranic u Aše jemně humorné pohádkové balábile Jakuba Zindulky, Pohádky pro myšky. Vesnické soubory jsou daleko víc než soubory městské provázány se svým publikem a respektují proto jeho potřebu odreagovat se od každodenních starostí a záplavy negativních informací chrlených sdělovacími prostředky. Vědí, že není nic smutnějšího, než vystupovat na jevišti před spoře obsazeným hledištěm. Přehlídku zahájil místní divadelní soubor Žlutičan v pořadí už s druhým pokusem o osobité uchopení repertoáru Divadla Járy Cimrmana. Po vtipném a originálním přepisu pohádky Dlouhý, Široký a Krátkozraký na místní poměry upravil režisér Jaromír Břehový Dobytí severního pólu. Hlavní zásah spočíval tom, že role napsané autory pro pány upravil pro dámy. Proto se také původní název prodloužil na Dobytí severního pólu Češkou Blaženou Němcovou. Soubor Žlutičan má velmi dobré herečky, a to bylo zřejmě hlavní pohnutkou k této proměně. Záměr ale vázne, protože intelektuální hravost, ironie a nonsensový ping-pong je napsaný pro způsob mužského uvažování. Režisér navíc obsadil do role primitiva, potaha Varla Frištenského, charismatického mladého herce Václava Slavíka (cena za herecký výkon), ale už vůbec nepracuje s logikou mužského a ženského elementu v prostředí naprosté odloučenosti od civilizace. Žárlivost, řevnivost a rivalitu naopak systémem aranžmá potlačuje. Herecké výkony představitelek polární výpravy jsou suverénní (Ivana Bradáčová získala cenu za herecký výkon), ale málo vycházejí z reakcí spoluhráčů. Problematický, protože bez humoru, je i zcela indiferentní projev vypravěčky. Nejvtipnější je originální úvodní projev semináře, protože tam jsou intelektuální nadhled a ironie autora Jaromíra Břehového (čestné uznání za text) ještě umocněny jeho interpretací.
Poběžovický soubor uvedl hru Sousedi od Jiřího Korbela. Tématem je závist, která rozbouří malou sousedskou válku a vyřeší ji až láska potomků obou znesvářených rodin. Hra vznikla někdy na přelomu padesátých a šedesátých let a poněkud zjednodušeným moralizováním je poplatná době svého vzniku, nelze ji ale upřít nabídku komediálnosti. Inscenace vznikla na počest dlouholetého výtečného herce a režiséra souboru Stanislava Hrdy, který ještě před svou náhlou smrtí komedii upravil. Razantním seškrtáním textu a důsledným přepisem reálií na současnou dobu zostřil dramatické situace a posílil aktuálnost hry. Problém inscenace, kterou režíroval Milan Lešek, spočívá v nedostatečném využití nabídky humoru. Jde zejména o zviditelnění vypočítavosti, lstivosti a vychytralosti postav. Prostředkem k tomu je odtajnění jejich myšlení, které je často v kontrastu s jejich jednáním. Vzájemné předstírání by zjevněji odhalily ostré kontrasty v tónu replik. I když herecké výkony milenecké dvojice Bédi a Jitky (Zdeňka Teplá získala čestné uznání za herecký výkon) byly přirozené, chyběl větší erotický náboj a spontaneita, která by posílila kontrast s vypočítavostí jejich rodičů. Soubor si zkomplikoval situaci scénou příliš zastavěnou nefunkčními kulisami, která omezovala hrací prostor na minimum. Plot, který je důležitým znakem znesváření, bylo naopak možné využít k výraznějším dramatickým akcím.
Od doby, kdy Nikolaj Vasiljevič Gogol napsal Ženitbu, uplynulo 162 let. Dnes si těžko dovedeme představit načechrané salony, naplněné soupeřícími nápadníky, a nevěsty čekající, co jim dohazovačka předhodí. Přesto režisér Jaroslav Vyčichlo (cena za režii) věděl co dělá, když tuto hořkou grotesku nastudoval se Spolkem divadelních ochotníků v Radnicích. Razantně seškrtal text všude tam, kde se reálie týkaly Ruska poloviny 19. století, a zvýraznil tak téma, které souzní s dnešní dobou. Tímto tématem je nerozhodnost, která se jeví tím obludnější, čím větší manipulaci je vystavena. Šťastnou ruku měl ve volbě tří hlavních aktérů komedie. Miroslav Kratochvíl hraje notorického váhavce, vládního radu Podkolatova, Jaroslav Vonásek úporného manipulátora Kočkareva a Marcela Šénová nerozhodnou přestárlou naivku Agátu. Všichni tři dostali cenu za herecký výkon, protože se jim podařilo nejen zachytit směšnost jejich postav, ale i jejich dojemnou slabost. Výrazné komediální typy vytvořili i Milan Kroc jako Nenažraný (čestné uznání), Blažena Stupková jako dohazovačka Tekla, Vojtěch Filip jako Žvanikin a René Keller jako Starikov. Problém spočívá v pomalém tempu první třetiny hry. Řada gagů je sice košatě rozehrána, ale není zacílena k tématu hry. Výtvarná složka je sice stylová a kultivovaná, ale neakcentuje komediální žánr inscenace. Ženitba byla nominována na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim.
Plautovu Komedii o strašidle uvedl renomovaný amatérský soubor z Horšovského Týna. Výběru nelze upřít originalitu, ale je těžké hledat humor v komedii, kde jde o základní intriku tak průhlednou, že by tomu dnes těžko uvěřilo i retardované dítě. A proti hlouposti nestojí nikdo, kdo by svým vtipem a šarmem prostředí převyšoval. Inscenace měla hned dva režiséry – zkušeného Václava Kuneše a začínajícího Jana Večeřu. S textem si ale neporadili. Hravost nahrazuje urputnost, propracování situační komiky všeobecnost. Chybí i erotická dráždivost, kterou komedie nabízí. Pouze Vlasta Langová, jako služka Skafa (čestné uznání) a Václav Kuneš v roli Sima vytvářejí humor, který vyplývá z logiky jednání postavy.
Divadelní soubor Štace z Kaznějova uvedl Lázeňskou komedii, což je adaptace starší italské situační komedie Eduarda de Fillippa Muž a džentlmen. Převedení děje do českých poměrů je ale nevýhodné, protože realita odpovídá italským poměrům. Neúměrně rozehraná je zejména první část hry, zachycující život chudé kočovné herecké šmíry, vytlačené na okraj společnosti. Souvztažnost s dneškem by se dala najít v druhé části hry, kdy se při vyšetřování nevěr spojených s mateřstvím odhaluje v ostrých střizích hranice mezi bláznovstvím hraným a skutečným. Soubor si, pod vedením hostující režisérky Jany Kubátové zahrál komedii s evidentní chutí, ale nesladil se v míře hereckých prostředků a poněkud podcenil pregnantní vypracování komediálních situací i jednotlivých gagů.
Pohádky pro myšky, volné pásmo pohádek, písniček a dialogů s dětmi, napsal pro sebe a svoji ženu Jakub Zindulka. Divadelní soubor M+M z Hranic u Aše posílil v textu hru s publikem a vyškrtl dlouhou a nezajímavou pohádku o lakotném truhláři. Oba aktéři, Vratislav Mikan-otec a Vratislav Mikan-syn (cena za herecký výkon), prokázali invenci při použití loutky, schopnost vzájemné komunikace, vynalézavost při vtažení dětského diváka do hry, hudebnost a smysl pro humor. Jen starší Vratislav Mikan, zkušený herec razantních dramatických postav, by měl v tomto křehkém textu ubrat na intenzitě a nahradit ji hravostí. Inscenace Pohádky pro myšky byla doporučena do doplňkového programu Krakonošova divadelního podzimu a na národní přehlídku divadla pro děti Popelka v Rakovníku.
Jako každý rok byly solitérem přehlídky vtipné a originální úvody k jednotlivým inscenacím ve zpracování i interpretaci Jaromíra Břehového.
Marie Caltová