Texty: CÍSAŘ, Jan: Popis jedné přehlídky, 2003. AS 2003, č. 6, s. 3–6.

Ve Vraždě v Klášterní ulici si DS KS Velká Bystřice obratně pospojoval tři komedie Eugèna Labiche (Muž, který má naspěch, Vražda v Klášterní ulici a Fricando) a pak se technologicky začal vyrovnávat s jejich žánrem. Francouzská „salonní komedie“ 19. století, kam Labichovy texty patří, byla svým způsobem reálným zpodobením života střední či vyšší vrstvy měšťanstva. Ve Velké Bystřici to věděli, a tak jejich režisér T. Hradil pečlivě
a důsledně tento pravděpodobně reálný svět na jevišti budoval. Vytvořil si tak touto životní věrohodností solidní základ k tomu, aby se inscenace případně stala komedií mravů, kam tato francouzská produkce svými komediálními konvencemi směřovala: postihovala nedostatky chování a jednání, jež vypovídají o vadách životního způsobu lidí z nějakého prostředí, rodí se komediálnost. S tou už to bylo horší: v prvních dvou aktovkách se režisérovi a hercům nedařilo najít způsob, jak to chování a jednání postav nasvítit tak, aby se z reálnosti posouvaly do poloh vyvolávajících přinejmenším úsměv, když ne už smích. V aktovce třetí J. Magdon a R. Zavadilová technologii, která to dokáže, předvedli. Nepatrným poodstoupením od postavy, jejím komediálním komentováním, které odhalovalo, že jde o divadlo a ne o realitu, nabídli pohled na směšnost pošetilých utajovaných erotických vábení, kterých se oba dopustili. Když se k tomu v tomtéž duchu přidal ještě A. Hořínek, jako svádějící a svůdný domácí přítel, důstojník Alexandr, pak tato třetí část dobyla téměř úplně té technologie, již tento komediální žánr vyžaduje.