Texty: Karkulky - 2005; Bumtarata na vrata - 2006; Ronja, dcera loupežníka - 2007;

GALETKOVÁ, Hana: Dvě Prkna a jedno Prkénko... AS 2005, č. 3.

Divadelní skeč Karkulky LDO ZUŠ z Rakovníka byl osvěžující, vtipný a nápaditý. Pět dívek a dva mladí muži převyprávěli známou pohádku o Červené Karkulce jako boj pěti mladých slečen Karkulek o jednoho mladého, atraktivního vlka, kterého ve výsledku přelstí korepetitor Mysliveček. Ten doposud pouze podmalovával situace na jevišti hraním na klavír a najednou získá všech pět Karkulek. Za Karkulky si soubor z Rakovníka odvezl Prkénko 2005.

PERNICOVÁ, Ivana Pernicová: Stylová různorodost ve Stochově - 2005. Deník Dětské scény Trutnov 2006, 16. června 2006, č. 0

ZUŠ Rakovník Bumtarata na vrata Skupina 1. ročníku ZUŠ (cca 10 min.)
Představení otevírá písnička, která předznamenává, že si tu skupina 7-9 letých dětí „bude hrát jako koťata“. Písnička zároveň vytváří celý rámec představení tím, že upozorňuje diváky, že si teď budou hrát. Děti, které v úvodu při písničce přibíhají, začínají otvírat hru s velikými barevnými kostkami - tu si na ně sednou, tu se za ně schovají, tu si je přehodí mezi sebou. Přestože úvod rozbíhající se neúměrně dlouhou písní není naplněný bohatšími herně-pohybovými prvky, představení má po celou dobu herní atmosféru, která podtrhuje přirozený projev hrajících si dětí. Stejně přirozeně působí pak i výborná komunikace dětí uvnitř skupiny, v které nikdo nic neříká bez partnerského vnímání ostatních. Tím je posílena sdělnost textu, která funguje velmi dobře i u jednotlivých interpretů. Příkladem metaforiky herního užití kostek byla situace, kdy děti poskládají kostky do hradby a při textu „zvířata se rozutekla“ shodí kostky na zem, a ty se opravdu rozutíkají. Jen škoda, že takovýchto situací se nepodařilo souboru nalézt víc. Bylo to jedno z dalších „čistých“ přehledných představení s napínavým temporytmem, prozkoumávající možnosti herní práce s textem.

LHOTSKÁ, Jiřina: Divadelní přehlídka Stochov 2007. DENÍK dětské scény 2007, č. 0.
Dramatizace a jevištní realizace Ronji, dcery loupežníka v provedení ZUŠ Rakovník přinesla zklamání a sem tam i pobavený úsměv u diváků. Představení postrádalo především klíč k převedení jazyka literatury v divadelní jazyk. Děti nedokázaly jednat a fungovat v situacích, působily v rolích nejistě a nevěrohodně. Pochválit lze snad jen práci s rekvizitami představujícími nebezpečné Šedivce a Větrnice. Škoda.