Texty: STAREČKOVÁ, Gabriela: DOSPĚLÍ (PRO RADOST) DĚTEM 2005... AS 2005, č. 3.

DOSPĚLÍ (PRO RADOST) DĚTEM 2005
V HAVLÍČKOVÉ BRODĚ

Od 4. do 8. května se ve dvou divadelních sálech KD Ostrov v Havlíčkově Brodě představilo deset soutěžních představení. Zahájilo pořádající sdružení Adivadlo přepisem pohádky H.Ch. Andersena Ledová královna v úpravě souboru a režii Lídy Honzové. Některé obecně známé motivy Andersenovy pohádky byly brodskými potlačeny a hlavním těžištěm adaptace se stala potřeba lásky. Inscenátoři nahradili prehistorii se zrcadlem a střípky polibkem Ledové královny a další děj zredukovali na Gerdino setkávání s dalšími postavami a motiv kouzelné moci růží, jejichž dotykem Gerda v závěru osvobozuje Kaye. Děje se v historizujících kostýmech na jevišti, jehož zadní části dominuje palác Ledové královny, která svou přítomností na jevišti děj sleduje a v mnoha situacích i řídí. Kladně lze hodnotit především přesvědčivé a autentické herectví celého souboru, včetně nově příchozích nejmladších členů. Přes drobné inscenační chyby, jako jsou nepříliš jasně vyložené některé symboly a postavy (růže, připsaná postava Pohádkáře…), je Ledová královna bezesporu inscenací velice zajímavou a byla porotou ve složení Luděk Richter, Daniela Weissová, Jaroslav Ipser a Gabriela Starečková nominována na národní přehlídku Popelka Rakovník.
Jako druzí se s inscenací Ze starých pověstí (Petr Žák, Alois Jirásek) představili Zmatkaři Dobronín. Na jednoduché scéně ze dvou paravánů se odehrály vybrané pověsti (příchod Čechů, Libušiny věštby, Přemysl Oráč, o Bivojovi, dívčí válka…). Soubor kombinuje několik druhů loutek s hereckou akcí. Dějem diváka provází dvojice komentátorů – vypravěčů, kteří nejen že děj posunují vpřed, ale různými vtipnými aktualizačními vstupy jej zcizují a odlehčují a sami se na několika místech, ovšem ne zcela organicky, zapojují do jednotlivých příběhů. Herecké i pěvecké výkony členů souboru lze označit za velice kvalitní. Jediným zádrhelem jinak dobře postavené inscenace je její až příliš výrazná popisnost. Pověsti jsou z větší části vyprávěny a zároveň i hrány, což nabourává vystavěné tempo. Výjimkou je snad jen boj Bivoje s kancem a výjevy z dívčí války.
Podobnou míru entusiasmu předvedl i DS J. K. Tyl Lomnice nad Popelkou v inscenaci textu autorského tandemu P. Dostál a R. Pogoda Výtečníci. Hra z 60. let min. stol. je volnou parafrází na prvorepublikové příběhy o študácích a kantorech, zasazená do rozvolněného ovzduší let šedesátých. Bez minimálních textových úprav (oslovení soudružko profesorko a jiné dobově podmíněné výrazivo) se dnešní -náctiletí pokusili zprostředkovat svůj pohled na období dospívání generace svých rodičů. Škoda jen, že jejich interpretace zůstává někde na půli cesty, protože divák, přes zřejmou snahu režisérky zachovat dobový ráz pomocí kostýmů a hudby, vidí na jevišti jen sedmnácti až osmnáctileté středoškoláky s podivným slovníkem a bez jakýchkoliv snah o dobovou stylizaci. Ačkoli tato inscenace je pro všechny herce první zkušeností s jevištěm, jejich herectví je velmi kvalitní a odhodlání, které z nich čiší, je příslibem pro další jevištní pokusy.
Sekorovy Trampoty brouka Pytlíka Nakoptyátru Jihlava jsou veselou kostýmní taškařicí o tom, co se děje v trávě. Tematizované písničky, představující na jeviště nově vstupující zástupce hmyzí říše, od sebe oddělují jednotlivé neúspěšné akce hlavního hrdiny, který je pronásledován, polapen a nakonec úspěšně osvobozen. Všichni určitě známe Sekorovu knihu, ale přesto může zarážet, že se z inscenace nedozvíme důvod Pytlíkova pronásledování a vlastně ani nic o jeho povahových rysech. Je stále tím naivním nešikou, který si myslí, že všechno zná a všechno ví, protože se narodil v kině, nebo téměř zločincem, kterého za jeho přečiny (nedozvíme se ale jaké) pronásleduje splešťule blátivá a spol.? Tato dramaturgická nedořečenost je vlastně nejvýraznější slabinou jinak vtipně udělané a kvalitně zahrané inscenace.
Autorská inscenace DS Jiří Poděbrady Jak Kašpárek vysvobodil krále Honzu z pera a pod režijní taktovkou Jaroslava Koloděje trpí na první pohled podobným neduhem, jako inscenace předchozí. Tedy i jí chybí přesnější dramaturgický výklad. Je to snad způsobeno tím, že je druhým dílem plánované trilogie a bývá hrána před publikem vědomým si jisté kontinuity příběhu. Herci všech věkových kategorií před námi rozvinuli příběh z pruhovaného království od chvíle, kdy Honza úspěšně zachrání princeznu ze spárů zlé čarodějnice a vezme si ji za ženu, chystá se převzít království, ale čarodějnice si svou dobrovolnou cestu do pekla rozmyslí a s příslibem dodání vody, po které usne i čert, je vyexpedována zpět na zem a pomstí se Honzovi - promění ho v kus dřeva. Díky včasnému zásahu Kašpárka a děda Vševěda ale nakonec vše dobře dopadne a čarodějnice je dána „na polepšení“ do královské kuchyně. V této pohádce se setkáváme s poměrně častým jevem inscenátorů divadla pro děti, a to s jistou podbízivostí vůči dětskému publiku. Snad každá postava, která vstoupila na jeviště, se dříve či později obrátila na děti s prosbou o spolupráci. To sice děti udržuje v jisté pozornosti, ale zároveň odvrací pozornost od příběhu, který se poněkud rozpadá. Nejasná je i role Kašpárka, protože on sice provází dějem, ale v konečném důsledku je spíš jeho komentátorem než aktivním účastníkem.
Idea Ženicha pro princeznu (Z. Florián) Šumavského ochotnického spolku z Prachatic je nesmírně zajímavá: I ošklivá dívka, potažmo princezna, může nalézt pravou lásku, když je milá a schopná (zde k tomu ještě zdatná kuchařka – dělá fenomenální lívance). Škoda jen, že k tomuto závěru se divák musí propracovat velkou oklikou, protože (z větší části) nešetrnou textovou úpravou a nedohraností se téma místy stává nenalezitelným. Nedozvíme se, proč se Honza a princezna do sebe zamilovali, ani to, proč král rychle opustí ideu bohatého ženicha své dcery a dá ji chudému cizímu mládenci a tak dále. Kostýmově i režijně zajímavá pohádka se tak stává spíše dramaturgickým rébusem, což ji ve značné míře ubírá na dobrém dojmu z celku.
DS Zdobničan Vamberk v inscenaci textu Stanislava Tomka Dorotka a Pentlička ukázal velmi dobrou hereckou i scénografickou práci. Jejich pohádka je ale přespříliš zatížena popisností podobného typu, jako u výše zmíněného souboru z Dobronína. Vtipně vystavěný jednoduchý příběh o mlynářově dcerce, kterou miluje mládek, ale mlynář spekuluje spíše o výhodách sňatku pro peníze než z lásky, aby nakonec zasáhl hodný spřátelený vodník a mlynář přišel k rozumu, „upovídanost“ zbytečně zatěžuje. Herecky velmi zdatný soubor by si jistě poradil s místy, která jsou jen odvyprávěna a neposkytují tak možnost herecké výstavby situace.
Dalším představením byla loutková pohádka Netratrdla Brno O dvanácti měsíčkách v textové úpravě a režii Lenky Němečkové. Dva herci dílem vyprávěli a dílem, pomocí loutek vyrobených z plastových lahví, hráli novou verzi obecně známé pohádky. Měsíčkové nesedí kolem ohně, ale dechem rozehřívají sníh, zlá macecha s dcerou musejí celý rok za trest měsíčkům sloužit a hlavní hrdinka je odvedena z rodné chaloupky milujícím mládencem. Zajímavé loutky (které při představeních ve školkách slouží jako podklad pro následující dílnu o využití věcí, které již dosloužily, k jiným účelům) se bohužel jeví jako nepříliš vhodné k těmto účelům. Jednak jsou poněkud nevýrazné, ale hlavně neposkytují příliš možností pro hereckou akci, takže se v rukou mladých herců stávají spíše překážkou než hrajícím předmětem. Tento technický prvek je ještě podpořen loutkářskou nezkušeností souboru a vede k jisté rozpačitosti a nejednotnosti inscenace.
Posledním soutěžním představením byla pohádka Lenky Mikyskové O pracovité Andulce a líném Honzovi souboru 3 na 3 MKS F. Procházky Nová Paka. Velmi mladé a s chutí zahrané divadlo v Havlíčkově Brodě poněkud selhalo na technických problémech s hudbou a světly, proto se o této složce příliš vyjadřovat nelze. V každém případě je jasně patrné, s jakým nadšením a bezprostředností mladý soubor novopackých pracuje. Přes drobné inscenační nedotaženosti a problémy se zvládnutím prostoru, což je ale průvodní jev snad každého začínajícího divadelního souboru, přivezli inscenaci, která snad nemohla nepotěšit svou bezprostředností.
Havlíčkobrodská přehlídka je každý rok velmi dobře organizačně zvládnuta, což se projevuje nejen tím, že zúčastněné soubory se rády vracejí, ale hlavně tím, že má velmi dobrou návštěvnost dětského publika. Pořádajícímu sdružení Adivadlo patří velký dík.

Gabriela Starečková