Texty: HULEC, Vladimír: EXPERIMENTUJÍCÍ JE KDYŽ… 44. ŠRÁMKŮV PÍSEK. AS 2005, č. 3

EXPERIMENTUJÍCÍ JE KDYŽ…
44. ŠRÁMKŮV PÍSEK
27. – 29. 5. 2005

Celostátní přehlídka experimentujícího divadla, tak zní podtitul současného Šrámkova Písku, a musím říct, že se mi moc líbí. Jak slovo experiment a tak hlavně jeho průběhový čas evokující živý tvůrčí proces, aktuální hledání formy, ohledávání hranic a možností, přemýšlení, čin, diskusi. A to vše se na Šrámkově Písku děje. Letos možná víc než jindy.
Experimentování s vlastními možnostmi
Než se pustím do pojmenovávání skutečných experimentů, ať jakkoli (ne)vydařených či problematických, nevynechám ani divadla, která byla na letošním ŠP přece jen trochu „mimo“. Přesto by bylo nefér je pominout. Každý, kdo přijede do Písku, stojí o reflexi, každý je zvědav na hodnocení své práce a chce se nad divadlem (zvláště nad svým) zamýšlet, diskutovat, přít se, i když možná byl esteticky jinde, na jiné přehlídce.
Z tohoto pohledu bylo asi nejproblematičtější Divadlo Na Kraji z Nového Jičína, které na ŠP přivezlo dvě reálné vany, několik bílých prostěradel a trochu pěny do koupele. Jejich asi půlhodinové představení se jmenovalo V lázních a nešlo o nic jiného, než o nepříliš zoufale odehrané, či spíše ve vanách polonahými, velmi mladými herci převyprávěné židovské anekdoty z pera Karla Poláčka. Vše, co se na jevišti odehrávalo, byla jen záminka k tomu, nějak se objevit na jevišti a něco tam dělat. Práce, obávám se, nenesla žádnou kvalitu, spíše naopak. Zoufale neinvenční stínové divadlo, věku herců neadekvátní témata anekdot, naprostá zbytečnost těžkých, realistických van na jevišti, a je dost s podivem, že se dostala až na tak vysokou přehlídku.
Zcela jiné, i když ve výsledku obdobně velké problémy, provázely i brněnské Divadelní studio Dialog a jejich filosofem Janem Kellerem a spisovatelem Georgem Orwellem inspirovaný Velký bál. Jejich moralita o čtyřech dějstvích trpěla proklamativností, schematičností a divadelní naivitou. Filosofující text nelze převést do jednoduchých symbolů a modelových principů chování, a tak je přímo otisknout na jeviště. A právě to Brněnští udělali. Sympaticky zvolený volný prostor hlediště Divadla Pod Čarou zahltili statickými situacemi plnými prázdně znějících a falešně vyznívajících politických postojů. A tak i když byli divadelně poučenější než Novojičínští, i když dokázali zvládnout situační střih a pracovat s více dějovými rovinami najednou, šustila jejich inscenace stejně jako ona předchozí papírem, jako bychom se ocitli ve sběrných surovinách. Myslím, že velmi případně je varoval jeden z diskutujících, že představení působilo jako levná protikapitalistická agitka z dob ČSM či SSM (kdo neví, o co jde, nechť šťasten je). Anebo že by šlo o záměr a vstávají už noví bojovníci?!
A do třetice z divadelních outsiderů letošního ŠP. Kontaktérský divadelní spolek Volná asociace z Přibyslavi. Přivezl vlastní adaptaci novely Rozruch v Andénách francouzského kultovního prozaika, dramatika, básníka, novináře, jazzmana, filmového herce a scenáristy, člena sdružení bohémů z pařížského Saint-Germain-des-Prés Borise Viana (1920-1959). Jde o dílo, které autor napsal v letech války (1942-43), knižně však vyšlo až po jeho smrti (u nás Volvox Globator, 1992 a 1996 v překladu Patrika Ouředníka). Sofistikovaný, víceméně intelektuální humor, plný kruté grotesknosti na hraně pornografie a extrémního násilí převedli Přibyslavští do jevištní podoby s velkým pochopením autora a jeho obliby maximální nadsázky a pokleslých žánrů. Úvodní entrée jednoho z herců, kdy vřazuje autora do „univerzálních paradigmat“ a přirovnává jej ke Kafkovi a Henrymu Millerovi, slibovalo mnohé, nejspíše jakési intelektuální divadlo. Undergroundově působící herci, živá rocková kapela, to vše očekávání zvyšovalo. Bohužel jakéhokoli divadla zatím Přibyslavští do svých genů příliš nepobrali. Jevištní řešení situací, herecké výstupy, používání a výběr rekvizit, rytmus, práce se světly, to vše je usvědčovalo z příliš velkého divadelního diletantismu, než aby bylo možné se nějak více zamýšlet, co s takovým autorem a „volně asociovaným“ textem na jevišti a proč. Přesto mi byli Přibyslavští sympatičtí. V umění je vždycky cennější na vysoko letící dravce střílet, než vrabce v hrsti mačkat.
Zcela zvláštní případ byly náchodské soubory J.S.T.E. Artyžok a Dred, jež se spojily (geneze „who is who“ je mi trochu nejasná) a spojily i dva autory Jiřího Koláře a Jiřího Wolkera a jejich dva texty (Prométheova játra a Nemocnice) a proměnily je v jeden inscenační celek nazvaný Rudý pavilon aneb Teorie (ne)spolehlivosti, ale k čemu ta strašlivá komedie. Viděl jsem inscenaci ve velmi nehotové, syrové podobě loni na regionální přehlídce v Kostelci nad Orlicí. Měla v sobě hodně invence a ještě víc autorské odvahy. Scházel jí však divadelní grunt, zvláště herecký. Letos postoupila z České Třebové a (prý) režisér a autor dramatizace Ondřej Pumr dotáhl celek do fascinujícího tvaru. Bohužel část souboru cestou havarovala, a tak byli Náchodští nuceni improvizovat. To, co jsme viděli byl diletantismus a fušeřina nemající s původní koncepcí mnoho společného. Po chaosem rekvizit zaplněné scéně se nahodile pohybovali, polehávali a postávali do směšných kostýmů odění herci, a sem tam řekli či zazpívali kus z původní inscenace. Při troše režijní nápaditosti a hereckého nasazení se mohli pokusit ne o rekonstrukci inscenace (chyběli nejen herci, ale i rekvizity a kostýmy), jako spíše o tíživý předsmrtný sen, jenž by s původní koncepcí docela souzněl. Nic takového se nekonalo. Herci jen vyplňovali čas po dobu, kdy je to bavilo. Pak odešli. S takovým přístupem ale vystoupit – pokud vnímáme divadlo jako seriózní akt – neměli. Bohužel jsem od tohoto souboru a zvláště jeho vedoucího obdobné (ne)spolehlivé vystupování zažil již víckrát a obávám se, že na vině není jen náhoda v podobě zmíněné autonehody. Nevím, k čemu ta strašlivá komedie…
Experimentování s obsahem
Už úvodní představení přehlídky nabídlo zajímavý experiment: převyprávět vteřinu smrti a krátký čas kolem. Z Prahy jej dovezl Útvar totálního divadla VYDRŽ, text napsal – cituji z programu - „výstřední pražský literát Tom Tamten (Tamtoho)“ a inscenace se jmenovala Zákaz vycházení. Atraktivní téma a nezvyklé nakládání se symboly a postavami, jež (nepočítáme-li dvě vnější figury) jsou – jak se později dozvíme – jeden a týž člověk v různých časových obdobích, případně existenciálních rovinách (dětská a stařecká duše). Představení vyvolalo vášnivé diskuse na téma srozumitelnosti, čitelnosti a komunikativnosti. I když autor, režisér (z programu není jasné, o koho jde) i herci byli zjevně poučení a věděli, co chtějí říct, přece jen ambice byla vyšší než výsledný tvar. Herci nedokázali proklamativnost a přímočarost mezních situací popsat jinak, než realisticky, stejně naivně nakládali i se symboly, a tak ve výsledku převážila více snaha o rafinovanost a vícevrstevnatost než její divadelní nalezení.
Ještě rafinovanější a vrstevnatější chtěli být Lantovci, neboli Společnost Dr. Krásy. Jeho (jejich) KaabaRed Dr. Krásy (a šesti zamilovaných) čerpá z rané anglické sci-fi přelomu osmnáctého a devatenáctého století (Matthew Gregory Lewis: Krvavá jeptiška) a mísí ji se stejně působící levicovou avantgardou počátku dvacátého století u nás (S.K. Neumann: Socialistickým ženám, Jiří Wolker: Nejvyšší oběť). Vzniklou nespojitou mozaiku pak nechá spéct ruským kolektivismem 30. let (A.N. Arbuzov: Šest zamilovaných). Výsledek je skutečný guláš. Zčásti kabaret, zčásti komedie, zčásti persifláž, zčásti detektivka, zčásti love story, zčásti folkový koncert a pak socialistický realismus. Lantovi však – myslím si – nejde o formu, ta mu vyvstává spíše maně, ale o obsah. Snaží se poukázat na věčný archetyp vize budoucnosti, na stále se opakující naivitu a prostoduchost revolucionářů a vizionářů, ať už jde o vzpouru (vizi) individuální či kolektivní. Vždy se podle Lanty tyto roviny prolínají a mísí a, odhlédnuto od krutých důsledků, jsou mile komické. Naivitu a prostotu umocňuje režisér na začátku druhé půle výstupem nemotorného magického muže Karla Fridolína Glücka v podání vždy odzbrojujícího „autenticisty“ Libora Nováka. Zdá se však, že nejen forma (ta je svým způsobem zajímavá), ale hlavně obsah nejvíce kulhá v Lantově inscenaci. Zvolené inscenační prostředky, vybrané texty a jejich obsah vyžadují velmi precizní výklad, jinak se představení hroutí do komediální všeobecnosti a obsahové prázdnoty. Ač mnohé části inscenace včetně hudební mezihry o přestávce jsou velmi sympatické a divácky vděčné a věřím, že při vhodné konstelaci mohou pozitivně převážit nad obsahovou rozpačitostí, je KaabaRed asi nejméně zdařilou Lantovou prací za poslední léta. Je vedena velkou ambicí (za)hrát si s vážnými tématy a velkými dějinami a nahlédnout je jakýmsi zmenšujícím sklíčkem ironie, hlouposti a naivity, končí však malou odvahou rázně tnout do tématu a vysát z něj něco víc než textovou koláž komentovanou zkrvavenou vlajkou revoluce.
Experimentování s žánrem
Jedním z (mně) nejmilejších experimentování na letošním ŠP bylo pohrávání si s divadelními žánry.
Nejčistší formu nabídli pražští Vosto5. Jejich Košičan 3 je víceméně klasický kabaret s různými čísly a mezihrami propojený prostou dějovou linií. Divák se spolu s oběma protagonisty ocitá v rozhlasovém studiu odkud vysílají noční pořad pro osamělé, opuštěné a neúspěšné s názvem Košičan 3. Ondřej Cihlář (moderátor Pavel Pláteník) a Petr Prokop (herec Příbramského divadla v Příbrami Karel Krautgartner a většina dalších postav) předvedli na ŠP precizní herecké výkony. Snad každou akci dokázali dovést do „vychytané“ pointy, ani na vteřinu jim „nespad řemen“, představení skvěle „odsejpalo“. Oba dokázali náramně bavit sebe i diváky. Rytmicky rozčlenili svou „hodinovku“ do akurátně působících celků, navzájem se inspirovali a chvíle, které jindy v této inscenaci působí rozpačitě, dopadly na výbornou. Kdyby takto odvedli každé své představení, kopali by Ondar s Petarem už dnes 1. ligu českého humoru. Bohužel jsem viděl mnohem rozpačitější Košičany (i když textově a situačně stejné – v podstatě vůbec nejde o improvizaci), nemluvě o jejich víceméně také kabaretním pořadu Baráž na TV Óčko. Jsem zvědav, jak co předvedou a jak dopadnou na JH, kam byli z ŠP v celku jednoznačně nominováni.
Druhou nominaci získal pražský Kabaret Caligula s autorským zpracováním Shakespearova Hamleta. Autorský v tomto případě znamená textově zcela původní. Tvůrci vycházejí ze znalosti příběhu a obsahu scén, jejich vyznění i celý výklad však posouvají. A to – upozorňuji – v duchu předlohy! Jejich výklad by stál za samostatný rozbor a není prostor se zde do něj pouštět, a tak jen naznačím, kudy se tvůrci (pod textem jsou podepsaní čtyři autoři) ubírají: Hamlet otec je krutý destruktivní démon po celý čas pronásledující syna, kralevic Hamlet je levobočkem Claudia (ale ani jeden to neví), Polonius je manipulátor hradního dění, hraje jej stejný herec jako Laerta, Ofelie je sexuchtivá mladá dívka, již zabije kralevic Hamlet… Ale tento textový, navíc veršovaný posun není jediným experimentováním v inscenaci. To podstatné (a proto jsem je zařadil do tohoto oddílu) je sama forma a hlavně mísení žánrů. Inscenace čerpá z jarmarečního divadla, grotesky, muzikálu, filmových hororů, „velké“ činohry a hraje si i sama se sebou, s amatérstvím a naivitou. Herci dokážou využít svých slabých i silných stránek, a tak je – dalo by se říct – zvolená postmoderní forma adekvátně (a to i po výtvarné stránce) přenesena do živého divadelního tvaru. Jediné, co snad trochu hapruje, je rytmus a délka představení. I to se však prý ještě změní, a tak se máme na co v srpnu těšit. Seminář nad touto inscenací si nenechám ujít!
Literární kabaret s prvky pohybového manýrismu (příčí se mi napsat divadla, neb šlo spíše o ironii a satiru) zvolili za svůj soubor čtyř či pěti mladých mužů z Nového Města na Moravě nazývajících se Chandraradar. Jejich asi půlhodinové pásmo Koně bylo příjemným zpestřením programu. Živé, chytré, nápadité, v mnoha ohledech mladé a intelektuální divadlo využívalo absurdní humor a k různým hříčkám a hrátkám, mnohdy s divým průběhem a rafinovanými pointami. Představení skutečně pulsovalo jak divocí koně, ještě rozpustilí a prvních (divadelních) běhů lační.
I další dvě inscenace, které jsem zařadil do tohoto oddílu lze označit za intelektuální divadlo. Každé ale naprosto odlišné. Zatímco pražské duo Michal Kotrouš a Petr Chaluš, kteří se na základě této své inscenace nazvané Muž s holí říkají O holi, předvedli anarchistické loutkářské číslo s maňásky-rozbitými loutkami, přivezli plzeňští Pachýř Pačejoff do detailu propracovaný tvar existenciálního divadla využívajícího ke svému sdělení klasického loutkového divadla, ovšem s dvěma nepohyblivými loutkami – kameny.
Muž s holí je známý loutkářský výstup o prodavači ran holí. Kotrouš s Chalušem jej však – tak trochu jako Kabaret Caligula Hamleta – přesadili do svého vidění divadla, kde hlavní je hra s žánrem. Oba jej zkoumají z mnoha hledisek, klidně přeruší děj, vystoupí před oponku a zase se vrátí, okomentují své počínání a rychle se pustí dál. Reagují na nahodilé události, komunikují i s diváky. To hlavní je však práce s loutkou. Není totiž žádná! Oba nechají působit jen samotný fakt, že jde o hračky, kterým vypadávají očička či jiné části těl, a že jde vždy o velmi originální a nečekaná „zvířátka“ (smrt je například medvídek s kosou a jedním okem). Takové divadlo je velmi vhodné právě na jarmark, na hraní mimo divadelní sály, kde náhoda a komunikace hrají podstatnou roli. Ocenit však je třeba i velmi vtipný – opět rýmovaný – text.
Na textu je založen i Pachýř Pačejoff a jejich Veselé příhody Pachýře a Chroše. Svým způsobem jdou oba protagonisté-vodiči kamenů a jeden čtec až na hranu divadelnosti. Jako by ji zkoumali, jako by chtěli dostát základním otázkám, které svými absurdními texty a příběhy kladou. A nejde o nic míň než o bytí a existenci. V podstatě jakési beckettovské divadlo a texty pro nic. Zde již skutečně přerostlo divadlo do dalších žánrů – literatury a filosofie. Přitom stále zůstalo divadlem, neb právě tím JAK mluví, něco podstatného říká. V diskusi jsme tuto formu nazvali performance, někteří dokonce happening.
Ze stejného města a vlastně z „nadřízeného“ souboru jsou i členové Divadelního spolku Rámus, kteří přivezli inscenaci nazvanou Hra. Jde o hračkami převyprávěný, hravými scénickými i textovými prostředky zpracovaný mýtus o Oidipovi. Zjevně zkušený soubor pracuje s obrovskou jevištní i hereckou fantazií, do příběhu jsou díky použitým loutkám-hračkám vkládány různé další interpretace, v zásadě si však drží původní obsah. Kdyby se tomu sami tvůrci nebránili, označil bych inscenaci za skvělé představení pro žáky druhého stupně základních škol. Dozvědí se klasický příběh a díky motivickým zjednodušením a celkové jevištní hravosti a otevřenosti jej vezmou za svůj. Každý si v něm pak – jako v každém správném mýtu – najde to, co je pro něj důležité, a zbytek zůstane zachován v podvědomí a vynoří se v pravý čas. Uvažují-li však Plzeňští výhradně s dospělým divákem, je jejich inscenace příliš přímočará a její vývoj (neb příběh je všeobecně znám) odhadnutelný.
Experimentování s formou
Nejtěžší otázky si na ŠP položily soubory, které vědomě experimentují s divadelní formou. Prvním z nich bylo hradecké Divadlo Jesličky, které přivezlo autorskou dramatizaci tří povídek Karla Houby pod souhrnným názvem Vězni. Režisér, autor dramatizace a představitel hlavní role Tomáš Jarkovský obnažil divadelní formu až na samu dřeň. V podstatě pracuje jen se světlem, zvukem a hercem. Je to až jakási wilsonovská forma, ke které Pešek dospěl. A funguje. Je totiž přesně obtištěná z modelovosti obsahu hry. Je přesným vyjádřením obsahu. A protože obsah je zase velmi precizně akcentován všemi herci, jde o téměř studiovou práci a zamyšlení, co lze čistou divadelní formou sdělit. A myslím, že takto inscenované téma je vynikající ukázka jeho pochopení a dokonce možná i prohloubení. Téma manipulace slov, absurdity funkcí, téma podřízenosti a duchovní prázdnoty versus odpovědnosti a svědomí je ukázáno v nejčistší podobě.
Ještě dál v práci s formou zašel Petr Macháček se svým Divadlem Kámen z Prahy. Již léta zkoumá, co lze s formou na divadle dělat. V programu k inscenaci Mlejnek, kterou přivezl do Písku, dokonce stojí: forma může být opravdu prvotní. A je! Jde o nádhernou ukázku ryze divadelního experimentu, kdy obsah není vůbec podstatný, ale tématem inscenace je sama její forma. Do maxima dotažená včetně výpravy, práce se světly, symbolikou barev. Ovšem co mne nejvíc fascinovalo, byla dotaženost i v hereckém provedení. Snad – ne snad, zcela jistě – každé hnutí brvou, malíčkem, každý pohyb, každá slovní gradace byly přesně, jak na logaritmickém pravítku – dané a provedené. Přál bych moc všem divadelně přemýšlejícím tvůrcům, aby tuto inscenaci zhlédli a rozebrali si ji. Obsah – banální kriminálka inspirovaná Inspektorem Kojakem – je jen záminkou k nabízení mnoha možností práce s časovými i dějovými rovinami včetně mnoha závěrů.
Mnoho závěrů a současně žádný má i inscenace – „akční melodram“ Vyhledat a zneškodnit, již přivezlo volné seskupení členů několika divadel říkající si Láhor/Soundsystem. Jde v podstatě o jakousi českou supergroup v oblasti amatérského improvizovaného divadla. Jsou v ní členové divadel DNO, Vichr z hor, DMT, XXXH´XXO´XXOXX, V soukolí, Kašel miminka a hlavně DD Beruška. Celé to vede Petr Marek a, jak již naznačeno, jde o čirou improvizaci na dané téma v dané situaci a s danými charaktery postav. Improvizace je dnes aktuální experimentující divadelní (a nejen divadelní) směr u nás a tato práce sedmi performerů a živé hudební skupiny jistě patří k tomu (nej)zajímavějšímu. Ač poměrně velký počet lidí na scéně, dokážou se vzájemně vnímat, rozvíjet i nabízet témata i situace, chvílemi jsou i vtipní. Přesto je zatím za tím ještě mnoho otazníků: Proč? Proč takto? Co chcete říci? Co hledáte? Proč má být přítomen divák? Při sledování takových pokusů dochází divák až k základním otázkám, co je divadlo a co (či zda) by mělo divadlo (něco) sdělovat. Pokud chce někdo improvizovat, musí – myslím si – něco nabízet. Herci Láhoru toho zatím moc nenabízejí. Ovšem sešli se prý takto potřetí, tak se možná ještě k něčemu doberou. Kéž by. Jde o chytré a invenční tvůrce. Jen se myslím chytají do pastí vlastní metody.
A tak skončil letošní 44. ročník ŠP. Byl chytrý, invenční a naštěstí se do pastí vlastní metody nechytil. Naopak. Zdá se, že se kolem ŠP formuje mladé, živé, inteligentní, experimentující divadelní myšlení. A to je dobře. Moc dobře.
Vladimír Hulec