Texty: Simona Bezoušková: HRÁT VE FRACÍCH... ROZHOVOR S DUŠANEM SITKEM. AS 2005, č. 3.

HRÁT VE FRACÍCH NENÍ NAŠE PARKETA
ROZHOVOR S DUŠANEM SITKEM

Kroužek divadelních ochotníků Hvozdná se do povědomí zapsal především inscenací Maryša, se kterou se představil na Jiráskově Hronovu v roce 2001. Hvozdná je navíc výjimečná tím, že v této tisícové vesnici hraje nebo se na chodu divadla podílí každý osmý. V roce 2004 KDO oslavil své 95. výročí založení. Jistě nemalou zásluhu na tom všem má Dušan Sitek, hostující režisér KDO a herec Městského divadla Zlín, kterého jsem na krajské postupové přehlídce ve Slavičíně, KDO se jí účastnil s inscenací Gazdina roba, požádala o rozhovor.
Po úspěšné Maryše přišla na řadu inscenace Gazdina roba. Oba texty jsou skvostem českého realistického dramatu. Máte pro něj slabost? Co Vás ke Gazdině robě přivedlo?
Členové Kroužku divadelních ochotníků z Hvozdné vyrostli na polích, v jejich herectví je cítit kravská mrva a koňský hnůj. Rozumí vesnici a jsou s ní spjatí. Činí jim problémy hrát v konverzačních komediích, hrát ve fracích není jejich parketa. Každý den prožívají ve „své“ vesnici „své“ tragédie a ví, o čem hrají. Proto Maryša a proto Gazdina roba. A pokud teď uvažuji o Její pastorkyni, bylo by to završení triptychu toho, co je jim nejbližší.
Mezi Maryšou a Gazdinou robou jste pracoval na dalších inscenacích jako např. Nebe na zemi, Noc na Karlštejně a na několika pohádkách. Proč jste se s nimi nepřihlásili do krajských postupových přehlídek? Je v tom nějaká strategie, nebo jiný důvod?
Na krajské přehlídce v Němčicích nad Hanou se prezentujeme pravidelně. Porotě jsme se představili s Nebem na zemi i s Motýly Leonarda Gershe. S těmi jsme potom slavili úspěch i na Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém nad Jizerou. Pravdou je, že ne všechny inscenace snesou přísná kritéria přehlídek a festivalových porot. Jsme soubor, který má vlastní divadlo, které jsme si nádherně zrekonstruovali. Zadlužili jsme se a já musím dbát na to, abychom to měli z čeho splácet. Proto střídám vysloveně divácké představení Noc na Karlštejně s náročnějšími Motýly a třeba s Gazdinou robou, které nám tolik peněz do kroužkové pokladny určitě nepřinesou. Ale jen proto, že děláme „divácký“ repertoár, si můžeme dovolit nasadit titul, který si můžeme vychutnat a s kterým si můžeme pohrát.
Vím, že nepracujete jen s dospělými, ale vedete i dětský soubor. Jak s dětmi pracujete? Vychováváte si tak další generaci herců?
Hvozdná je divadelní obec. Kroužek divadelních ochotníků má 130 členů a vedle toho pracuji s padesátkou dětských talentů, které pak postupně dosazuji mezi ty zkušené. Dojíždím do Hvozdné již dvacet let a jsem rád, že třeba Alena Balajková, která začínala jako kůzlátko Černuška v pohádce Jana Grabowského Vlk, koza a kůzlátka, dnes hraje Maryšu, Jill v Motýlech a třeba Evu krajčírku v Gazdině robě. Práce s dětmi je náročná a ani se nedivím, že není mnoho lidí, kteří jsou schopni ten „náklad“ unést. Já se na zkouškách setkávám s „dorostenci“ ve věku od pěti do osmnácti let a dnes se hluboce skláním před mými kantory. Zvládnout tak různorodou smečku, to už chce kus trpělivosti. První čtené zkoušky bývají utrpením. Mladí herci, kteří běžně používají mobilní telefony a internet, nejsou schopni přečíst obyčejný text. Jsem rád, když jejich pedagogové, kteří pravidelně sledují naše představení, zjišťují, že právě díky práci v souboru, díky vystupování na veřejnosti, se děti zbaví ostychu, že se zlepší jejich vyjadřovací schopnosti a že jsou schopni žít v kolektivu. Je to náročná cesta, ale jsem rád, že mnoho z těch, kteří začínali v dětském souboru, dnes tvoří opory dospělého kolektivu.
Doufám, že Vás následující otázka neurazí. Úspěch KDO Hvozdná stojí především na Vaší režii. Přemýšlíte o tom, co se stane, až třeba jednou ve Hvozdné přestanete režírovat? Vychováváte si nástupce i na poli režijním?
Ve Hvozdné se divadlo dělá již 95 let. Byli nadšenci přede mnou a věřím, že ve Hvozdné divadlo neskončí ani mým odchodem. V takovém souboru to není ani tak o režírování, jako o organizování, shánění peněz na činnost, ta moje „režie“ je to nejmenší. Navíc jsem se nikdy jako režisér necítil. Jsem především herec a to, co jsem se naučil já, se snažím předávat těm, kteří jsou ochotni po své práci přijít mezi nás. Každý rok se snažím oslovit člověka, který by se věnoval režii alespoň dětského souboru. A stejně tak každý rok musím konstatovat, že se mi mého nástupce opět nepodařilo najít. Sehnal jsem peníze na to, aby se pár lidí zúčastnilo školení režisérů, protože vím, že bych mohl dýchat volněji. Na druhou stranu chápu, že režírování přináší ještě větší oběť než hraní a je těžké přesvědčit někoho, že tím pomůže dobré věci. Přemlouvám kolegy z Městského divadla ve Zlíně, že by si mohli vyzkoušet své sny a režijní ambice právě u ochotníků. Nejhorší na tom je, že všechno vždycky skončí u toho, kolik si za dobu, kterou stráví u ochotníků, mohou vydělat na reklamách v rádiích. A tak do toho půjdu ještě pořád sám, protože si myslím, že tahle práce má smysl. A doufám, že mi to nadšení vydrží ještě dlouho. Když už jsme ušli takový kus cesty, nemůžu své ochotníky opustit. Dneska už to nejde.
Mimo zkoušení a hraní vlastní KDO, jak jste se již zmínil, i budovu divadla tzv. Spolkový dům. Jakým způsobem ho provozujete? Kde berete finance na jeho udržování a energie? Pomáhá Vám v tom obec?
Je to již 75 let, co se rozsvítila okna našeho divadla. Historie stavby je velice jednoduchá. Nadšenci dali korunu ke koruně a vznikla budova, která nám slouží dodnes. Je to naše divadlo. Náročnou rekonstrukcí jsme je zkrášlili a dnes se můžeme měřit s těmi nejlepšími stánky Thálie. Diváci mají nádherný sál a skvělé sociální zařízení, herci mají své šatny se sprchou, divadelní klub, světelný park a zvukové zařízení… Je toho hodně. Pamatuji se, že jsem před dvaceti lety doplňoval kamna v sále o kbelík uhlí a dodnes vidím tu do červena rozpálenou rouru od komína. Dnes stačí zapnout vzduchotechniku a v sále je rázem jako ve staré jizbě. Všechno to stálo hodně peněz a my jsme si na rekonstrukci půjčili. Peníze nám svěřili členové Kroužku i lidé, kteří jenom z povzdálí sledují naši práci. Obec nám přidá ze svého rozpočtu co může a věřím, že kdyby mohla, dala by i víc. Ale jsme rádi za každou korunu. A pak je tady řada sponzorů a nadšených dárců, bez jejichž pomoci bychom to naše divadlo neutáhli.
Během letních měsíců provozujete i divadlo v přírodě. Můžete k tomu říct (napsat) něco bližšího?
Ještě dříve, než naši předchůdci postavili ve Hvozdné divadlo, se hrálo v přírodě. Pokusili jsme se pouze navázat na jejich tradici. A dnes během července a srpna odehrajeme pod širým nebem více představení než pod střechou. Pro diváky je to něco nového. Sedí v amfiteátru pro 500 diváků a nad nimi létají netopýři, vedle se ozývá skřehotání žab a bzučení komárů. Máme ve Hvozdné krásný areál, ale jezdíme i po hradech, fotbalových hřištích, náměstích, rekreačních střediscích. Zatímco profesionální divadla během léta čerpají síly do další sezóny, my ve Hvozdné jezdíme po regionu. A diváci se sjíždějí za námi, vyhledávají naše představení, protože je zrovna okurková sezóna a všichni jsou žhaví po divadle. Noc na Karlštejně jsme odehráli 33krát a vidělo ji více než 17000 diváků. V přírodě jsme ale odehráli i Nebe na zemi, Maryšu, Příhody lišky Bystroušky a Gazdina roba se divadlu v přírodě také nevyhne.
V květnu se ve Hvozdné konal již pátý ročník nesoutěžní přehlídky divadla pro děti Hvozdenský měšec plný pohádek. Jak se tento nápad zrodil?
Jak už jsem řekl, pracuji také s dětským souborem. Věkový průměr je nízký a není mnoho přehlídek, kde bychom mohli výsledky naší práce prezentovat. Proto jsme se rozhodli, že budeme pořádat nesoutěžní přehlídku, kde dáme prostor všem těm, kteří obětují volný čas dětem a dětskému publiku. Na tuto akci jsme nabalili i cestu pohádkovým lesem, velký dětský karneval, výstavy výtvarných prací, keramickou dílnu… Prostě čtrnáct dnů žije Hvozdná pohádkovými bytostmi. Starosta předá pohádkovému králi na tu dobu klíče od obce a vládu přeberou děti. A je to příjemné vládnutí.
Jakým způsobem přehlídka probíhá?
Jedná se o nepostupovou přehlídku a tudíž jediným hodnotitelem je dětská porota, která udělí své ceny. Keramické měšce, které se vítězným kolektivům a jednotlivcům udílí, jsou samy o sobě nádherné. Mnohokrát jsem zažil soutěžní představení, kdy se v sále bála porota i hrstka diváků. My máme skvělou zkušenost se školami v okolních obcích a náš sál pro 220 diváků je víc než přeplněný. Všechna představení jsou vyprodána a často jsme svědky toho, že na jedné židli se tísní dva dětští diváci. Přehlídka je rozdělena tak, aby ji mohly navštívit jak školy, tak rodiče s dětmi. Staří ochotníci si pak nenechají ujít jediné představení. Kdybychom neměli divácké zázemí, tak bychom do tak organizačně náročné akce ani nešli. Je mi jasné, že všechny soubory, které se Měšce zúčastní, by si zasloužily, aby jejich odvedenou práci ohodnotili fundovaní porotci. Na druhé straně tady však panuje po celou dobu přehlídky skvělá atmosféra, kterou nenaruší rozdílné diskuze mezi odborníky a zástupci jednotlivých souborů. A těch je na naší přehlídce deset.
Jak a podle čeho vybíráte soubory?
Snažíme se oslovit všechny soubory, které se divadlem pro děti zabývají. Z třiceti přihlášených pak vybereme podle nejlepšího svědomí těch deset nejlepších. Samozřejmě musíme brát zřetel na věkové složení našich diváků a úroveň jednotlivých představení.
KDO Hvozdná je typickým reprezentantem tzv. venkovského (sousedského) divadla. V poslední době jste několikrát hráli na Národní přehlídce venkovských souborů. Jak byste jeho dnešní stav zhodnotil? Jaké jsou podle Vás přednosti a jaké nedostatky v oblasti vesnického divadla?
Ve hvozdenském souboru dnes můžete najít herce i z okolních obcí a měst. Nejsou to již „sousedé“ v pravém slova smyslu, ale je to obrovský kolektiv, který spojuje láska k divadlu. Účast na Národní přehlídce venkovských souborů je jen tou pomyslnou třešinkou na dortu. Bez těch všech další přísad, které do správného dortu patří, bychom to nikam nedotáhli. Za všemi úspěchy je třeba vidět obrovské nadšení a odříkání. Já se hluboce skláním před všemi, kteří svůj volný čas obětují divadlu. Bývaly doby (zaplaťpánbůh, že už nejsou), kdy podniky platily členům souborů refundaci mzdy, kdy se pyšnily účastí svých zaměstnanců na přehlídkách. Dnes si musí brát lidé dovolenou a ten svůj malý úspěch – potlesk diváků a někdy i uznání poroty – berou na úkor rodiny. Dnes si musí sami platit za to, aby mohli hrát. A právě to je drží pohromadě. Dělají ochotnické divadlo z ochoty.
Jaké další projekty nebo inscenace chystáte?
V květnu jsme měli s dětským souborem premiéru pohádky na motivy Hanse Christiana Andersena Sněhová královna. S dospěláky se budeme snažit rozezpívat venkovní amfiteátry s folkovým muzikálem Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Balada pro banditu. Už teď se na to všichni moc těšíme. A pak budeme jezdit s Gazdinou robou a s muzikálem My se vlka nebojíme. Jsme rádi, že máme co hrát, a jsme rádi, že máme pro koho hrát.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor připravila Simona Bezoušková