Texty: Milan Strotzer: JARKA MIKEŠOVÁ aneb OBRAZ Z MÉ GALERIE, AS 2005, č. 3.

JARKA MIKEŠOVÁ
aneb OBRAZ Z MÉ GALERIE

Mám kdesi ve své paměti takovou docela malou galerii nejznamenitějších hereček, které jsem kdy viděl na amatérském divadle. Mám ji už dlouho, vlastně od svého mládí. A protože není velká, tak ji nosím stále s sebou, je mi kdykoliv k nahlédnutí. Tedy, pokud zrovna neztratím hlavu. Nejstarší vzácný exemplář je obraz Růženy Rachlíkové z nymburského „Hálku“. Jak by ne, v Nymburce jsem se narodil, jak doslova, tak divadelně. Pak tam mám Věru Knoblochovou z Poděbrad, Ludmilu Cápkovou z Kroměříže, Evu Čejchanovou z Ústí nad Labem a Jarku Mikešovou z pražského Máje. Ty mám zarámované. Pak tam mám, zatím bez rámu – ach, ten čas – Helenu Vondruškovou z Libice n. C. a Alenu Mutinskou z Rakovníka.
Ale proč to vlastně vzpomínám. Někdy, když je příležitost, to jako svátek, narozeniny a tak, tak se ten který obraz jakoby rozzáří, ožije a sám se ozdobí nejrůznějšími květy, kvítky a bobkovým listem. Kouknu do galerie a hned vidím, Jarka Mikešová je samá lilie, pomněnka, kopretina… a toho vavřínu! Nejdřív nevím, co se děje, a tak honem do diáře. No jo, 25. června má jubileum, a jaké! A už se mi to rozjede. To jsem vlastně ještě neprozradil. V takovou sváteční chvíli se mi totiž ty obrazy rozpohybujou. Většinou i barevně. Záleží na stáří exempláře. Je to něco jako pohyblivé filmové obrázky. A tak vidím Jarku Mikešovou jako paní Savageovou, Opalu, co ji má každý rád, Natálii v Čechovových Námluvách nebo jak jiskří v Čapkově Dášence atd., atd. Vidím, jak nám na přehlídce v Hannoveru nikdo nechce uvěřit, že Jarka Mikešová a spolu s ní Mirek Rada a Gustav Urban, kteří zde reprezentovali s Námluvami české amatérské divadlo, jsou opravdu amatérští herci, a ne profesionálové. Vidím Jarku Mikešovou, jak dýchavičná, na pokraji kolapsu, sedí v zákulisí kroměřížské divadelní scény, kde se konala jedna z celostátních přehlídek seniorského divadla, a pochybuje, jestli vůbec může jít před lidi na jeviště. Vidím, jak vstoupí na ona pověstná prkna, co znamenají svět, a najednou je z ní mladice k zulíbání a její výkon je excelentní. Vybaví se mi obraz toho, jak sedí v naší společné kanceláři v Artamě u svého hlučného elektrického stroje, kropenatého od opravného laku, a přepisuje mé klikyháky, aby z toho ve finále vznikl d´ARTAMAn, stránky Amatérské scény či jiné písemnosti sloužící amatérskému divadelnímu dění. Naskočí mi obraz ze stěhování Artamy ze Sněmovní ulice na Malé Straně do Nuslí. Kolem nás nosí stěhováci skříně a registratury, kolegové probíhají s krabicemi s agendou, zatímco my v tom stěhovacím reji sedíme proti sobě u posledního psacího stolu, který ještě neodnesli, a děláme do noci korektury Adresáře českého amatérského divadla, aby se nezdržel jeho tisk. A přichází další obrázky a na všech je pro mne Jarka opravdová, obětavá, pečující, krásná a někdy navíc s pekáčem borůvkového koláče. A to všechno v barvách.
Takovou mám tedy galerii. Není velká, zato zapamatovatelná, což u mě hraje významnou roli. Nikdo mi ji nemůže vzít, takže jsem ji ani nenechal pojistit. Na co taky, jistiny v ní ukryté se jistí samy.
Letos zasedala 25. června, v den narozenin Jarky Mikešové, programová rada Jiráskova Hronova. Vypadá to teď, jakoby tomu bylo naschvál kvůli těm narozeninám. Kdo ví, jak to je? Asi jo, vždycky se musí najít ten správný den, když se má něco pěkného narodit.
Milan Strotzer