Texty: Ostrava-Poruba, LAZORČÁKOVÁ, Tatjana – ROUBAL, Jan: K netradičnímu divadlu. Praha, Pražská scéna 2003, s. 88-90.

AUREKO
— AU-torský, RE-citační, KO-lektiv
(Ostrava-Poruba)
Divadelní skupina AUREKO vznikla v roce 1976 v Ostravě – Porubě ze skupiny Povijan (od 1982 Obvodní kulturní středisko Ostrava 1). Soubor tvořili převážně středoškoláci a vysokoškoláci, mezi zakládajícími členy byli Petr Pasz, Petr Meissel, Zuzana Krejčí – Vobecká, Ivan Doležal, Josef Drbohlav, Oldřich Procházka, Jana Kmošťáková, po roce se přidává Ladislav Vrchovský (před tím vedl havířovský soubor Impuls, s nímž se roku 1973 účastnil Wolkrova Prostějova s inscenací poezie Zbygniewa Herberta Studium předmětu), který se prosadil u většiny inscenací jako režisér. V zakládající smlouvě se členové zavázali inscenovat společensko-kritické texty českých i zahraničních autorů, cílem bylo propojit tvůrčí aktivitu s osobní výpovědí. Dramaturgie se soustředila na netradiční zpracování poezie a autorské adaptace, v inscenačních postupech se objevují pokusy s pohybovým divadlem. Soubor pracoval nepřetržitě do poloviny osmdesátých let, kdy se na čas odmlčel. Po roce 1990 byl znovu obnoven bývalými členy ostravských souborů AUREKO, Impuls a Na žíněnkách.
V první etapě tvorby se soubor profiluje titulem Potlesk pro Herodesa (poezie Josefa Hanzlíka – 1977) jako divadlo poezie. Inscenace Věk slasti (verše Petra Skarlanta – 1978) zahajuje linii dramatizovaných prozaických textů, následuje Komediant (podle románu Miloše Václava Kratochvíla – 1980, účast na krajské přehlídce divadel malých jevištních forem ve Valašském Meziříčí) a nejúspěšnější inscenace v historii souboru Jakou barvu má srdce (dramatizace prózy Miodraga Bulatoviče Červený kohout letí k nebi – 1981), na jejíž realizaci spolupracovalo ostravské Bílé divadlo vedené Janem Číhalem. Počátkem osmdesátých let představovalo AUREKO ojedinělý typ autorského divadla, v jehož poetice se mísily prvky stylizovaného divadla fyzické akce, metaforičnosti i apelativnosti divadla poezie.
V linii „nepravidelné“ dramaturgie soubor pokračoval autorskými tituly Klec (Zuzana Vobecká – 1982, účast na přehlídce divadel malých jevištních forem (MJF) ve Valašském Meziříčí) a Krychle (Ladislav Vrchovský – 1982) a scénickým provedením velkého tématu životního údělu v poemě Ferra (Robinson Jeffers – přehlídka divadel MJF ve Valašském Meziříčí přinesla cenu za jevištní zpracování). Ve spolupráci s ostravským amatérským divadlem Soubor na žíněnkách byly nastudovány v inspirativní metaforické formě monology Alexandry Berkové Myju-li tě (1983), Gorinův Thyl Ulenspiegel (1984) a Moli (podle Bulgakovovy předlohy Svatá kabala – 1984). V dramaturgii souboru se objevily i tituly pro děti (Čaroděj ze země Oz – 1983, Princezna Brebtalka – 1983), v nichž se prosadily postupy výtvarného a loutkového divadla. V roce 1988 se soubor účastnil Šrámkova Písku s inscenací Myju-li tě.
Typickým rysem tvorby byla kolektivní dramaturgie, výrazová forma směřovala k intenzivnímu sdělení tématu, jímž členové reagovali na společenskou realitu. Poetika se vymezovala i pod vlivem zkušeností ze seminářů vedených Václavem Martincem a Petrem Oslzlým, prolínáním prvků pohybového divadla, divadla stylizovaného a apelativního. Charakteristickým znakem bylo také hledání netradičního prostoru a využívání provokativních jevištních metod.

Bibliografie:
Číhal, Jan: Aureko z Ostravy. Amatérská scéna, 1986, č. 3, s. 8.
Sehnal, Miroslav: Aureko (soubor malých jevištních forem) a Myju-li tě. Ostravský večerník, 6. 7. 1988, s. 4.
Vedral, Jan: Nové pověsti písecké. Amatérská scéna, 1988, č. 8, s. 4–5.