Texty: FABIÁN, Josef, RYCHECKÝ, Saša, VETEŠKOVÁ, Michaela¨- citace článků

…Důkazem toho, že se něco děje, je pro mne fakt, že proti čtyřem divadlům v roce 1992 a pěti v roce 1993 je letos přihlášeno divadel devět. I když vlastně pouze ze tří okresů, takže při skutečně fungujícím systému okresního kol by zde byla pouze divadla tři, možná šest. Systém však nefunguje a tak mi nezbývá, než zopakovat to, co jsem napsal už v loňském roce:
„Pokusme se podívat na tuto přehlídku ze dvou hledisek: Jako na přehlídku vrcholovou, z níž ti nejlepší postoupí na Šrámkův Písek, a na přehlídku běžnou až nejběžnější, jejíž účastníci teprve zjišťují, do čeho že se to vlastně pustili, že „dělat divadlo“ není jen jakési anarchistické exhibování na jevišti, ale že je to tvrdá a systematická práce… Že je to však práce, která, pokud se vydaří, přináší radost nejen těm n a jevišti, ale (a to zejména) těm v hledišti.
Abychom však mohli úspěšně takovou dvoujedinou přehlídku absolvovat, musíme se naučit toleranci. Když už dnes nemáme na růžích ustláno odložme na čas do herecké šatny nadutost a přehlíživost vůči těm, kteří jsou teprve na počátku cesty, kterou my již máme za sebou. Raději uvažujme o tom, jak našim méně zdatným a méně úspěšným kolegům pomoci. Použil-li jsem již slovo kolegům, tak tedy prosím, buďme k sobě kolegiální.“
Ano, buďme k sobě kolegiální jako divadelníci. Ale já teď musím bohužel promluvit jako pořadatel a napsat, že vlastně ani jedno z přítomných divadel nesplnilo podmínku doporučení, která má podle Aramy být. Budiž, nic se nestalo, alespoň pro letošek. Stávající počet divadel je však již na hranici možností organizátorů, ale též na hranici vnímatelnosti porotců a diváků a dál se již zvyšovat nedá. Jsou divadla, která známe, ale jsou i taková, o jejichž práci nemáme ani tušení. A tak budeme nuceni, pokud bude počet přihlášených i nadále narůstat, od příštího Setkání již vybírat. Prostě nekupovat zajíce v pytli.
Z toho vyplývá, že v příštím roce budou dva termíny uzávěrky přihlášek. Pro vítěze okresních kol a divadla s příslušným doporučením zůstane zachován termín současný, to je tři týdny před Setkáním, pro ty ostatní pak týdnů pět, abychom se na jejich zkoušku či představení mohli přijet podívat a eliminovat pořadatelské omyly.
Ona výše zmíněná dvě hlediska je totiž možno aplikovat pouze dočasně, když se tvoří něco nového, nebo, jak tomu bylo v našem případě, když se něco obnovuje. Když už to však je, musíme se zaměřit na kvalitu, na úroveň. Je přece v zájmu nás všech vytvořit z našeho Setkání přehlídku špičkové kvality. Což samozřejmě neznamená, že ty, kteří ještě nebudou mít na to, aby zde hráli, k nám nepozveme. Pozveme, ale jako seminaristy, aby se zde inspirovali a něco naučili.
Teď se již však vraťme k ročníku letošnímu. Když už máme tak málo šancí, měli bychom s nimi umět hospodařit. V našem Kulturním zařízení dokážeme udělat kvalitní propagační materiál, který by mohl úspěšně vaši práci propagovat. Když nám ale nepošlete jedinou fotku, o případných vlastního propagačních materiálech ani nemluvě, nemůžeme pro vás udělat zhola nic…
Josef Fabián v Netradičních divadelních novinách 1/1994

Inscenace ostravského divadla Tajfun „Hra o Jessicu“ se pokouší o sdělení závažnějšího tématu a využívá k tomu mnoho prostředků, od pohybu, zpěvu, hudby, zpěvu a srandy, až po rádobypsychologizující Čechovovské úvahy. To vše není dostatečně režijně skloubeno a celá práce se rozmělňuje do množství detailů a etud, které spolu vzájemně takřka nesouvisí ani tématicky, ani žánrově. Ani délkou přes dvě hodiny nepřispívají inscenátoři k potěše ducha a oka. Bylo by třeba důkladně škrtat v zájmu toho, co chci skutečně sdělit, co je tím hlavním tématem! Bylo by potřeba domyslet scénické řešení a vyhodit vše, co není skutečně funkční! Zpívajícím musí být rozumět a mluvící aspoň slyšet.
Saša Rychecký v Netradičních divadelních novinách 1/1994

Do třetice všeho dobrého a s hromovým výbuchem kamen nastoupilo Koukadlo Vsetín. Svou skečí o ruském spisovateli odlehčilo vzduch v sále, s jednoduchým komickým nápadem o člověku, který zapomněl úplně na vše a teď se zmateně potuluje světem, probudilo v publiku smích. Tento smích gradoval v jejich následném vystoupení. Muž a žena, nezvyklý komický pár, se nechal inspirovat pohádkami o Červené Karkulce a Perníkové chaloupce. Zcela jednoduchými, ale nápaditými postupy divákovi vyprávěli příběh „nebohého Jeníka“, kterého proti očekávání hrála dívka. Tato dívka se také projevila jako velmi invenční, kdýž zasáhlo „okno“. S přirozeným šarmem o něm zpravila obecenstvo, vrátila hru a své okno znovu zaplnila. Oba mladí herci dokázali obecenstvo strhnout i bez nákladných kostýmů, složité scénografie i ostatního s inscenováním související. Nenásilně navodili kontakt s hledištěm, vystupovali z rolí a předně si dokázali hrát sami se sebou.
Michaela Vetešková, Netradiční divadelní noviny 2/1994