Texty: AS 2004, č. 3, s. 27 - 30. Michal Hecht.

TAJEMNÉ TICHO OPĚT V KOLÍNĚ
IX. OTEVŘENO
„Před devíti lety skončila přehlídka v Litvínově, na které vystupovali Boris Hybner, Bolek Polívka, Ctibor Turba a další veličiny pantomimy, a my jsme zjistili, že tato generace nemá následovníky. S neslyšícími jsme už tenkrát organizovali přehlídky, letos by se konal již třicátýsedmý ročník. Dohodli jsme se, že obě spojíme a hledali pro ně místo. Zvítězil Kolín, město Jeana Gasparda Deburaua i jeho Memoriálu, a jsme rádi, že jsme tak zvolili,“ Zaznělo z jeviště před sobotním Galavečerem z úst Jindřicha Zemánka, organizátora z brněnského Evropského centra pantomimy neslyšících.
„Tento ročník byl opět nesmírně kvalitní, žasli jsme nad jeho úrovní. Na desátý, jubilejní, chystáme velké překvapení i rozšíření na více dnů. Všechno však záleží na penězích.“ Těmito slovy Jindřich Zemánek uzavřel IX. OTEVŘENO v Kolíně a my se podíváme, co se odehrálo mezi těmito dvěma citáty ve dnech 23. – 25. dubna 2004.
Vše začalo dílnou Michala Hechta „Pohyb na jevišti“, aby se potom po organizačních zmatcích, jako na všech přehlídkách, všichni vrhli na zkoušení. Účinkující chválili spolupráci s divadelními techniky z kolínského divadla, kde se přehlídka konala.
Odpoledne v 17.00 hod vše vypuklo. Davy diváků... nepřišly. Jezdím na mnoho přehlídek, ale takový nezájem místní veřejnosti, jsem ještě nezažil. Například podobná přehlídka se koná každý podzim u našich zahraničních sousedů, Slováků, v Liptovském Mikuláši. Jsem tam pravidelným hostem, a tak narvané sály jsou v Česku už jen při natáčení Česko hledá superstar. Což takhle hledat supermima? Nevrátíme se k tradici?
Známý mim, herec skupiny Ladislava Fialky, kdysi fungující v Divadle Na zábradlí, Jiří Kaftan, který už po mnoho let působí jako učitel pantomimy, se zhostil tohoto úkolu. Dát naší zemi, dnes už vlastně celé Evropě, mimy (odvozeno od slova pantomima, ne mimino). Důvodem je, aby se Česko vrátilo ke své tradici, kterou tak pracně, již před mnoha lety, vybudovali páni mimové B. Hybner, C. Turba a B. Polívka.
A tak pan Kaftan chrlí spoustu mimů a mimek ročně ze svých škol a kurzů, ale naše pantomima zůstává stále na bodu mrazu. I když někdo z jeho žáků někdy někde něco zahraje, tak to nikdy nic nepřinese ke znovuoživení pantomimy. Přesto bojují. A tak i letos z jeho lůna, ze zájmového kroužku Pantomima a divadlo při DDM Klamovka, Praha, který existuje asi od r. 2000, vyrazilo do Kolína několik žáků. V pátek jsme od nich viděli hned pět výstupů.
První etudu hrála trojice a jmenovala se Blechy. V bulletinu o nich napsali: „Na základě pocitu z ošklivého hmyzu jsme formou improvizace, rozvíjeli téma. Blecha přeskakuje z jedné osoby na druhou, až najde svou smrt. Mimové ji uloží do hrobu. Truchlí. Blech je ale více a více a „potěší“ nás v životě dál.“ Na jevišti předvedli příjemnou klasickou grotesku, na které ale bylo vidět, že byla šitá horkou jehlou. Hezky se drbali, ale jinak nehráli. Pohřeb byl sympatický vtip, ale v civilních kostýmech a bez světel vyzněl celý tvar velice placatě.
Lépe na tom byla dvojice interpretů, druhá etuda z Klamovky od pana Kaftana s názvem Kulkám vstup zakázán. „Dvojice si hraje na „tvrdé“ kovboje jak to znají z TV. Uhýbají kulkám a ranám. Jako ve snu si hrají na hrdiny. Koneckonců je to jenom hra na...“ Oproti Blechám měla etuda tvář, dobrý temporytmus a příjemné dynamické odlišení mezi rovinou reality a rovinou snu (světelně a zpomaleným pohybem). Jediné, co bych jim vytkl je, že si hráli na vlastním písečku. Naprosto tam chyběl kontakt s divákem, sdělení informace skrz čtvrtou stěnu do diváků.
Jeden z kovbojů nejvíce zazářil v sólové etudě Poklad. „Hledač pokladu najde správné místo. Začne se prohrabávat k pokladu tak hluboko, že z jámy nevyleze. Kdo mu pomůže?“ Protagonista předvedl etudu na profesionální úrovni. Taky se s ní dostal do Galavečera. Jen tak dál, pane Kaftane. Mim sdělil všechno, co sdělit chtěl, divák se zasmál a pochopil. Herec víc nezdržoval.
Jinak tomu, bohužel, bylo v další etudě z Klamovky: Krocení hada. Mim sdělil mnohem více než chtěl divák slyšet. Svými sklony k exhibici zabil nastudovanou techniku. Navíc si pozval partnera, který tam byl de facto navíc, jen přicmrndával, a tím zpomalil už tak pomalé tempo. Kdyby se to zahrálo jako „one man show“ a někdo zkrotil krotitele, pane Kaftane, byla by to hezká etuda. Napsali: „Krotitel hadů přivede svůj objekt k pevnosti tyče, golfové hole, koštěte. Krotitel je nepřekonatelný. Chlubí se svým umem. Škodolibost kamaráda je velká. Kazí úspěch velkého krotitele. Had si to nechce nechat líbit a vyřídí si to s oběma uličníky po svém.“
Poslední etudou z Klamovky byl Den blbec. „Některý den je opravdu blbec. Zakopneš, uklouzneš, upadneš. Radši se vyhnout sluníčku a zůstat v klidu. Hezký nápad, ale taktéž zbytečně dlouhé, rozpatlané. Herci se snažili, ale některé momenty byly technicky nepřesné. Chce to ještě hodně práce, ale toto je opravdu jediná cesta, jak toho nového Hybnero-Turbu nalézt. Třeba je už za dveřmi.
Vzal jsem jedním vrzem všechny „Klamovkáče“, neboť také kvantitativně dominovali na pátečním jevišti kolínského IX. OTEVŘENO. Nyní se zmíním o ZŠ pro sluchově postižené Výmolova, Praha 5, která na toto odpoledne přivezla dvě etudy. Její dramatický a pohybový kroužek Vidím vás vznikl v r. 2002. Děti se poprvé veřejně představili na VIII. OTEVŘENO. Soubor vedou Petra Šafářová a Alena Kůrková. Děti jsou rozdělené do skupinek, čímž udrží více svou pozornost a mají větší prostor k pohybovému vyjádření. Krédem souboru je, aby se děti bavily, improvizovaly a rozvíjely své nápady k danému tématu, čímž rozvíjí i své sociální dovednosti.
První etudu, kterou v pátek předvedly, nazvaly Bzum bzum. Napsali: „Vystoupení zavede diváka za čmelákem, který je vyhozen z úlu. Celý rozzlobený, nešťastný a hladový naráží do poslední rozkvetlé kytičky. Nikde nikdo – jen on a sladce vonící kytka.. .jak se vyvine zápletka, když každý chce získat poslední květ pro sebe?“ Pohybová variace na hudbu Rimského-Korsakova Let čmeláka. Obě děti se velice snažily, byly roztomilé, ale nějaká ta chybička se vloudila. Když si obě stouply zády k nám divákům, čímž zakryly své ruce a kytičku, nevěděli jsme, jak se příběh dále vyvíjí. Poté jsem se ale dozvěděl, že jim, jak to u dětiček bývá, hlavní čmelák onemocněl a nový to musel narychlo nazkoušet. Pak tedy klobouk dolů. Zkoušejte čmeláčci, těším se na příští rok.
Druhá etuda od tohoto souboru se jmenovala Noční příběh. „Každý z nás byl někdy dítětem a měl své hračky… Noční příběh vypráví o holčičce, která si neváží svých hraček. Jedné noci však hračky ožijí...“ Skupinová etuda na hudbu P.I. Čajkovského Louskáček. Emotivně zajímavá, hezky pojatá, se spoustou krásných symbolů. Porota se shodla na názoru, že příběh se musí více dramaturgicky ujasnit.
Dalším pátečním souborem, který prezentoval dvě etudy, byla ZŠ pro sluchově postižené Ječná, Praha. Kroužek byl založen v r. 1988 a jeho nynější vedoucí je František Půlpán, absolvent oboru Výchovná dramatika neslyšících JAMU Brno. Pro způsob práce souboru je důležité zpracování vlastních námětů a inspirace kvalitní dětskou literaturou. Soubor se představil ve všech dosavadních přehlídkách OTEVŘENO.
Z této dílny naběhla na scénu, jako čtvrtá v pořadí pátečního přehlídkového bloku, tři kůzlátka s maminkou kozou a zlým vlkem. Pohádku O třech kůzlátkách zahrály děti z Ječné znamenitě. Kostýmy i kulisa domku lahodily oku a kombinace pantomimy a znakové řeči byla zvláštním přínosem. Výtky poroty na téma špatné hraní rukou v okénku, by zajisté spravil jeden loutkářský výkryt. Celou kritiku krásně shrnula členka poroty Jana Šimková, řekla: „Ano, na to bych dcerku vzala.“
„Tento surový a soutěživý sport bude předveden v dětském podání...“ napsali. Opravdu to byl „Boxer“, resp. dva a jeden rozhodčí, kteří nás diváky na šest minut vtáhli do ringu. Předvedli čistou pantomimickou etudu s krásnými nápady a pointou. Jejich herectví bylo přesné, s citem pro rytmus. Právem si své číslo zopakovali na Galavečeru.
Dalším „pátečníkem“ byl amatérský herec – mim Václav Dostál. Pantomimou se zabývá již delší dobu a mimické scénky hraje nejen v kruhu svých přátel, ale také na veřejnosti. Hraje většinou klasickou pantomimu. Byl jediný soutěžící na IX. Otevřeno, kdo použil klasickou bílou masku. Vytvořil etudu pod dohledem pana Kaftana Trocha poučení z bible. „Jedná se o známé biblické příběhy – o Davidu a Goliášovi a o Šalamounovi. Oba tyto příběhy mají společný motiv – uposlechnutí Boží vůle.“ Václav Dostál velice úspěšně sehrál mnoharoli všech postav, mezi kterými se převtěloval celkem suverénně. Všechny měly konkrétní charakter jak v těle, tak v masce. Bohužel, ale některé technické chyby a hlavně tréma zavinily, že se příběh stal ne zcela srozumitelný. Porota Vaška dost zkritizovala, ale myslím, že je to škoda. Byl to jediný pravý MIM. Potřeboval by radu, a ne kopanec.
Při přehlídkovém maratónu mě vždy přepadne strach z délky některých ukázek. Taktéž 25 minut Slabosti mysli, od taneční skupiny NoTa (Nový Tanec), vzniklé (té skupiny) r. 1996 v Plzni, při ZUŠ B. Smetany, pod vedením Lenky Jíšové, mi nahnal. Opak byl pravdou. Při prvním taktu jsem obdivem otevřel ústa (kdybych byl upřímný, napsal bych hubu, nejsem) a zavřel je za 25 minut, abych se nepraštil při potlesku do brady. Perfektně, lehce provedený výrazový tanec, plný sdělení, myšlenek a emocí, na neméně emotivní hudbu Tara Fuki. Obrazům předcházel recitovaný text, což byl překlad textů používaných skladeb. „...naše sny hledáme ve skutečném světě, třeba ve společnosti. Snové ideály mají vlastnosti našeho Já. Často se dostaví pochyby – miluji, nebo „jen“ mám rád? Milovat. Žít a nechat žít – to je láska...“ Fragment z jejich vystoupení nemohl chybět na Galavečeru. NoTa se zabývá současnými tanečními technikami. Účastní se přehlídek scénického tance pořádané Artamou Praha, vystupuje na různých kulturních a tanečních akcích v rámci města Plzně a jinde. Napsali o sobě: „Jde o společenství tančící pro radost, otevřenost, proměnlivost a vnitřní sílu pohybu. Pokud se nám prvky podaří předat dál divákovi, je to úžasné.“ Ano, bylo.
Večer se představilo Divadlo Dialog s inspirativním představením Přelet. Zhlédli jsme neverbální dílko z dílny Michala Hechta na motivy románu Kena Keseyho, známého ve filmovém zpracování Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem.
Sobotní přehlídka začala ve 13.00 hodin po dopoledním zkušebním maratónu.
Tak jako v pátek se nejprve zmíním o souboru, který v ten den kvantitativně dominoval na jevišti. Byly to Akordy ZUŠ – Červený Kostelec. Soubor má 130 dívek a 10 chlapců ve věku 4 – 18 let. Pracuje se současnými technikami Isidory Duncanové a Marty Graham. „Děti experimentují s různými rekvizitami, slovem a vnitřní energií. Smyslem tvořivosti je rozvíjet v dětech osobnost, radost z pohybu a přirozený projev.“
První sobotní vystoupení Červeného Kostelce byli „Průzkumníci“. Autor B. Šourková, choreografie M. Veselý a J. Korba. Deset chlapců ve věku 7 – 11 let přiskákalo po zadcích na jeviště. Byli celí zabalení do velkých černých triček, zřejmě od tatínků, aby se za zvuku hudby Pavla Paveyho, postupně dostávali ven. A tak jsme byli svědky neuvěřitelných pohybových kreací, doprovázených komickou mimikou obličeje, při kterých tu vykoukla hlava z rukávu, tu něco jiného někde jinde. 4,5 minuty z jeviště zářila energie, která udržela diváky ve stoprocentním napětí. Když na závěr všech deset prcků rajcovně odhodilo svá trička do diváků, sklidili zasloužený aplaus, který okamžitě prozradil, že je večer uvidíme ještě jednou.
Dalším Červenokosteleckým interpretem byla sólistka Z. Janková, která ztvárnila svoji choreografii na hudbu Steena Raahaugea V době. Je začínající učitelkou tanečního souboru ZUŠ Červený Kostelec. Inspiraci ke své etudě získala z obrázků namalovaných v jeskyni. Její taneční kreace byly plné energie, emocí a světelné změny navozovaly příjemné atmosféry. Suverénně ovládla prostor celého jeviště. Někdo namítal, že nebyl jasně čitelný příběh, ale pro mě nebyl podstatný.
Probuzení – choreografie naší již známé Červenokostelačky Z. Jankové, tentokrát s děvčaty 12 – 13 let. Autorsky se na etudě podílela B. Šourková. Několik děvčat tančilo, či spíše se protahovalo a různé figury vytvářelo, zašito v elastických prostěradlech. Tajuplná světla, abstraktní tvary. Nádherný nápad, ale škoda, že nic víc. Pořád jsem čekal, kdy se to v něco rozjede, kdy vylezou a překvapí, jako jejich mladší kamarádi Průzkumníci. Zuzana Janková slíbila, že příště vykouknou.
Jako první v pořadí na sobotní přehlídce vystoupilo Pohybové studio Cyranovy boty. Vzniklo v r. 2001 při Centru volného času Lužánky v Brně. Je určeno mladým lidem ve věku od 16 let, včetně handicapovaných, se zájmem o divadlo, tanec a pohyb. Cílem jejich činnosti je naučit se vnímat a chápat svůj pohybový aparát jako prostředek ke komunikaci, k vyjádření svých postojů, pocitů a názorů.
Do Kolína přivezli představení Cesty do země „ze mě“, vytvořené pod vedením V. Belháčové. Představením nás provázely skutečné boty. Dopomáhaly k symbolizaci různých vztahů mezi lidmi. Představení se skládalo z malých epizodek, které velmi emotivně působily na diváka. Krásná práce s metaforou. Světla měla též velký přínos. Spolupráce zdravých a handicapovaných herců podtrhuje hloubku sdělení. V bulletinu stojí: „Představení odlehčuje závěrečná groteska, ve které fungují ideální vztahy a kde k sobě zcela jednoduše nacházejí cestu.“ Porota se shodla na názoru, že by tam ta groteska býti nemusela. Celé představení bylo propojeno smysluplným obloukem, metaforickým hraním se židlemi na začátku a i na konci. Proto postzávěrečná groteska byla trošku navíc.
Nepanto (NEslyšící PANTOmima), Praha, pod vedením F. Půlpána, kterého známe již z páteční přehlídky. Jejich etuda Odvod vojáků v režii A. Zralého „byla parodie na proces, kdy se z mladíků stávali skuteční muži.“ Etudu bych nazval neverbální činohrou. Herci skvěle zvládli své charaktery a předvedli, že umí cítit partnera na scéně, ale celý příběh postrádal, nám z dřívějších let známý, Nepantu vlastní, humor. Snažili se o jakýsi sitkom. Pointa nebyla jednoznačně jasná.
Velkým překvapením na letošní přehlídce byla Pantomimická trojka Smeč z Prahy, známá z let minulých, svým specifickým humorem a svými „vlakovými“ scénáři (to jako, že etudu vymýšlí cestou na OTEVŘENO). Letos si pro nás připravili představení Hřích. A tak, když se na jevišti objevili protagonisté Erik Demko a Strejdové Kočičák a Kolčava, už jsem se lehce usmíval při představě, jaký hřích se od nich dá čekat. Ale opak byl pravdou. Zcela vážně a bez nadsázky na jevišti ukřižovali Ježíše Krista. Pak následovaly epizodky, které znázorňovaly různé lidské hříchy, za které se hříšníci vždy bez problémů vyplatili. Na závěr se vrací Ježíš, který se už na to nemůže dívat, a kasičku s odpustkami zničí. Představení bylo velice působivé, hudebně i světelně dobře podtržené. Pomalý, v daném případě správný temporytmus, takže dílko sdělilo to, co zamýšleli. Porota chválila, ale já nepochopil, proč používají masku. Vypadali trochu jak mimozemšťané nebo jako když jim uvíznou slipy na obličeji. Erik se poté svěřil, že důvodem bylo zamaskovat případné odbourání se. Pak to byl výrazový prostředek na svém místě.
Výchovná dramatika neslyšících (VDN), Divadelní fakulta JAMU – Brno byla další skupina, která potěšila oko diváka na sobotní přehlídce představením Abeceda. Pomocí jednoduché rekvizity, jakéhosi skládacího metru, vytvářeli etudky na jednotlivá písmena abecedy. Začali od A. Zalekl jsem se, že jestli půjdou až do Z, bude to hrozně dlouhé, ale nebylo. I přes relativně monotónní tempo jsem se nenudil. Všech pět herců na scéně jiskřilo a plulo abecedou s roztomilou hravostí. Právem se objevili na Galavečeru, ale jen se čtyřmi písmenky.
Jako jediný zahraniční host na IX. OTEVŘENO byla slovenská skupina Kusy cukru, zřízená právním subjektem OZ Permoník. Divadlo v sobě nese myšlenku integrace znevýhodněných dětí, mládeže a dospělých. Členové souboru jsou se sluchovým, tělesným, mentálním postižením, ale i zdraví z celého Slovenska. Zahráli nám představení Viem čo chcem, v režii P. Luptovského, na hudbu M. Huby, a myslím, že se to všem líbilo. Odvážný odkaz o tom, jak Bůh dal lidem volnost, a oni ho zradili, opustili, vyhnali. Hlavní protagonista, vousatý Bůh, ve spíše svatebních než božích šatech, působil na jevišti velice suverénně. Hrál s příjemnou nadsázkou. Jeho dva partneři byli kluk a holka jako malí andílci, kteří se obrátili proti Bohu, a chlapec nakonec nastolil svoji diktaturu. Celé představení bylo vtipně podané s kontrasty v emočních scénách. „...existují hranice morálky, chtění, moci, víry, lásky..?“
Posledním sobotním představením na velkém jevišti byly Sboristky od skupiny P.S. Gardes z Prahy. Choreografie i režie - I. Hybnerová, hudba Joe Cocker. Motto: Jednoho dne v nahrávacím studiu...Tři sympatická děvčata bojují o svoji kariéru před mikrofonem v nahrávacím studiu. Nakonec je všechny usadí ušmudlaná uklízečka, která si tam jen tak mimochodem hopsne při vytírání podlahy. Všechna děvčata prokázala vysoké taneční, pohybové a herecké kvality. Představení mělo šťávu, spád a úžasnou dynamiku. Bylo na co koukat, aspoň za nás chlapy můžu říci. Právem si daly repete na Galavečeru.
Poté se celá divácká obec přestěhovala do studiové scény, aby zhlédla poslední tři čísla
IX. OTEVŘENO.
Jako první se nám představilo Divadlo Rimbaud, které vzniklo pouze pro toto představení, inspirované Rimbadovou sbírkou Sezóna v pekle. Stejný název mělo i jejich představení. Napsali: „Je založeno na emocích, které jsme se snažili zhmotnit, a to snad všemi dostupnými prostředky... především pohybem a tancem... hereckými monology hlavních postav, které doplňují tu zvláštní atmosféru Arthurových myšlenek... co je skutečnost... co jsou sny... kde hraničí šílenství s genialitou...“ Viděli jsme krásné, působivé představení s činohrou, poezií a pohybem. První dvě složky se mně líbily, ale nejsem kompetentní je rozebírat. Pohyb byl výrazový tanec, který nebyl na hudbu, ale na mluvené slovo, poezii. Tanečníci vypadali zkušeně, vnímali svá těla, cítili gesta. Předvedli nádherné kreace, plné nápadů a fantazie. Takto inscenovaná poezie se mi opravdu líbila, akorát si nejsem jistý, jestli takové představení patřilo na OTEVŘENO.
Závěr IX. OTEVŘENO byla, aspoň pro mne, bomba. Já, milovník brutálně dynamické pantomimy, přecpané gagy každou vteřinou, s důrazem na rytmus a zkratku, jsem viděl přesně TO. Ano, takhle mě překvapilo neznámé, na OTEVŘENO poprvé, Müllerovo rodinné divadlo. Patří pod TJ Sokol Lázně Toušeň, mají mnohaletou tradici, ale v pohybovém divadle jsou prý nováčci.
Tatík Müller, se svými dvěma Müllerčaty (člověk by čekal Thurgaučata), nám zahrál tři Etudy – Autíčko, Hádanky, Žačka. Etudy splnily výše uvedená kritéria na jedničku, takže diváci řvali patnáct minut smíchy a pak dostali lízátka, která koupila paní Müllerová. Dvě děti - malý, šikovný kluk a jeho starší sestra, která má jistě vrozené mimické nadání. Autíčko se hrálo ještě jednou na Galavečeru.
Druhá věc ze stejné dílny bylo představení Piráti. Napsali: „Krátké vystoupení je směsicí tance, bojového umění a pohybového divadla. Pokud k němu přistoupíte jako my s nadhledem, jistě se zasmějete.“ Zasmál jsem se. Přesnost, cit, symbolika, zkratka... nemám co dodat.
Od 19.00 hod následoval Galavečer, moderovaný Janem Kratochvílem, známým ironikem, před nímž se nikdo neschová. Tentokrát neurážel. Byl mile vtipný. Kromě našich, porotou vybraných soutěžících, jsme měli tu čest zhlédnout spoustu vzácných hostů: Taneční duo Ruben Peguero (Dominikánská republika) a Danays Drake Neninger (Kuba), showman Ramesh Meyyappan (Singapur), mim Antonín Novotný a studenti 2. ročníku HAMU. Byl to krásný večer za opět téměř nulové účasti veřejnosti.
Nedělní dopoledne mělo klidný průběh. Na jevišti bavili Cvoci se svým dětským představením Cvokařinky. A v klubovně živě diskutovali sobotní interpreti s porotou. Tu mimochodem představovali Lucie Kastnerová, Lenka Lázňovská, Jana Šimková, Jiří Hruška, Michal Hecht a Antonín Zralý.
Poté se všichni účastníci IX. OTEVŘENO rozjeli do svých domovů. Věřím, že letos s hřejivými pocity u srdíček, protože za to, co tam bylo k vidění, se stydět nemusíme. Aspoň teď už v úzkém kruhu víme, že Česká pantomima neumírá. Pouze si hraje na vlastním písečku.
Michal Hecht