Texty: 2000 AS, č.2, Vítězslava Šrámková

Pražský kalich po třicáté
Pražská soutěžní přehlídka uměleckého přednesu už po třicet let není pouze předstupněm Wolkrova Prostějova, nekončí návrhem postupu na tento celostátní festival poezie, ale má i své vlastní vyvrcholení. Uzavírá ji slavnostní večer ve Viole s vystoupením oceněných interpretů, z nichž ten nejlepší bez ohledu na kategorie si odnese putovní skleněný kalich, do kterého jsou vyryta jména držitelů a další rok ho opět předává dál jako poselství vztahu k poezii. Jméno letošního vítěze bude prvním záznamem na už čtvrtém kalichu. Ale nepředbíhejme.
Letošní soutěž stejně jako v několika posledních letech uspořádal DDM v Praze 8 a tentokrát jí předcházelo sedm obvodních kol. I když to je jistý úspěch a přednes je jistě oborem menšinovým, nutno říci, že vzhledem k velikosti Prahy a počtu obvodů je to žalostně málo. Za této situace řada mladých lidí prostě nemá svůj případný zájem kde realizovat. Do Kalicha tedy přišli ti šťastnější.
V nejmladší věkové kategorii nad patnáct let vystoupilo dvanáct ze třinácti přihlášených recitátorů a k radosti všech přítomných zaujali nejen velmi rozrůzněnou dramaturgií (to ostatně bylo největší pozitivum i dvou starších kategorií), ale i citlivostí ke stylu autora a mladistvým zaujetím pro básnické sdělení. Proto porota po zhlédnutí celé soutěže navrhla k postupu na WP dokonce tři recitátorky. Tereza Lišková s humorným nadhledem a citem pro autorovu poetiku interpretovala Macourkovu prózu Láska a dělové koule a Tereza Tobiášová v Prévertově básni Líbej mě prokázala smysl pro kontakt s poluchačem a schopnost zaujmout ho pro básnické sdělení. Karolína Jurčíčková zase zaujala velice bezprostředním a adresným projevem v Koptově písňovém textu Když někdo z vás. Dvě četná uznání si odnesly Tereza Pultarová za Kishonovu Štafetu léků a Kateřina Cidlinská za Prévertovu báseň Jsem jaká jsem.
Prévert byl nejfrekventovanějším autorem letošního Kalicha a objevil se i ve druhé kategorii, z níž si postup na celostátní přehlídku “vybojovala” pouze Klára Jelínková, recitátorka s osobním kouzlem a darem dotvořit lyrickou báseň - tentokrát Suzanne Renaud Pastýřko, prší - silnou atmosférou a přesvědčivým vnitřním viděním. Čestná uznání patřila Josefině Panenkové, Dorotě Babičkové a dvěma mladíkům - Martinu Čepelíkovi a Petru Křížovi.
Velice dobře byla zastoupena i třetí kategorie přednašečů nad dvacet let. Čestná uznání opět získali muži - Ivo Machalík, který svým suchým, přesně odstíněným humorem velice prospěl Vieweghovu novinářskému textu O kohoutkovi a slepičce a Jakub Slach za přednes Mikuláškovy básně Tam. Dvě recitátorky, které shodou okolností obě recitovaly ruské autory, lze označit za dámy přednesu. Veronika Tupá s hlubokým porozuměním interpretovala části Rekviem Anny Achmatovové a Jana Machalíková přednesla montáž, v níž úryvek z textu básnířky Jany Štroblové Můj Puškin pojala jako moto k pasáži Taťány, v níž odmítá Evžena Oněgina, z Puškinovy stejnojmenné poemy v novém a velice mluvném překladu Milana Dvořáka. Jméno Jany Machalíkové tak po právu jako první ozdobí čtvrtý putovní pohár Pražského kalicha. Jana tu radost nezažije poprvé, už jednou ;kalich získala, tehdy ovšem ještě pod dívčím jménem Holečková.
Soubory se tentokrát představily jen dva. Tyjátr z Prahy 7 přišel s eskymáckou poeziíí Písně vrbovýho proutku, které režíroval nositel čestného uznání z druhé kategorie Martin Čepelík. Na kolektivu byla patrná zkušenost z veřejných vystoupení v divadélku Radar a velmi dobrá technická vybavenost, ale vystoupení zatím mělo charakter spíš kultivovaného a rozpohybovaného pásma než vnitřně prokomponovaného divadla poezie, v němž by celkové působení vycházelo ze souhry všech složek. Soubor Sokola Prahy 5 začal pracovat nedávno a na jeho pořadu francouzské poezie bylo patrné, že jde o první krůčky. Charakterizovala ho malá interpretační zkušenost a absence znalosti vývoje divadla poezie v předchozích letech. Na Wolkrův Prostějov nebyl tedy doporučen žádný soubor.
Vítězslava ŠrámkováPražský kalich po třicáté
Pražská soutěžní přehlídka uměleckého přednesu už po třicet let není pouze předstupněm Wolkrova Prostějova, nekončí návrhem postupu na tento celostátní festival poezie, ale má i své vlastní vyvrcholení. Uzavírá ji slavnostní večer ve Viole s vystoupením oceněných interpretů, z nichž ten nejlepší bez ohledu na kategorie si odnese putovní skleněný kalich, do kterého jsou vyryta jména držitelů a další rok ho opět předává dál jako poselství vztahu k poezii. Jméno letošního vítěze bude prvním záznamem na už čtvrtém kalichu. Ale nepředbíhejme.
Letošní soutěž stejně jako v několika posledních letech uspořádal DDM v Praze 8 a tentokrát jí předcházelo sedm obvodních kol. I když to je jistý úspěch a přednes je jistě oborem menšinovým, nutno říci, že vzhledem k velikosti Prahy a počtu obvodů je to žalostně málo. Za této situace řada mladých lidí prostě nemá svůj případný zájem kde realizovat. Do Kalicha tedy přišli ti šťastnější.
V nejmladší věkové kategorii nad patnáct let vystoupilo dvanáct ze třinácti přihlášených recitátorů a k radosti všech přítomných zaujali nejen velmi rozrůzněnou dramaturgií (to ostatně bylo největší pozitivum i dvou starších kategorií), ale i citlivostí ke stylu autora a mladistvým zaujetím pro básnické sdělení. Proto porota po zhlédnutí celé soutěže navrhla k postupu na WP dokonce tři recitátorky. Tereza Lišková s humorným nadhledem a citem pro autorovu poetiku interpretovala Macourkovu prózu Láska a dělové koule a Tereza Tobiášová v Prévertově básni Líbej mě prokázala smysl pro kontakt s poluchačem a schopnost zaujmout ho pro básnické sdělení. Karolína Jurčíčková zase zaujala velice bezprostředním a adresným projevem v Koptově písňovém textu Když někdo z vás. Dvě četná uznání si odnesly Tereza Pultarová za Kishonovu Štafetu léků a Kateřina Cidlinská za Prévertovu báseň Jsem jaká jsem.
Prévert byl nejfrekventovanějším autorem letošního Kalicha a objevil se i ve druhé kategorii, z níž si postup na celostátní přehlídku “vybojovala” pouze Klára Jelínková, recitátorka s osobním kouzlem a darem dotvořit lyrickou báseň - tentokrát Suzanne Renaud Pastýřko, prší - silnou atmosférou a přesvědčivým vnitřním viděním. Čestná uznání patřila Josefině Panenkové, Dorotě Babičkové a dvěma mladíkům - Martinu Čepelíkovi a Petru Křížovi.
Velice dobře byla zastoupena i třetí kategorie přednašečů nad dvacet let. Čestná uznání opět získali muži - Ivo Machalík, který svým suchým, přesně odstíněným humorem velice prospěl Vieweghovu novinářskému textu O kohoutkovi a slepičce a Jakub Slach za přednes Mikuláškovy básně Tam. Dvě recitátorky, které shodou okolností obě recitovaly ruské autory, lze označit za dámy přednesu. Veronika Tupá s hlubokým porozuměním interpretovala části Rekviem Anny Achmatovové a Jana Machalíková přednesla montáž, v níž úryvek z textu básnířky Jany Štroblové Můj Puškin pojala jako moto k pasáži Taťány, v níž odmítá Evžena Oněgina, z Puškinovy stejnojmenné poemy v novém a velice mluvném překladu Milana Dvořáka. Jméno Jany Machalíkové tak po právu jako první ozdobí čtvrtý putovní pohár Pražského kalicha. Jana tu radost nezažije poprvé, už jednou ;kalich získala, tehdy ovšem ještě pod dívčím jménem Holečková.
Soubory se tentokrát představily jen dva. Tyjátr z Prahy 7 přišel s eskymáckou poeziíí Písně vrbovýho proutku, které režíroval nositel čestného uznání z druhé kategorie Martin Čepelík. Na kolektivu byla patrná zkušenost z veřejných vystoupení v divadélku Radar a velmi dobrá technická vybavenost, ale vystoupení zatím mělo charakter spíš kultivovaného a rozpohybovaného pásma než vnitřně prokomponovaného divadla poezie, v němž by celkové působení vycházelo ze souhry všech složek. Soubor Sokola Prahy 5 začal pracovat nedávno a na jeho pořadu francouzské poezie bylo patrné, že jde o první krůčky. Charakterizovala ho malá interpretační zkušenost a absence znalosti vývoje divadla poezie v předchozích letech. Na Wolkrův Prostějov nebyl tedy doporučen žádný soubor.
Vítězslava Šrámková