Texty: AS 2004, č. 3, s. 18 - 22. Vladimír Hulec.

Té lidské řeky proud
43. Šrámkův Písek (28.5. – 30.5.2004)

Pojď, pojď, Kalliope, pomoz mi pero ostřit, pomoz mi lázní šarm tu po zásluze prostřít, tak básnil Zdeněk Vrága slovy Gottfrieda Benjamina Hanckeho během svého sólového výstupu Popis Lázní Kuks v Čechách. Totéž napadá mě, mám-li podat zprávu o letošním Šrámkově Písku, v pořadí již 43. ročníku národní přehlídky divadla v pohybu. Účastnilo se jí šestnáct souborů či jedinců s vesměs pozoruhodnými inscenacemi a hlavně, v KAŽDÉ o NĚCO šlo. A to NĚCO nebývalo nic menšího než život, smrt, bolest, erotika, touha, zoufání či (občas) okouzlení, láska a naděje. Divadlo v Písku letos nabídlo téměř výhradně existenciální témata zpracovaná rozdílným, ale vždy současným divadelním jazykem, mnohdy vysoce nad rámec amatérského divadla.

Nás nikdy nikdo nemiloval
Pátek 28.5.
Tak hned první představení – Tlustá pražského Divadla 3 + 1. Hra o anorektičce Anežce Nejedlé by se dala doporučit všem, kdo chtějí spáchat sebevraždu. Hlavní hrdinka je v permanentní depresi. Postavy kolem ní ji psychicky i fyzicky mučí a znásilňují. Pronásleduje ji i její minulost. Divák neví, co je realita, co sen, co byla láska a co jen fikce, co je skutečná postava a co smrt. „Tenhle svět je tak zasranej, že nestojí za to žít,“ říká Anežka a my jí to věříme. Ten pocit je zoufalý, silný a herečky jej prožívají plnou vahou svého mládí, ať již jde o Karusolinku Liškovou v roli Anežky, Marse Magdovou v roli Smrti, tudíž staniční sestry, či Catherine Mikanovou coby Sestry Amáty, holky, co má ráda holky. Divadelně to však skřípe. Scenárista a režisér Karel V. Dlabač dal dívkám přece jen příliš velký úkol, který byl nad rámec jejich hereckých i jeho režijních možností. Ani tanec ani pohybové divadlo, ani činohra ani divadlo symbolu a slova. Všechny bolesti světa nelze tak najednou „vykřičet“, všechny dosud skrývaná tabu tak přímočaře sdělit a svět kolem obžalovat. Inscenaci chybí magie, tajemství, srozumění, autenticita prožitku. Je tezovité, herecky nenápadité, režijně i scenáristicky jen jakoby nahozené, nedotažené, nepropracované. Škoda. Věcí hlubinných se jen opatrně dotýká.
Obdobnými problémy potýkalo se i závěrečné představení prvního pátečního dne, Přelet „mobilního režiséra“ Michala Hechta v podání DS Dialog z Plzně. Pohybová pantomima, či spíše němohra s prvky pantomimy a pohybového divadla, se nechala inspirovat slavným Keseyho románem a Formanovým filmem Přelet nad kukaččím hnízdem. Inscenace vznikala několik let na dílnách a seminářích Michala Hechta v Hronově a Šumperku a možná je to trochu přenošené dítě. Tvůrci motivy jednání některých postav obsahově domýšlejí, snaží se sdělit příběh a současně se dostat pod povrch děje, téměř freudovským způsobem rozkrýt duši hlavních postav – hlavně Velké sestry (Štěpánka Elgrová) a Indiána (Ivan Brankov), méně již McMurphyho (Miroslav Elgr, mimo to též asistent režie). Opět se však ocitáme v zajetí tezí a jen formálně předávaných informací a zpráv, aniž bychom byli nějak intenzivněji citově či emotivně zasahováni. Oproti Divadlu 3 + 1 se tak sice děje mnohem zkušeněji, za daleko větších formálních dovedností a divadelní rafinovanosti. Hraje se v otevřeném prostoru, ve kterém jsou diváci vlastně součástí děje, herci ovládají svá těla na dobré pohybové úrovni, skupinové choreografie jsou propracované, inscenace má zřetelnou strukturu, výstavbu i gradaci. Co je to však platné, když opět klopotná snaha pojmenovat a vysvětlit, či dokonce pochopit (chování Velké sestry je dané jejím dětstvím, ve kterém ji necitlivá matka bila a ponižovala) všechny bolesti světa vítězí nad živým, komunikativním divadlem.
Mezi těmito dvěma představeními se ale odehrály dvě, která pravděpodobně dosáhnou až do Hronova – Solný sloupy Josefa Tejkla v podání Černých šviháků z Kostelce nad Orlicí a Vánoce u Ivanovových Alexandra Vveděnského v provedení Umělecké skupiny Triarius z České Třebové.
Solný sloupy pokračují v cestě, jíž Černí šviháci nastoupili svými Amatéry. Syrové, drsné divadlo, svébytný divadelní jazyk, osobní ručení všech zúčastněných. Kořeny bychom mohli hledat v jarmarečním divadle, v pokleslém jazyce a humoru hospod, v myšlení undergroundu. Hlavní je však postoj, energie, nasazení, zpracování. To vše je tak absolutní, až dech to vyráží. Příběh, snad až příliš bizarní, je ještě násoben mužským obsazením všech postav hry. Ptáčková v podání nespoutaného Milana Pergla ml. či Tchýně v ještě „úchylnějším“ dědkovském střihu Ludvíka Žida, to jsou postavy, které nezapomenete. Stejně tak na Poslance – inseminátora Miroslava Vorlíka. Snadno můžete být uraženi, neb nic není Švihákům svaté. Ani Bůh ani Ďábel, ani rodina ani rodičovství. Sladkobol se střídá s perverzí, pivní humor s extrémností téměř existenciální. Bůh sesílá z nebes své ďábelské pomocníky a Ďábel vychází na světlo světa v přestrojení za tajného agenta. Je to kabaret, je to politický pamflet, je to škleb až na dno. Má své limity, například v dějové krkolomnosti, v určité schematičnosti a přímočarosti, to vše ale přebíjí autentickou formou, z níž čpí nepotlačovaný smrad a nesklízené zvratky jak z málokteré hospody světa.
Vánoce u Ivanovových jsou naopak formálně vytříbené a dotažené. Vveděnského „šílenou“ předlohu umně přetvářejí do herecky i výtvarně náročného divadelního jazyka a dokazují, že i sex, perverze a násilí se dají podat divadelním obrazem, aniž by bylo třeba naturalismu a expresionismu. Celý děj rámují tvůrci jakýmsi televizním pseudobavičem, který je vně dění a který přímo komunikuje s diváky. Pro dění na jevišti je to nadbytečná postava, lze ji však vnímat jako komentář a postoj souboru nejen k předloze, ale hlavně k současnosti. Svět je blázinec a my vězni v něm, vězni, chycení do pastí komerčních televizí a supermarketů. A vraždy jsou jen výplodem naší choré mysli. Inscenace je režijně, herecky i výtvarně na vysoké úrovni, je kompaktní a v mnoha ohledech poučená. To je však i její limit. Možná trochu více dramaturgické odvahy, nesloužit hlavně autorovi, ale skrze něj mluvit o sobě a svých frustracích, perverzích a „vraždách“, by ji katapultovalo ještě výš.

Nevím, co znamená být člověk
Sobota 29.5.
Ani vydechnout nedali divadelníci píseckým divákům. Už ráno v deset hodin se Černíkův soubor TYAN Plzeň zabýval politickými vraždami a sexem. „Láska je cit, který neexistuje,“ znělo z jeviště Divadla pod čarou. Hru Smetení Antigony, za niž současný brněnský dramatik Roman Sikora (1970) získal v roce 1998 druhé místo v soutěži původních dramatických textů Cena Alfreda Radoka, uvádí divadelní společenství pod názvem Antigona: Odjezd! Otevřený divadelní tvar, propojení několika divadelních forem, náročná scénografie (Dáša Nesvedová), využití videa a počítače ovládaného přímo na jevišti činí z inscenace divadelní událost překračující rámec amatérského divadla. Bohužel nazpět, až kamsi na začátek divadelní práce, je strhávají řiďounké herecké výkony, kdy snad jedině Bohdan Bláhovec jako tělesně a duševně handicapovaný Haimon je práv výkladu své postavy. Výtvarně a dramaturgicky náročná inscenace trpí nezvládnutým základním hereckým řemeslem tím víc, že vše ostatní je až oslnivě dokonalé a přesné. Rázné dramaturgické uchopení předlohy, propojení různých prostředí, výklad skrze několik vzájemně se překrývajících, a přesto doplňujících plánů, porozumění obsahu, jasný výklad, a přesto nechávání prostoru pro divákovu fantazii, schopnost intelektuální kombinatoriky, střídání reálných a historických časových rovin, to je pro poučeného diváka velkým zážitkem. Oproti Švihákům však chybí osobní ručení a oproti Triariu zvládnutí základního hereckého řemesla.
Lidská řeka nového souboru Teatro Tempesta z Prahy byla z úplně jiného divadelního světa. Pohybové divadlo spoléhající téměř výhradně na tělo, světlo a hlas. Vše ostatní je navíc. Prázdná scéna a na ní herci různých národností. Nazí, polonazí, oblečení. Mluví o sobě, o svých bolestech a frustracích. „Nenávidím stereotyp,“ říká jeden. „Omdlela jsem, když jsme viděla poprvé moře,“ říká jiná. A běží a bojují a válčí a pláčou a prohrávají a zase vstávají. Ne však jako řeka, jež má proud a někam míří, jež má začátek a konec. Spíš jako moře či dokonce oceán, ve kterém se vše semílá a promíchává. Minulost s přítomností, podvědomí s realitou, banalita s bytostností. Po dlouhé době soubor čerpající z poznatků pohybových divadel sedmdesátých a osmdesátých let a rozvíjející je dál. Markéto, Petro, Marie, Pavle, Matthiasi, Davide, utíkejte dál!
Dividýlko Slaný nabídlo jako první na festivalu humor. Autor, herec a režisér Milan David zahltil diváky přemírou slovních hříček a různých hlášek, až hlava brněla. A v tom byl zádrhel celého konceptu jeho Deseti deka meron, aneb Kšeftu umírající matky češtiny. Nerespektujíce žánr kabaretu, bušili herci stovky a stovky slovních paradoxů, her a hříček do diváků jako neumdlévající boxeři. Prostrčili sice boršč skrz kostrč, torpedo ortopedem, žraloka ožralcem či slepenou čepici pečenou slepicí, ale divák nevěděl, kdo je čí a kdo neječí. Navíc některé vtipy nebyly zrovna drahokamy matky češtiny… (Strojovno! Co? Hovno!) Jen pro otrlé a přátele byl tento intenzivní češtinoslovní výplach. Desetkrát méně slov (a vtipů) by bylo desetkrát více divadla.
Milým oddechnutím bylo následující krátké představení Ramon DIVADLA (bez záruky) PRAHA. Téměř rituální forma a přesné zpracování byly osvěžujícími doušky „čistého“ divadla. Úsporný dialog muže a ženy, rafinovaně rozčleněný do dialogů jednoho herce (Petr Macek) a čtyř Žen (Jaroslava Peprlová, Monika Fejglová, Gabriela Vlková a Gabriela Ledererová), byl ukázkou přesné interpretační práce, jak pohybové, tak slovní a výtvarné. A také objevem u nás dosud neuváděného současného španělského dramatika Sergiho Belbela (1960), který má údajně na svém kontě 19 divadelních her, jež uvedla divadla nejen v rodném Španělsku, ale i v Portugalsku, Norsku, Švédsku, Německu, Francii ad.
Následující soubor Špatně zabržděno z Velkého Meziříčí nabídl také divadelní poezii. Odvážně si troufl na erotickou poezii Františka Halase. Narazil však na příliš náročný divadelní úkol, se kterým si neporadil. Otevřená erotika na hranici pornografie, jazykově krásná poezie, popisující nejsmyslnější okamžiky Halasovy mladické a mládenecké fantazie (verše pocházejí z přelomu dvacátých a třicátých let, sbírku Thyrsos vydal Jindřich Štýrský v roce 1932, ve své edici 69) lze jen velmi stěží převést na jeviště. Mladí herci vedeni Zdeňkem Šturmou (též vedoucí slavnějšího souboru ÚstaF Brno) se textů zmíněné sbírky dotýkali s převelikým ostychem a bázní. Nabídli jakési folklorizující básnické pásmo (recitátoři vystupovali v bílých prostých kostýmech, doprovázeli se na housle, každá báseň měla vlastní „choreografii“), jež postrádalo byť jen zlomek původní pikantnosti. Jak však s předlohou naložit, poradit neumím. Snad ji číst v úplné tichosti a nechat působit obrazotvornost. Anebo doprovázet obdobnými grafikami Toyen z jejího cyklu 21. Anebo punkově zdrsnět…
Přímý, nekomplikovaný, a přitom svěží humor nabídlo následující Divadlo Prádelna z jihomoravských Rosic. Jejich Misionáři, to byl divadelní sitkom v mnohém blízký Červenému trpaslíkovi. Od námětu přes herecké zpracování po způsob humoru. Tři herci, jeden paravan a dost. Jedna vtipná situace střídala druhou, všechno však mělo řád a logickou posloupnost. Bylo to slovně „napadnuté“, adekvátně zahrané, citlivé, komunikativní, s přesnou mírou únosnosti. Snad jen „vánoční“ závěr byl trochu ústřel mimo, ale ten zřejmě vznikl z původní koncepce, kdy se prý nejednalo o nic jiného než pobavit pár přátel na předvánočním mejdanu. Nevznikla takhle nějak taky Vestpoketka? Ne, že by Rosičtí mířili tak vysoko, ta paralela mě napadla jen z podobné hravosti a spontaneity. Nicméně si velmi dobře dovedu představit další divadelní díly moravských Misionářů.
Srdce Divadla Na kraji Nový Jičín opět diváky vrátilo k existenciálním tématům. Skupina klaunů bojovala prostředky taneční pantomimy šedesátých let o krásu, lásku a čistotu. Výtvarně ušlechtile, pohybově jemně, výrazově citlivě. Ale taky pateticky, s obrazy a symboly banálními, jak červené srdce na bílém podkladu. Příliš velké sousto pro tak křehkou divadelní formu. Rozpačité představení…
To sólový výstup Zdeňka Vrágy Popis Lázní Kuks v Čechách byl s chutí podaným horolezeckým prvovýstupem přeušlechtilého textu napsaného Gottfriedem Benjaminem Hanckem na oslavu říšské hraběcí excelence, hraběte von Šporck. Přesná dávka nadhledu a okouzlení, ironie a přitom hluboký ponor do textu a zjevná znalost kontextů dávaly asi dvacetiminutové Vrágově recitaci punc divadelního zážitku. „Krásný šílenec,“ ohodnotil jej jeden z diváků.
Stejně nádherní šílenci jsou i Petar a Ondar ze souboru Vosto5 z Prahy. Jejich Vajce jsou skořápkovou rakvičkárnou par excellence. Jarmareční výstup Pana Nasraného a Pana Veselého okořeňují dlouhým improvizovaným úvodem, který mnohdy (a zcela záměrně) předčí samotné vajíčkové finále. Pokud se jim daří, není nad takové divadlo. V Písku se jim příliš nedařilo. I tak – jako dobří komedianti – si „své“ uhráli.

Slova, slova… obrazy
Neděle 30.5.
Ještě tři představení čekala diváky poslední den dopoledne. Začínal obávaný Východočech Patr Lanta a jeho Společnost Dr. Krásy. Se svou velmi volnou dramatizací Verneova nedávno objeveného románu nazvanou Blíží se den, kdy vás budu milovat aneb Paris au XX. siècle postoupili do Hronova, tak jistě ještě bude o nich řeč. Lanta opět přesvědčil svou režisérskou imaginací, prací s výtvarnými prostředky, velkorysým dramaturgickým zpracováním předlohy. Téma sváru umělce a technokrata nahlédl velmi osobně a osobitě. Jedinečně. Jako básník. Obrazivě, otevřeně, originálně. Co víc si nejen na divadle přát? A že má herce stejně nezkušené jako plzeňský Tyan? Možná. Ale v rámci zvolené poetiky to u něj vadí přece jen míň. Ale uznávám – vadí. A říkám si: Kdy už si Lanty všimne profesionální scéna? Kdy bude moci prokázat, že linie Pitínský – Lébl – Nebeský – Morávek má pokračovatele?
Studio Divadla Dagmar z Karlových Varů nabídlo autorskou koláž (Matěj Samec) z textů Williama Shakespeara Král William, drama synů a dcer. Ambiciózně pojatá inscenace dávala do kontrastu lásku intimní (mileneckou i rodinnou) a nenávist a vztahy politické. Čerpala z mnoha Shakespearových dramat, najmě pak z Krále Leara, Hamleta, Romea a Julie, Richarda III., Mnoho povyku pro nic a z Troila a Kressidy. To vše v podání velmi mladých herců formou recitace a pohybového divadla. Zatím přece jen spíše herecké cvičení (všichni byli neustále na scéně, z postavy přecházeli do chóru a naopak) by mohlo dát dobrý základ pro věci příští.
Závěr patřil kabaretu Prvobytně pospolné společnosti Praha. Sled velmi rozdílných čísel nazvaný Kterak rychle pojídati různé druhy ovoce a zeleniny trochu připomínal Besídku Divadla Sklep, ale ještě víc besídku ZŠ. Každý přinesl, co uměl, bylo to bez ladu a skladu a nejvíc záleželo na nápadu a ještě víc na charismatu. V souladu s názvem však všichni zúčastnění působili na malém jevišťátku, které obsadili na straně sálu, jak praví divadelní neandrtálci. Ono to však nemělo ani kouzlo neandrtálství. Spíš děs neumětelství. Přesto ke konci nabídli tito divadelní pralidé milou divadelní perličku – ukázku z vlastního muzikálu Lenin! Náhle se rozžal na jevišti vtip, humor a dokonce i nějaký ten divadelní nápad (choreografie) byl patrný. Tudy by se cesta souboru mohla odvíjet velmi dobře a originálně. Mlč, Kalliope, stůj, pero má ostrý hrot! Dnes nelze říci vše, mnohým to není vhod…
Snad tedy příště…
Vladimír Hulec