Texty: PRACNÁ, Sylva: Úvodní studie k projektu Amatérské loutkářské soubory - o. Šumperk

PRACNÁ, Sylva: Úvodní studie k projektu Amatérské loutkářské soubory
v severní části střední Moravy po roce 1945 do současnosti- výňatek

Zveřejněno 2006 na webu

Okres Šumperk
V okrese Šumperk můžeme mluvit o třech významnějších centrech loutkářské činnosti. Jednalo se přímo o město Šumperk, kde Loutkářský soubor Žabáci Odborného učiliště železničního svými inscenacemi překročil hranice regionu a zaujal i v celorepublikovém měřítku a dále Mohelnice a Zábřeh udržující tradici loutkového divadla ve svých městech. V 50. až 70. letech byl šumperský okres početně bohatý na drobné loutkářské aktivity ve svých obcích. Tuto situaci pravděpodobně do určité míry ovlivnila i snaha Okresního domu osvěty v Šumperku, který si na počátku 60. let zařadil do svého plánu zvýšení počtu loutkářských souborů v okrese v následujícím časovém horizontu. Do roku 1961 zaktivizovat 10 loutkářských souborů. V roce 1963 dosáhnout, aby byly loutkářské soubory nejméně v 25 obcích, kde dříve působily maňáskově nebo loutkové scénky, které přestaly vyvíjet činnost. A do roku 1965 zřídit na všech základních školách loutkovou nebo maňáskovou scénu. Z plánu tak vyplynulo, že do konce roku 1965 se počítalo s 55 soubory. Samozřejmě, i přes snahu, že v některých obcích byl na krátkou dobu zaktivizován soubor, nepřinesl tento záměr dlouhodobější efekt.
V městě Šumperku zahájil v roce 1955 pod vedením ing. Bruzdy činnost Loutkářský soubor ZK ROH Závodu první pětiletky, který měl na svém repertoáru většinou klasické loutkové hry. Jeho činnost však byla asi jen krátkodobá, neboť v 60. letech o souboru již nenajdeme žádnou informaci. Nejúspěšnějším souborem nejen v Šumperku, ale v celém okrese byl bezesporu Loutkářský soubor Žabáci Odborného učiliště železničního. Působil v letech 1965-1979 po celou dobu pod vedením jediného vedoucího Miloslava Linharda, který byl také autorem jejich tří her: Sen učně Šostáka - z internátního prostředí, Ivánkova pohádka a O pokažené válce. Přes nelehký úkol vedoucího souboru, kdy v poměrně krátkém časovém horizontu (období studia) se členové souboru neustále proměňovali, patřil soubor mezi výrazné loutkářské kolektivy a svou pravidelnou účastí na přehlídkách Loutkářské Chrudimi to jen potvrzoval. Během pátnáctileté činnosti souboru jím prošlo okolo 60-70 učňů. Vytvořili si vlastní poetiku, založenou na improvizaci a mladické recesi. Při jejich inscenacích se do hlediště valil optimismus a nadšení ze hry, které podpořili řadou nápadů a tím si okamžitě získávali diváky. Při účasti souboru na 17. Loutkářské Chrudimi v roce 1968 nalezneme ve zpravodaji přehlídky článek uvedený pod značkou -lg- s výstižnou charakteristikou jejich úspěchu: "Největší předností Linharda jako autora, režiséra a vedoucího souboru je, že maximálně vychází z toho, co jeho svěřenci dovedou a co je baví. A v tom je pravděpodobně základní tajemství Žabáků i příklad dobrého přístupu k amatérské práci." Tehdy na celostátní přehlídce vystoupili s inscenací Princezna Majdalenka od Václava Čtvrtka a v úpravě, výpravě a režii Miloslava Linharda, za kterou byli ocenění 1. místem v kategorii tvůrčí aktivity a byl jim předán Putovní pohár MěstNV Chrudim. Stejné, nejvyšší ocenění získali znovu v roce 1970 za inscenaci Pohádka pro všední den Dagmar Spanlangové a opět v úpravě a režii Miloslava Linharda. Naposledy v hlavním programu Loutkářské Chrudimi vystoupili v roce 1973 s hrou Zdeňka Aldy O krásné princezně Jeleně aneb Pohádka jako každá jiná, kde byl režisér Miloslav Linhard oceněn za metodickou práci. Na podzim roku 1980 vznikl v Šumperku další Loutkářský soubor Kukátko DK ROH Pramet pod vedením Zdeňka Ševčíka, kterého po dvou letech vystřídala Renata Mašíndová. Několikrát se zúčastnili i krajských loutkářských přehlídek a repertoárový výběr her byl zaměřen na děti předškolního věku.
V Mohelnici bylo v roce 1949 založeno Loutkové divadlo Hvězdička, v jehož čele stál Břetislav Zapletal, soubor měl přibližně 16 členů. Hráli v sále bývalého hostince u Fiedlerů ve Smetanově ulici. Z repertoáru uveďme například Začarovaný les, Posvícení v Hudlicích nebo Pohádka o Rusalce. V roce 1952 byl objekt hospody adaptován na závodní klub a činnost souboru byla ukončena. V nových prostorách byl založen Loutkářský kroužek Závodního klubu ROH, n.p. MEZ, který svou první premiéru uvedl již pod názvem Maňásek. S hrou Sůl nad zlato zahájil 28. listopadu 1954 svou pravidelnou činnost pod vedením Jaroslava Olberta. Největším úspěchem souboru byla pravděpodobně účast na národní přehlídce v Opavě, kde se 25. dubna 1957 představil s hrou Jiřího Kaliby Zlato krále Magamona. Ústřední porota ve svém hodnocení konstatuje: "…je znám v Olomouckém kraji jako soubor mladý, nadějný, s velkými perspektivami. Upoutala zejména postava krále Magamona, velmi pěkně voděna a s části také pěkně mluvena. Vodění dvouručního maňáska upoutalo. Bylo třeba více charakterově rozlišit postavu královského sluhy a chalupníka, využít všech textových možností, dokonaleji je propracovat hlasově i v gestech." V roce 1962 si zahráli s maňásky hru Josefa a Hany Lamkových O veselém hrobaři, s kterou se v rámci okresní soutěže umístili na 2. místě. V tomto období byl vedoucím souboru Čestmír Reček, který byl i členem okresního poradního sboru pro loutky. V 60. letech byl Sdružený závodní klub ROH MEZ Mohelnice také několikrát hostitelem loutkářských přehlídek. V 70. letech uvedli např. hru s maňásky Proč má pes blechy a nebo v režii Čestmíra Rečka O ztraceném kapesníčku. Obě inscenace uvedli také v rámci okresních přehlídek. V roce 1997 obnovili v Mohelnici nově Loutkářský soubor Loutkadlo, jehož vedoucí a režisérkou se stala Helena Tichá. Hrají v Městském kulturním středisku na víceúčelovém jevišti kina převážně s marionetami na krátkém vodění, které pro soubor realizuje Jiří Halda.
Třetím centrem loutkářských aktivit v šumperském okrese je město Zábřeh. Hned po válce, v roce 1945, obnovili manželé Hálovi v sokolovně činnost loutkového divadla, kde hráli každé nedělní odpoledne pravděpodobně až do roku 1952. V tomto období se scéna přestěhovala do Domu armády, kde působila pod vedením Otakara Süsse. Soubor hrál do roku 1956. Po dvouleté odmlce opět ožil Loutkový soubor při Osvětové besedě v Zábřehu pod vedením Břetislava Janů, ale bohužel jen na krátkou dobu. Po další přestávce se objevuje snaha znovu obnovit činnost, neboť v tehdejším kině Svět byla vybudována nová loutková scéna. V červnu 1964 uvedli zahajovací představení Malíkovy hry Míček Flíček a šestnáct loutkářů pod vedením učitele Břetislava Janů se opět pustilo do práce. Jejich činnost však byla ukončena v 2. polovině 60. let, neboť nevyhovující podmínky stále ztrpčovaly přípravu loutkářů. Začal se stavět nový kulturní dům, kde bylo počítáno se stálou loutkovou scénou a loutkáři s nadějí očekávali jeho otevření. Nové prostory Spojeného závodního klubu ROH NHKG byly slavnostně otevřeny 21. září 1971. Členové Loutkářského souboru Klubíčko se dali ihned do práce a veřejnosti se představili 8. prosince 1971 uvedením hry Vodníkova Hanička v úpravě Libuše Gallasové a v režii J. Hlubíka. Podařilo se jim získat nové členy, včetně mladých lidí, a soubor se stabilizoval přibližně na počtu dvaceti loutkářů, kteří hráli v rozdělené interpretaci. Po odstoupení vedoucího Břetislava Janů byl navržen na jeho místo Antonín Klemš. Soubor byl v té době až do roku 1985 rozdělen na dvě skupiny - loutkoherce s marionetami a maňásky. Po úmrtí Antonína Klemše v roce 1976 převzal vedení souboru Stanislav Novotný a krátce poté Libuše Tauchmanová (dosavadní vedoucí maňáskového kroužku). V 2. polovině 70. let se zde konaly okresní přehlídky loutkářských souborů. V roce 1981 vznikla v rámci souboru tzv. "pětka". Jednalo se o pět mladých členek, které v režii Karla Čížka hrály své pohádky přímo v mateřských školách. V průběhu 80. let soubor uváděl různorodý repertoár z tvorby pro děti: Cipísek - kluk loupežnická, Kašpárek a strašný drak Buchtorád, O Vítkovi a zlém pejskovi, O perníkové chaloupce aj. Aktivně se zúčastňovali okresních přehlídek, ale vyšších kol pouze jako diváci. Počátkem 90. let soubor procházel krizí a několikrát ukončil činnost. Vždy ale jeho stálí členové našli sílu pokračovat a začít znovu hrát loutkové divadlo. Když se vedení vzdal Karel Čížek, ujal se souboru jeho dlouholetý člen Ivan Sedláček. V lednu 1997 se soubor stal občanským sdružením, které začalo pracovat samostatně, ale zázemí jim poskytl Klub - KVDC města Zábřeh, kde působí dodnes. Předsedkyní sdružení byla zvolena Hana Bednářová. Souboru kromě uměleckých starostí (o repertoár, obsazení, výtvarnou stránku a loutky) přibyly také organizační záležitosti se zajišťováním představení, shánění finančních prostředků apod.
Loutkové divadlo mělo svou bohatou tradici v obci Bludov, kde jej provozoval Augustin Kvapil. Sám zhotovil jeviště, vyřezal loutky a kostýmky ušila jeho žena. Hrál v sokolovně do roku 1957 a poté v horním sále hostince Na nové. Kromě této aktivity najdeme i zprávu o konání 9 loutkových her v roce 1946 spojené s působením orelského souboru. Počátkem 60. let byl zde v rámci obnovení činnosti založen Loutkářský soubor Osvětové besedy pod vedením Jiřího Klimeše. Během svého krátkého působení zahráli například loutkové hry Začarovaný les, Honza, čert a Kašpárek a Dračí komedie. Na podzim 1962 však byli ze sálu vystěhováni a jejich činnost byla ukončena.
Ve 40. - 50. letech vyvíjel aktivitu Loutkový kroužek TJ Sokol v Libině, který vedl J. Novák. Na něj otevřením stálé loutkové scény v roce 1956 navázal Loutkářský soubor Závodního klubu ROH Moravolen, který zahájil svou činnost inscenací Kašpárkovo vítězství. Vedoucím souboru byl v 60. letech Oldřich Chaloupka. Přestože byla v Libině velmi dobře vybavená stálá loutková scéna s technickým zařízením a se sálem pro 120 diváků, loutkářský soubor přestal pracovat v roce 1964.
Drobné aktivity jsou známy i z Písařova, kde se po roce 1945 krátkodobě obnovila činnost loutkového divadla a další zmínku najdeme koncem 60. let. Poslední snahou navázat na místní tradici byla činnost Dětského souboru při Základní škole v Písařově, který vedl ředitel školy Martin Krobot, ale s jeho odchodem do důchodu před dvěma roky činnost zanikla.
V roce 1946 bylo také obnoveno Loutkové divadlo TJ Sokol v Postřelmově, kde využili zbylé loutky a scénu realizovanou učitelem Bohdanem Ballonem, který byl za války umučen. Snažili se tak krátce navázat na zdejší předválečnou činnost loutkového divadla.
Loutkové divadlo v Sobotíně, které mělo své počátky asi v 50. letech, vykazuje dobré technické vybavení a dostatečné prostory. Skutečné podmínky nebo výběr repertoáru však můžeme jen odhadovat, neboť z archivních materiálů bylo zatím zjištěno pouze uvedení Cinybulkovy hry Kaimovo dobrodružství, kterou soubor zahrál ve dnech 25. a 26. května 1961, nebo účast na okresní loutkářské přehlídce v roce 1962 s pohádkou podle rozhlasové hry Krásná Marja a Váňuška v režii MUDr. Procházky, kde se umístili na třetím místě.
Pouze kusé informace jsou spojeny například s aktivitami Loutkářského souboru v Hanušovicích, který pod vedením p. Tunky ukončil svoji činnost v roce 1960, a nebo Loutkářského kroužku v Lošticích, jenž byl naopak v tomto roce založen. Zde najdeme zmínku pouze o tom, že chtějí pro porotu, která objížděla v rámci okresu jednotlivá představení, sehrát 11. března 1962 jako soutěžní představení hru O. Červeného Hanička a baba Jaga.
Ve spolupráci s Osvětovou besedou a základní školou se ještě v 70. letech podařilo vybudovat v areálu školy loutkovou scénu. Vznikl tak Loutkářský soubor Základní devítileté školy ve Štítech, který zahájil svoji činnost 9. února 1974 s hrou Pilulky čaroděje Dobroděje. Představili se také na Okresní přehlídce loutkářských souborů v Zábřehu v roce 1978, kde uvedli hru Františka Čecha Čert Jopip.