Texty: POESOVÁ, Marie: SETKÁNÍ NEBO SETKÁVÁNÍ . AS 2006, č. 1, s. 19-20.

SETKÁNÍ NEBO SETKÁVÁNÍ
aneb
ROZHOVOR SE SAŠOU RYCHECKÝM
Ve čtvrtek 17. listopadu 2005 byla v Ostravě už pojedenadvacáté zahájena divadelní přehlídka Setkání divadel a lidí. O vzniku, jednotlivých ročnících, radostech i bolestech přehlídky a vizích do budoucna jsem si povídala se zakladatelem, otcem a prostě guru celého setkávání panem Sašou Rycheckým. Vedle svého nezaměnitelného přístupu, bez kterého si přehlídku nedovedu představit, ještě stíhá být divadelníkem, režisérem, učitelem dramatické výchovy v Dramacentru Ostrava, vedoucím souborů Dividlo Ostrava, autorem projektu mezinárodních divadelních workshopů v Plumlově i na Slezskoostravském hradě a dalších četných aktivit. Pro mnoho lidí je kontroverzní osobou, nicméně nenechává nikoho kolem sebe v klidu, a to je dobře.
Setkávání lidí v Ostravě bez ohledu na věk a národnost, setkávání divadelních druhů a žánrů v různorodé inspirující směsici charakterizuje nejlépe on sám: „Každé Setkání divadel a lidí v Ostravě naplňuje své hlavní poslání – vidět a být viděn, potkat a potkat se s dalšími.
Sašo, co bylo spouštěcím momentem pro vznik přehlídky?
Prvé Setkání divadel a lidí v Ostravě začalo dne 17. listopadu 1989 v 17 hodin na tehdejším DPM Ostrčilova v Moravské Ostravě, kde mělo DIVIDLO Ostrava své sídlo. Krom DIVIDLA – v té době souboru, který měl za sebou tři roky práce – se jej zúčastnily další 3 divadelní soubory z Ostravy a okolí plus jeden ze Slovenska. Když jsme prvý den prvého Setkání v noci přišli domů, dozvěděli jsme se, co jsme „vlastně způsobili…“
Setkání jsme pořádali jako vzdor proti tehdejší oficiální struktuře (ale spíše atmosféře) soutěžních přehlídek. Nějak jsme ve své naivitě nechápali, proč s divadlem, které je sdělením, výpovědí a radostí, máme soutěžit. A když jsme v Rýmařově na tehdejší krajské přehlídce zažili několik paní učitelek ZUŠ (tehdy ještě LŠU), které svým dětem říkaly, sledujíce představení jiného souboru: „Děcka, je to dobré, jsou horší než my…!“, rozhodli jsme se dále se těchto akcí neúčastnit, hledat si možnost pro vystoupení jinak a jinde. Protože místo aby si navzájem drželi palce a fandili si, tak tohle. Nějak jsme to nepochopili, a vlastně nechápeme dodnes, i když jsme už po několik let sami pořadatelé soutěžních přehlídek, ale snažíme se vší silou o vstřícnost, jako program, jako normu chování nás i všech!. Abychom si udrželi kontakt s děním, začali jsme si k nám do Ostravy zvát jiné soubory, především ty, které se nám někde líbily, jejichž představení nás zaujala a oslovila, a chtěli jsme je ukázat dalším, chtěli jsme se s nimi i potkat.
Takže to byla protestní akce, ale čím je fenomén Setkání dnes?
Setkání mělo být původně jen jedno. Ale tak se nám to zalíbilo, že hned v červnu 1990 jsme realizovali druhé, v listopadu pak třetí… a tak to šlo až do sedmého. Prostě dvakrát do roka. Teprve až má dcera Petra nastoupila do Brna a založila soubor BRNKADLA, předali jsme jí červnový termín ke Dnu dětí, protože v červnu je rozhodně v Brně víc hezky než v Ostravě, a taky jsme si chtěli někam občas vyjet. V Brně vzniklo Brnkání, a posléze pak i prosincové Nadělení. Na obě přehlídky jezdíme rádi – a oni zase do Ostravy na Setkání. My jsme tradičně u nich a oni tradičně u nás.
Při tvých dalších aktivitách asi není úplně jednoduché organizačně i dramaturgicky zvládnout tak rozsáhlou akci?
Zpočátku jsme Setkání dělali ve dvou (s Helou Skálovou - takto má mladší sestra) a se členy souboru DIVIDLO, kteří si vyzkoušeli i roli organizátorů a realizátorů, a museli se o své hosty starat. Nejen hrát. S rozrůstajícím se počtem zainteresovaných členů souboru bylo i více organizátorů, ale i těch, kteří vybírají. Každý z nás směl doporučit užšímu týmu některé představení, které viděl a chtěl ukázat ostatním. Což s sebou ovšem přineslo neskutečný nárůst souborů, lidí na stravování a ubytování, představení, tím i dnů. Třeba na 18. Setkání se sjelo 36 představení a 400 účastníků nejen z Česka a Slovenska, ale i z Polska, Německa a z Litvy. A přestalo to být únosné, nedalo se stihnout vše vidět, nebyl čas se s lidmi opravdu setkat! I proto jsme se při 20. Setkání vrátili ke kořenům, k tomu prvotnímu nápadu Setkání – setkávání se s kamarády a přáteli, a omezili jsme počty na polovinu (i tak je to ještě dost…). Každý účastník, jedinec, soubor je zároveň spolupracovníkem, organizátorem.
Pokud vím, vydáváte i přehlídkový zpravodaj?
Vydáváme časopis Setkání UCHO, který každoročně realizuje jiná skupina. Letos to byli studenti Soukromého gymnázia z Ostravy, absolventi cyklu lekcí DV v Dramacentru. V tomto časopise jsou stručné reflexe dění na přehlídce a drobné recenze představení z pohledu oněch redaktorů. Občas dokážeme na Setkání pořádat i dílny (letos to byla herecká a pohybová, rytmická), dizkusní kluby dětí a dospělých.
Rád bych, kdybychom i v dalším dvacetiletí dokázali realizovat onu hlavní ideu Setkání: „Vidět, být vidět a setkat se s těmi, na které se těšíme“. Neomezujeme se žánrem divadelním, zveme vše, co je jevištním vystoupením, všechno, co nás zaujalo, potěšilo, co chceme ukázat ostatním. A je jedno, je-li to představení činohry, dětského divadla, muzikálu, tanečního divadla či tance, hudební skupiny nebo sólo zpěváka.
To, co sis od přehlídky během těch šestnácti let sliboval, naplnilo se? Necítíš třeba, že pohár přetéká?
Tady stručná odpověď: Přeplnilo. Neslibovali jsme si nic, prostě jsme se chtěli setkat, a netušili jsme, jaký kolos z toho časem vznikne. Neměli jsme ambice dostat se do nějakých oficiálních kalendářů, struktur, šlo nám opravdu o to, pozvat si a hostit své kamarády, přátele. Nikdo z nás, když jsme začínali, jsme nemysleli v časovém horizontu delším než rok, dva. A teď už vím, víme všichni my z Dividla, že Setkání je už natolik tradiční akcí, že i kdybychom je chtěli zrušit, stejně se uskuteční samo od sebe.
Tvoje zaťatost a neúnavnost je obdivuhodná. Jak jsi to mohl vydržet tolik let bez újmy na zdraví?
To bych taky rád věděl. Ale už nestíhám od rána do rána povídat si a vášnivě diskutovat o tom, co se hrálo, a zároveň mýt nádobí, vařit a servírovat, uklízet, čistit podlahy a ucpaná WC. K tomu taky hrát a režírovat, a ještě to celé uvádět, vozit rohlíky a zásoby, kulisy, lidi. Tedy stíhám, ale už vím, že když mne v noci bolí nohy a hlava, tak nechodím spát ráno, ale už ve dvě, ve tři. O mém zdraví by nejlépe pohovořil některý z mých kamarádů lékařů (jeden z nich mi ondyno položil otázku, jestli mi dlouhodobé léčení alergií ještě stojí za to – na těch pár zbývajících let…). Ale stejně se od listopadu vždycky všichni těšíme na další listopad, a když někam jedeme a něco zajímavého vidíme, všichni v DIVIDLE už uvažujeme o tom, jestli pozvat, nepozvat, aby viděli i další.
Setkání je pro tebe důležité, jinak bys nemohl každoročně podstupovat takový maratón. Určitě každoročně přemýšlíš se svými spolupracovníky o změnách, něco bys raději vzal zpátky, něco bys určitě udělal jinak…?
Jinak bych asi udělal vše, kdybych věděl to, co vím dnes. Především bych Setkání zřejmě utajil před veřejností. Bylo by víc času na lidi, méně představení – ale jak na to ? Na 21. Setkání se hlásilo už půl roku předem cca 30 souborů. A najednou je musím stavět k sobě tak, aby to mělo vývoj a hlavu a patu a aby se mohli všichni navzájem nejen vidět, ale i vnímat… A škrtat a odmítat! Jak neurazit ty, které nevezmu? Když je mám rád?
Čím vším tě Setkání obdarovalo?
Tahle přehlídka mi jen dala! Schopnost vybrat, organizovat, postarat se, přemoci sebe sama a své problémy, umět být hostitelem, řešit věci v běhu. Naučil jsem se moc od těch, kteří tady byli a jsou (a snad i díky tomu bude mít DIVIDLO letos už 20 let). Přehlídka nás utvářela jako partu, utvářela naše vnímání, divadelní myšlení. Jasně ukazuje, kdo sem patří, a kdo se jen veze. Lidé, kteří mají jen osobní ambice, se tady odhalí, protože nejsou lidmi pro lidi. A pak už třeba další rok nejsou. Ale to je jen dobře, protože kdysi jsem vyhlásil, že chci, aby DIVIDLO nebylo jen souborem, kroužkem, ale hlavně „způsobem života“. A to se určitě daří! A i to, co se nám za ty roky nepodařilo, i to bylo dobré, Ono nás to posílilo a naučilo!
Na závěr si neodpustím trochu osobnější otázku. Co na tvou košatou činnost říkají kolegové, rodina...?
Jsou-li kolegové kolegy, pak v tom jedou s námi! Celé ekonomické oddělení už 8 let vaří a servíruje a myje nádobí a dělají všichni všechno. Ředitelka vede dílny, uklízečky ve svém volnu přijedou uklízet, údržbář udržuje a dělá řidiče, kolegové to berou jako SVOU – NAŠI SPOLEČNOU akci. Rodina v tom jede taky. Pecka dělá Brnkání a Nadělení a každoročně tady hraje. Mí dva synové dělají řidiče a osvětlovače a kulisáky nebo hrají. Moje žena je ten, kdo za všechno může, protože mi to nejen dovolí, ale navrhuje kostýmy a plakáty a maluje sklíčka jako dárky, opatruje nás všechny, když jsme nervózní, dělá nám servis. A těch kamarádů, které mám jen díky Setkání nejen v Česku, ale všude po světě…! Co bych ještě mohl chtít? Proto se na další Setkání těším – a těšíme – a určitě jich ještě dvacet bude. To fakt nejde už zrušit… zakázat.
Sašo, děkuji ti a přeji hodně Setkání i setkávání do dalších let.
Rozhovor připravila Marie Poesová.