Texty: PROVAZNÍK, J.: Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla, s. 9-10.

Na prvním místě je to brněnské Ajdivadlo, působící od roku 1949 do poloviny 50. let pod vedením Karla Langra při Vyšší škole uměleckého průmyslu. Na rozdíl od ”velkých pláten”, typických pro začátek tohoto desetiletí (Pan Johanes, Lucerna, Strakonický dudák, Zlý brouk Bubuhouk…), na nichž byl postaven program 1. loutkářské Chrudimi, vystoupilo Ajdivadlo už tehdy, v roce 1951 s drobnými výstupy, pojmenovanými ve Zpravodajství Loutkářské Chrudimě č. 1 z 2. července 1951 příznačně jako ”Estráda: ´Loutkové hrátky´”. Ajdivadlo (uvedené v programu 1. loutkářské Chrudimi jako školská skupina při Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně) se tedy představilo s něčím, čemu se později, koncem 50. let, začalo říkat ”malé formy” . František Sokol (1998: 230-231) připomíná: ”V době, kdy na profesionálních loutkových scénách byl prosazován realisticko-popisný styl, využívající zejména iluzívnosti javajek, podařilo se Ajdivadlu prokázat divadelní působivost maňásků.” A dodává, že pro Ajdivadlo byla typická studentská recese a parodie . Tento soubor experimentoval i se stínoherními loutkami, ale především s dvouručními maňásky, zabýval se loutkářskou pantomimou, dramatizacemi např. Haškových nebo Čechovových humoristických próz a také folklorem. Součástí jejich pásma na 1. loutkářské Chrudimi byl první díl ”Maňáskové lidové suity o pěti obrazech” Český rok (K. Langer ji se svými studenty dokončil v roce 1952 a nakonec vyšla i tiskem v orbisovské edici Hry pro loutky v roce 1955). A také ”epikinoprojekce” - promítání ilustračního doprovodu k přednesu Erbenovy Sněhurky a k lidové pohádce o zajíčkovi.
-------------
Ostatně jejich pořad takto charakterizoval už Vojtěch Cinybulk, byť toto označení uvedl ještě v uvozovkách, ve svém souhrnném článku o 1. loutkářské Chrudimi ”Šest chrudimských dnů. Kritická kronika představení První loutkářské Chrudimi”, Československý loutkář I, 1951, č. 3, s. 91.
Zajímavé je svědectví Vojtěcha Cinybulka, který přivítal ”dramatický přepis protiimperialistické (sic!) satiry Dupal I. podle povídky Satlykova-Ščedrina”, a především národopisnou scénku Jaro, vcelku přívětivě hodnotil ”maňáskový taneční výstup s ruským harmonikářem”, ale v ostatních číslech podle něj ”dozníval ještě onen rys samoúčelné zábavičky, kdy se bavili především mladí loutkáři sami” (tamtéž, s. 92). O tom, na jak neprostupnou zeď narazil Karel Langer, svědčí ještě výmluvněji článek Jiřího Beneše (”Škola diskusí na Loutkářské Chrudimi”, tamtéž, s.101): Kromě Jara a Harmonikáře ”ostatní čísla estrádního programu, i když politicky správně postavená, trpí intelektuálstvím, podtrženým ještě technickou přeumělkovaností, a nejsou prostým divákům dostatečně srozumitelná. V inscenaci mnohde technika zabíjí gradaci děje. I v znamenitém ”jaru” je těch hříček místy příliš mnoho na úkor konečného výsledného dojmu… Popud Brněnských je formálně technický - a k jeho uplatnění ex post hledají náplň myšlenkovou (později to v diskusi opravdu doznali). To je ovšem opačný postup. Formální laboratoř by měla souviset s laboratoří dramaturgickou. Nesmíme isolovat technologickolaboratorní výzkum.”
Podle Vojtěcha Cinybulka se právě tato část jejich ”estrádního loutkářského pořadu” setkala s ohlasem ”téměř nadšeným”. Národopisné scénce Jaro dodali podle recenzenta ”loutkový, hračkovitě dětský rys” (tamtéž, s. 92).