Texty: Lalofobia - Divadelní flora Olomouc 2004 (zpravodaj - rozhovor s Alenou Dittrichovou)

PÁ 7. 5. 2004

ALENA DITTRICHOVÁ

Mladá, současná, experimentální choreografka a tanečnice, která už v rámci studia na konzervatoři Jaroslava Ježka založila roku 1997 spolu s Terezou Georgievovou skupinu Lalofobia, v rámci níž pak vnikly inscenace "Ve zlomku neživota" a "Levitace levé lopatky" přijíždí do Olomouce se svým prvním celovečerním představením "Sekret". Talent vytvářet vlastní taneční kompozice rozvíjela rovněž na konzervatoři moderního tance Duncan Centre, kam přestoupila po úspěšně vykonaných rozdílových zkouškách. Ještě před jejím oficiálním ukončením se ale postavila na vlastní nohy a odjela do Berlína na tří měsíční stáž v rámci projektu MAPA / Movement academy of performing arts/ . Po návratu do České republiky jednak spolupracovala jako tanečnice s Francouzem Pierrem Nadautem na choreografii "Figures in the landscape", zároveň si však podala žádost o grant, aby mohla vytvořit vlastní větší práci. Zlomovým se pro ni stalo taneční představení Le Témoi / Svědek, které s francouzskými a českými tanečníky vytvořil Claude Brumachon v Národním choreografickém centru (CCN) v Nantes v listopadu 2002, a jehož pražské uvedení se konalo ve spolupráci s o.s. Setkání současného tance (SE.S.TA) v rámci festivalu Čtyři + čtyři dny v pohybu 30.10.2003.

- rozhovor -
Na základě našeho předešlého rozhovoru po telefonu, bych se na úvod chtěla zeptat, proč nepoužíváš internet. Vyjadřuješ tím cíleně nějaký svůj postoj, nebo ti pouze nevyhovuje tento způsob neosobní komunikace?
Některý technický vymoženosti mně jsou trochu proti srsti. Ráda s lidmi mluvím z očí do očí, abych mohla vnímat jejich spontánní reakce na moje otázky nebo odpovědi. Internet používám, pokud nemám možnost normální komunikace…jinak mě fascinuje, jak ta věc anuluje vzdálenosti mezi lidmi a co všechno se s tím dá dělat, jen mám pocit že se to s jeho používáním trochu přehání.
Zmínila jsi ses, že zásadní pro Tebe byla spolupráce s francouzským choreografem Claudem Brumachonem na projektu "Le Témoin / Svědek". Mohla bys popsat v čem se lišila od Tvých dosavadních zkušeností?
Nevím, jestli to bylo opravdu zásadní. Někdy mám pocit, že má člověk víc odpovědí na své otázky v běžném životě a u lidí, kterých si váží a má rád, než v profesionální taneční tvorbě. Claude je šílený génius, který bez ohledu na své tanečníky tvoří jedno úžasné představení za druhým. Pro mě bylo přínosné to, že mě ukázal mé hranice, ukázal mi dno, na které bych bez něj nikdy nedošla. Práce s ním je neuvěřitelně náročná jak po fyzické, tak po psychické stránce.
Vyzkoušela jsi rozdílné způsoby tvorby. Jednak být sama sobě choreografkou a interpretkou /viz. choreografie "Sekret"/, tak i pracovat v rámci většího tanečního tělesa, které řídí někdo jiný. V čem spatřuješ rozdíly? Který způsob více preferuješ?
Každý způsob práce nebo prožitku má něco do sebe. Možná raději tvořím pod vedením někoho jiného. Víc si to užívám, protože veškerá zodpovědnost není jen na mně. Ráda poznávám nové lidi, často se mi stává, že mě ovlivní víc než choreograf samotný. Mám ráda lidi z Chille, Rumunska… Nejvíc mě zatím ovlivnili Afričani. Oni mi jako tanečnici složili největší poklonu, když mi říkali "Když tančíš, tak nevypadáš jako běloška, ale jako naše africká ženská". Musím říct, že určitým způsobem pro mě bylo mnohem zásadnější než práce s Claudem. Jen tak tančit na ulici na pláži v moři a všude, kde se dalo. Sama netvořím moc často, protože je to moc náročné, hlavně po organizační stránce.Věci, které tvořím, ke mně přicházejí samy, formou jakéhosi barevného snu v mém mozku…a já mám potřebu dát je ven. Je to rozhovor mého podvědomí se mnou.
Navštívila jsi řadu zahraničních tanečních festivalů. Myslíš, že se od sebe liší úroveň a vůbec celkový přístup k tanečnímu umění jako takovému, ve světě a u nás.
U nás je problém s financemi a od toho se bohužel vše odvíjí…Francouzské festivaly jsou hluboce profesionální…Africké spontánní a upřímné… Někdy se ale stává, že tam kde je mnoho peněz, utíká hlubší smysl…
Jak vnímáš jakožto nezávislý umělec otázku financí? Stalo se Ti například někdy, že právě kvůli jejich nedostatku nebylo možné uskutečnit plánovaný projekt?
Mnohokrát. Vlastně se mi nikdy nestalo to, že bych do detailů uskutečnila to, co mám v hlavě.
S tancem v České republice je to složité. Člověk musí být vynalézavý, aby s tím minimem financí vystačil. Na druhou stranu je to dobré v tom, že je člověk nucen hledat nejčistší formu. Zatím ale spoustu mých zážitků a snů, o kterých bych chtěla tančit, spí v mé hlavě a já mám pocit, že nikdy nevzniknou.
Co se týče Tvé choreografie "Sekret", využíváš v ní kombinaci pohybu a slova. Pracovala jsi už někdy předtím obdobným způsobem? Vracíš se k nějakému staršímu tématu, nebo je to pro tebe nové pole působnosti, v kterém se snažíš něco nového pro sebe /a diváka / objevit?
Ještě na škole jsem za použití slova a pohybu zpracovala básničku od Wolkera. Se slovem začínám a vím, že neumím moc dobře mluvit. Hlas je pro mě brána, do které se jen tak vkrádám, ale ráda objevuji a zkouším něco, co jsem nikdy nedělala. V představení Sekret slova slouží především jako záchytný bod pro diváka, aby proniknul a porozuměl mé fantasmagorii.
S poslední otázkou se obracím na Tvé plány do budoucna. Máš nějakou konkrétní vizi? Nerýsuje se nějaká další spolupráce?
Chystá se, ale ještě není definitivní, spolupráce na představení režírovaném Ctiborem Turbou. Ostatní projekty, na kterých bych měla spolupracovat, mají zatím prázdnou kasičku.

- za rozhovor děkuje Kateřina Višinská -