Texty: Valenta, Jiří: České ochotnické divadlo krajanů v zahraničí (dva příklady)

Z příspěvku na pracovní konferenci k 80.nar. prof. Černého na FF 2006

České ochotnické divadlo krajanů v zahraničí

V našich společných bádáních o podobách a smyslu ochotnického divadla však - od časů příslušných kapitol akademických Dějin a několika dílčích prací - zůstalo jedno rozlehlejší bílé místo. Systematické soustředění informací o podobách divadelních aktivit krajanů v zahraničí. Tématem jsme se v období příprav a realizace Dějin českého amatérského divadla zabývat nemohli a nestačili. I tak se mnohým zdál vytyčený úkol, podat svědectví o amatérských divadelních aktivitách v kdekteré vesničce, v podmínkách, které jsme měli k dispozici, jako nezvládnutelný.

V současné chvíli v souvislosti se založením Databáze českého amatérského divadla, jejíž koncepci a první kroky zveřejňujeme na internetových stránkách www.amaterskedivadlo.cz, jsme záběr rozšířili i na české divadelní aktivity krajanů. Přístup jsme zvolili podobný jako při sběru informací pro Místopis. Tehdy jsme získali 140 dobrovolných spolupracovníků, kteří sebrali a zpracovali materiály v regionech. Dnes oslovujeme krajanské spolky, jednotlivé pamětníky i hrstku odborníků v zahraničí, zpracováváme dostupné archivní materiály, dílčí studie i příležitostné práce, abychom vytvořili základ pro všechny, kdož se v budoucnosti tématem budou zabývat.

Že je to téma velice zajímavé bych rád doložil dvěma příklady – životními příběhy. Ten první je z druhé poloviny 19. století.

Duší ochotnického spolku v malé vesničce Bystřice na Jičínsku byl v šedesátých letech Antonín Petrtýl, vybíral a opatřoval divadelní hry a sám je také režíroval. Životní okolnosti, ale jistě i vidina zbohatnutí, ho přiměly v roce 1868 k rozhodnutí odstěhovat se s manželkou a s devíti dětmi do Ameriky. S sebou si vezl i několik divadelních knížek. Koupil farmu ve státě Michigan a netrvalo to ani rok a s českými sousedy začal provozovat divadlo. Patrně vůbec poprvé na půdě Ameriky uvedli tehdy mezi ochotníky velmi populární hru Lumpacivagabundus. Později se odstěhoval do Chicaga a stal se hostinským. Tam v roce 1885 zorganizoval zájezd tak zvané Divadelní lodi do obnoveného Národního divadla. Zájezdu předcházela sbírka na prapor amerických Čechů pro Národní divadlo. Příliš úspěšná nebyla, sešlo se jen 30 dolarů, a tak Antonín Petrtýl uspořádal několik divadelních představení spojených vždy s dobročinným plesem. Z jejich výtěžku opatřil prapor, na němž z jedné strany byl vyšit český lev s nápisem „Na památku výletu Čechů amerických k Národnímu divadlu v roce 1885“, a s druhé strany letící americký orel. 31. května 1885 Divadelní lod´ Westphalia vyplula z New Yorku a na ní mezi dychtivými Čechy praporečník Petrtýl. Prapor krajané odevzdali po slavnostních projevech řediteli Národního divadla F. A. Šubrtovi. Ten praporečníka Divadelní lodi vyznamenal pamětní medailí, zhotovenou z kovu lustru, zničeného při požáru Národního divadla. Trochu opožděně přivezli účastníci zájezdu z Chicaga pro Národní divadlo také jeden ze základních kamenů s nápisem: „Co krev pojí - moře nerozdvojí“. Antonín Petrtýl se už do Ameriky s výpravou Divadelní lodi nevrátil. V rodné Bystřici dál hrál a režíroval ochotnické divadlo. Po dvou letech se vrátil do Ameriky, zorganizoval v roce 1895 zájezd amerických krajanů tentokrát na Jubilejní výstavu v Praze a znovu, tentokrát již na trvalo, zůstal ve vlasti, aby v Libáni do své smrti v roce 1910 organizoval a hrál divadlo v ochotnickém spolku Bozděch.

Příběh druhý bude z našich časů. To už ze stovek českých ochotnických spolků, působících v zahraničí v druhé polovině devatenáctého a v první polovině 20. století, zbyla snad jen jedna desítka. Nicméně druhý příběh z našich časů je také zajímavý a svědčí o tom, v kolika nejrůznějších podobách se divadelní aktivity mohou projevovat.
Vyslechněte tedy laskavě ještě můj druhý příběh:

Ministerstvo školství vyslalo před rokem učitelku češtiny na pomoc české menšině v Argentině do města Presidencia Roque Saenz Peňa. Město má asi 100.000 obyvatel, nemá stálé divadlo ani kino, zato má prý zcela vesnický charakter. Měla žáky v rozmezí 5 až 75 let - potomky českých přistěhovalců, dnes už běžně mluvící španělsky, na češtinu již jen většinou nostalgicky vzpomínající.
Paní učitelka zvolila docela zvláštní metodu vyučování. Vlastně jen náhodou přivezla do Argentiny program Paličovy dcery z Národního divadla v Praze, s publikovaným textem hry. Tylův jazyk -pravda již trochu upravený - se zdál učitelce odpovídající znalostem krajanů a i námět hry (čest, láska k vlasti) korespondoval se situací jejich předků.
Dvě hodiny týdně při vyučování češtiny se na textech Paličovy dcery učili správně vyslovovat dávno zapomenutá česká slova a postupně se učili chápat jejich pravý smysl. Taková výuka je začala bavit. Dokonce i v rozhovorech začali používat úsloví ze hry. Postupně se jejich slovník začal velmi obohacovat. Po pěti měsících tohoto svérázného studia češtiny se rozhodli, že si Paličovu dceru zahrají i na jevišti. V budově bývalé české internátní školy společnými silami dali do pořádku sál i jeviště a na něm po dalších dvou měsících potomci našich krajanů sehráli české divadelní představení. Účastníci se sjížděli z farem vzdálených desítky kilometrů. Mnozí si na češtinu už jen matně vzpomínali a mnozí při jejím poslechu prý dojetím slzeli. Paní učitelka se mi potom vyznávala: „Bylo to nádherné, původně nikdo nic neuměl a vyklubalo se z toho divadlo. Ale neumíte si představit jak se všichni nakonec náramně bavili a jak při zkoušení na jevišti byli šťastní.“ Paní učitelka musela ale překonat značné obtíže, na jevišti nemohl vystoupit místní pastor a ani představitelka Rozárky nemohla překonat zábrany. Paličovu dceru tedy zahrála sama a tak se stalo, že v Argentině paličova dcera je učitelkou češtiny a v příštích dnech odjíždí do Argentiny s novými, tentokrát nejen učitelskými, ale také už i s divadelními plány.

Možná, že se vám zdají mé příklady vzdáleny tématu dnešního setkání, že jsou příliš prosté, příliš pouze ze života. Nevadí, cítil jsem potřebu nejen vzdát poctu pani profesorovi, ale také se vyznat z přesvědčení, že základem všeho teatrologického bádání je trpělivý sběr dokumentů, organizace takového sběru, třídění soustředěných informací a průběžné jejich zveřejňování ve prospěch široké badatelské veřejnosti, ve prospěch každého zájemce. Tak jsme koncipovali, v duchu zásad a za pomoci pana profesora Černého, práci na Dějinách českého amatérského divadla, tak předkládáme veřejnosti k dispozici, ale i s výzvou ke spolupráci, počítačovou Databázi, tak se rodí i expozice Národní divadlo českého Podkrkonoší, kterou připravujeme na zámku v Miletíně.
Děkuji vám za pozornost.