Texty: Ljuba Skořepová vzpomíná

Luba SKOŘEPOVÁ-"Půjčovala jsem si dědečkův starý,jediný klobouk a hrála v něm jen tak pro sebe všelijaké mužské postavy."(s.17)
"Mými prvními diváky byla má babička s kozou Lízou a sousedka s kozou Emilkou. Nastal slavný okamžik, já vystoupila jako hlavní účinkující, proragonistka v babiččině sváteční zástěře, což byl herecký kostým. Přednášela jsem Erbenova Vodníka, Polednici, Nerudovu Dědovu mísu, Šrámka...Končila jsem pantomimickým výstupem strašáka na poli, který nemá nohy a prosí slunce, aby mu pomohlo. Je zoufalý. Mně moc chutnaly dramatické scény. Čím víc tragédie, tím líp. Ještě, že babičky nedoslýchaly, byly by si to braly k srdci. Kozám to mohlo být ukradené, místo diváckého požitku si hleděly trávy. Ani nevím, jak tenkrát ten srdcervoucí příběh končil, ale koulely se mi při tom slzy, tak jsem se litovala.Po úkloně jsem oznámila konec. Babičky tleskaly a kozy si hledaly další žrádlo. Ale já byla opojená."(s.35-36)
"Odjakživa jsem měla sklon všechno parodovat, dělat si legrácky. Tak jsem si ušila ze zbytků zástěry a punčoch oba rodiče jako loutky. Do nich se strkaly ruce, já si klekla na židli, posadila své pěstouny jako v divadle a hrála jsem jim scénky z jejich života. Tatínek se chechtal, maminka se chichotala, oba dva v tom viděli geniální dílo a byli na mě dokonce hrdí. Já to improvizovala a od těch dob mě tenhle "sport" baví a cítím se v něm příjemně."(s.39)
"S ochotníky jsem zkusila Slávku Hlubinovou z Měsíce nad řekou od Šrámka,a to jsem ucítila, jak na mě dýchla sláva. Nemůžu říc, že mi to tenkrát nezachutnalo. Bylo to doopravdické divadlo s šatnou vonící po líčidlech a nějaký pán mi dokonce zmaloval obličej, nakreslil i stíny u nosu, to abych vypadala o čtrnáct let starší. O životě jsem ještě nevěděla nic, a kde jsem sebrala herecké prostředky na odkvétající slečnu, vlastně starou pannu, navíc zatrpklou, to nevím. Třeba jsem byla v některém z mých minulých životů taky herečka a teď mi to bylo k užitku. Vypadala jsem asi podařeně. Zahořklý výraz při loučení s mládím jsem patrně odkoukala z nějakého filmu, asi českého, určitě jsem něco chytla od Hany Vítové. Ani se mi v hledišti nikdo nesmál, to se divím.(s.61-62) (L.Skořepová:Pomněnky i máta peprná)