Texty: NĚMEC, Jiří: Ochotnické divadelnictví na Havlíčkobrodsku v letech 1918 - 1938, UHK 2005, s. 188

Úkolem, kterého se dostalo hasičským sborům při jejich zakládání, byla kromě hašení požárů také osvětová činnost, která se stala dnes již tradicí.
Na valné hromadě hasičského sboru byla dne 6.2.1927 schválena dohoda s místní skupinou republikánského dorostu o zakoupení jeviště, na kterém budou obě organizace společně hrát a čistý výtěžek si budou dělit na polovinu.
Tak se v podstatě položil základ velice bohaté kulturní tradice v jedné z menších obcí Vysočiny. Proč se ale slučují tak programově odlišné skupiny? Vysvětlení je poměrně jednoduché. Jako tomu je v podstatě ve všech divadelních souborech na Vysočině, tak i ve Stříbrných Horách je mladý člen členem hasičů a zároveň i dalších, v místě působících, spolků. Proto dochází k prolínání členů a společným akcím. Toto ovšem je přínosem v době, kdy veškeré spolupracující organizace skutečně spolupracují. Opak se právě ukázal při činnosti divadelního spolku Havlíček ve Světlé nad Sázavou, kde díky roztříštěnosti zájmů došlo v podstatě k odlivu kvalitních členů a mnoha zákulisním bojům.
Dalším a velice podstatným důvodem pro spojení byl fakt, že společné finanční prostředky umožnily nákup jeviště, ale každý spolek samostatně by si to nemohl dovolit.
Jeviště bylo zakoupeno v Rozsochatci za částku 1.850,- Kč. Hasičskému sboru však chybělo k zaplacení poloviny ceny celých 300,- Kč. Proto se nabídli tři členové, že sboru zapůjčí po 100,- Kč chybějící částku.
Hlavními iniciátory tohoto spojení dvou organizací byl na straně hasičů řídící učitel Ladislav Koutný, který se do Stříbrných Hor přistěhoval v roce 1926, a ze strany republikánské mládeže to byl Prokop Šmirous.
Prvotní nadšení pro divadlo bylo v obci veliké. Mezi divadelníky se houfně hlásili nečlenové obou organizací, a tak mohlo dojít i k tomu, že se vybírala kvalita mezi uchazeči a ne členství k nějaké ze zainteresovaných organizací.
Prvním režisérem divadelních ochotníků nebyl nikdo jiný než řídící učitel Ladislav Koutný. Velice dobře mu pomáhal i Prokop Šmirous, který později vedení ochotníků převzal. Došlo v podstatě k ideálnímu propojení zkušenosti a mládí, které mělo možnost právě tu zkušenost získat.
Oba organizátoři od samého začátku dbali na to, aby byly vybírány pouze kvalitní a pro diváky přitažlivé hry a společnému nácviku oba věnovali obrovský kus svého volného času. Dalo by se říci, že se jim divadlo stalo jakýmsi osudem. Každá hra se nacvičovala nejméně šest neděl a zkoušky probíhaly několikrát týdně. Pravidelné zkoušky probíhaly až od dvacáté hodiny, kdy byl poklizen dobytek, drůbež i domácnosti. Tyto povinnosti nikdy rodiče svým dětem neslevili : „Splň si nejdříve své povinnosti a pak si jdi.“ Vlastní divadelní představení se konala hlavně na podzim a v zimě, protože jaro a léto bylo pro vesnické občany velice pracovně náročné a na divadlo již nezbýval čas.
Divadelní zázemí získali ochotníci v hospodě pana Klusáčka v č.p. 14. Hostinský Klusáček se uvolil, zde, za mírný poplatek nechat postavit zakoupené jeviště. Pan hospodský byl sám členem hasičského sboru a měl proto pro tyto aktivity pochopení. Protože po postavení jeviště se zjistilo, že zabere pomalu 1/3 sálu, bylo rozhodnuto, že se musí po každém představení rozebrat. Pro jeho uskladnění pan hostinský uvolnil část patra nad vjezdem do stodoly. Kulisy byly uskladněny na půdě. Technicky to probíhalo asi následovně. Před každým představením se sešli mladí hasiči, aby snosili jeviště z patra nad stodolou a kulisy z půdy. To však s sebou neslo další drobnou komplikaci. Vše se muselo řádně očistit od pavučin, prachu a různého hmyzu, a to zejména po letní přestávce. Vlastní složení bylo poměrně jednoduché, protože bylo vymyšleno ve spojích na háčky, které se následně utahovaly klínky. Podlaha byla z velice masivních hoblovaných prken, ve kterých byl na straně k jevišti ponechán otvor pro nápovědu, která zde seděla na stoličce. Roli nápovědy většinou plnila paní Marie Koutná, manželka režiséra, nebo paní Žofie Mottlová.
Kulisy byly rovněž vymyšleny jako velice mobilní a rychle přestavitelné zařízení na jevišti. Byly k podlaze jeviště přichyceny kovovými trny, které při změně scény byly vytaženy, a kulisy byly otočeny. Jejich základním motivem po složení byly krajina s lesem a dva pokoje. Do kulis mohly být postaveny dvoje, nebo troje dveře, dle potřeby scény. Nad jevištěm byl ještě velice důmyslně postavený strop, aby došlo k zakrytí původního stropu sálu. Zde bylo připevněno elektrické osvětlení, které sem bylo přivedeno na malých skleněných izolátorech. Velice často se však stávalo, že při výměně kulis došlo ke zkratu a vše, jak jeviště, hlediště, šenk i kuchyně, zůstalo potmě. Aby se závada dala rychle odstranit, byly v zákulisí, ve výčepu i v kuchyni nachystány svíčky. Jeviště bylo mimo strop také důmyslně odděleno od hlediště i na bocích. Zde stávaly krásně malované dveře. Na obou dveřích byly výjevy z Prodané nevěsty. Jedny dveře obsahovaly scénu „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli“ a druhé „Věrné naše milování“. Opona, která halila scénu, byla sešita z modrých a fialových částí s třásněmi a byla pošita zlatými penízky. Otevírala se roztažením na obě strany. Část čela jeviště halila též malovaná látka s třepením. Na jeviště se vcházelo po schůdcích. Podlaha jeviště byla o 60 cm výše než podlaha sálu. Jiný přístup na jeviště nebyl, a proto museli být všichni účinkující shromážděni na jevišti, aby se nalíčili a připravili na vystoupení. Nejdříve byl na tuto přípravu zván holič, ale z úsporných důvodů se později účinkující líčili a česali sami pod dohledem režiséra. Toto velice krásné, ale velice uzavřené jeviště přinášelo také mnoho problémů. Když procházeli herci do zákulisí, museli jít k sobě bokem. Za jevištěm se nebylo ani kde posadit. V průběhu představení bylo hlavním vchodem a východem okno, ke kterému byl v 2,5 m výšky přistaven žebřík. Tak bylo zaručeno, že se již nalíčení a převlečení herci nesetkají s diváky. Pro herce byl tento sportovní výkon vcelku hračkou, ale herečky, a zejména v zimě za velikých mrazů a potmě, měly někdy problémy. Aby bylo možno měnit kulisy, musela být část stolů a židlí vystěhována oknem na zahradu a zase vrácena zpět. Přestavbu si prováděli herci sami. Na obzvláště náročná představení si herci půjčovali paruky a kostýmy od firmy Kristýny Šramlové z Jihlavy – Půjčovna divadelních, maškarních a národních krojů. Půjčovné bylo poměrně vysoké. Za zapůjčení kostýmů na hru Cikánčina pomsta bylo zaplaceno 45,- Kč, což při vstupném 1,- až 4,- Kč bylo poměrně veliké zatížení. Většina kostýmů se proto půjčovala od známých, nebo si je dívky šily samy.
Jeviště bylo pomocí skládacích dveří propojeno s výčepem, odkud také byl vytápěn sál. Zde byli převážně stojící diváci. Protože pan Klusáček neměl dostatek vlastních židlí, docházelo vždy k půjčování od sousedů. Židle byly svědomitě popsány, aby nedošlo k jejich záměně. Většinu takto zapůjčených židlí si však diváci odnesli přímo sami domů. Židle byly tzv. I. a II. místo, poté následovaly lavice bez opěradel jako III. místo a zbytek místa byl ke stání. Vpravo pod jevištěm seděla hudba. Byla to hudba místní ve složení : Jan Pazderka, Adolf Růžička, Josef Vykoukal – harmonikář, František Klement – houslista a Josef Žák - bubeník, kteří hrávali zcela zadarmo, nebo za pivo. Hudba vyplňovala přestávky mezi jednáními, hrála před začátkem představení a velice často po úpravě sálu i po představní, kdy pokračovala taneční zábava. Jejich sehranost a kvalita byla na velice vysoké úrovni a místní o nich říkávali, že hrají, až se hory zelenají. Toto bylo pro vesnické divadelní soubory na Vysočině typické.
Další společenská zábava byla přínosem i pro pana hostinského. Ten přímo z dřevěného sudu točil pivo a vždy jeden starší hasič s děvčetem vybírali vstupné. Pro vstupné si chodili i do kuchyně, kde starší hrávali karty, ale na představení nebo na zábavu také přišli. Vstupenky se však prodávaly často dlouho dopředu, protože každý účinkující chtěl mít na představení svoji rodinu, a tak jen velice málo vstupenek bylo prodáno přímo na místě. Pro veliký zájem i v okolních obcích se každé představení hrávalo dvakrát. Po představení se u piva nebo při taneční zábavě rozebíralo, jak bylo představení sehráno, sešli se opět známí z okolních obcí a to byl další obrovský význam vesnického ochotnického divadla na Vysočině. Další důležitou věcí byla i propagace. Účinkující a děti malovali plakáty,které pak roznášeli po vsi a i do okolních obcí.
Každé divadelní představení muselo být povoleno tehdejším Okresním úřadem v Chotěboři. Toto povolení stálo 10,- Kč.
Velice zajímavou a netradiční formu divadelních představení sehráli ochotníci v letech 1928 a 1929. V této době ochotníci postupně nastudovali a uváděli třídílné Bógnerovo drama „Cikánčina pomsta“, „Dořino štěstí“ a „Dořina smrt“.
Následovala další velice zajímavá hra „Hostinec U Zelené žáby“, na kterou vzpomíná v obecní kronice jeden z představitelů hlavní role, Vít Sommer : „Během představení jsem musel vypít devět piv. To mělo vliv na moje zažívání, a tak jsem nestačil běhat po žebříku nahoru a dolů na zahradu a zpět, abych stihl další výstup. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem svůj výstup pro tyto komplikace zmeškal.“
Velice oblíbeným repertoárem byly hry s lesnickou a přírodní tématikou, o lásce, hudbě, ale i o smutných a tragických tématech. Jednou z představitelů těchto her byla „Královna konvalinek“ s honosným anglickým názvem „Lili of the Waley“
Jak jsem již uvedl,smích a humor byly souboru velice blízkými partnery. Soubor také uváděl mnoho kabaretních vystoupení, zejména na kácení máje, Mikuláše a vánoční svátky. Problém však byla vdávající se děvčata, která postupně opouštěla vesnici a tím tak oslabovala možnosti souboru. Velice zajímavá byla oslava Silvestra 1939, kdy si všichni svorně přáli štěstí, zdraví a klidný rok 1939. Proběhlo zde mnoho scének, zaznělo mnoho písniček a komických monologů, ale byla to poslední větší sešlost a radost před okupací a blížící se válkou.