Databáze českého amatérského divadla

Texty: RON, Vojtěch: Kdo by mohl být nejstarším českým divadelním historikem cum grano salis

Vojtěch Ron
Kdo by mohl být nejstarším českým divadelním historikem cum grano salis

V roce 1791 bylo hráno naposledy v Železném Brodě a vzápětí pohostinsky v Bozkově monumentální pašijové „Teatrum passionale aneb Zrdcadlo (sic!) umučení“. Během čtyřicetiletí existence divadelní pobožnosti byla to devátá inscenace s mnoha reprízami. Takové hry úřady už více jak deset let zakazovaly, i přes to se tu a tam, především v Brodě, hrálo dále se souhlasem hruborohozeckého vrchnostenského úřadu.<1> Bozkov však patřil do panství semilského a odtamtud vyšlo o představení lživé udání na biskupskou konsistoř v Litoměřicích. Po výsleších na Bozkově i v Železném Brodě vydala ordinariátní komise verdikt, že je inscenace jednou provždy zakázána. <2>
Pro Železnobrodské to byla nepochybně velká rána. Co času, manuální i duchovní práce, peněz a dalšího úsilí bylo tomuto dílu během čtyřicetiletí obětováno. Navíc zákaz je zbavil oblíbené zbožné akce, ale spolu s tím i ludické radosti prostupující tvořivost jeviště i hlediště, hra byla obecní ozdobou a reprezentací i městskou vzácnosti.
Zákaz vyvolal podivuhodný, jedinečný počin, snažící se uchovat inscenaci. Nikoliv jen text hry, ten trval v rukopisné předloze, ale železnobrodští stáli před problémem, jak zachovat inscenaci bez inscenování tak, aby byla po ukončení zákazu obnovitelná v té podobě, ve které se při poslední produkci mimořádně povedla, „chtěje budoucí potomky oučasné učiniti (. . . ) komedie, kteréž nikde rouné není“.<3>. Vznikla tedy potřeba záznamu inscenace, její verbální restituce, tedy čehosi značně náročného, co se v pozdější době uvádí pod pojmem rekonstrukce inscenace.
Na řešení nebývalého úkolu přišel poslední „vůdce“ pašijové hry – její režisér Jan Tepr (1741 – 1799), člen místní významné rodiny z č. 29 (dodnes se dřevěnici nad náměstím říká Teprovsko). Malý Jan získal základní znalosti jen v místní městské škole, až se stal váženým soukeníkem a ke konci života purkmistrem a soukenickým cechmistrem. Šestadvacetiletý vstoupil do života místní inscenace jako představitel Nikodéma, později hrál několikrát Ježíše a naposledy nedramatickou roli Prologa, s níž získal i funkci „vůdce“ - režiséra. <4>
Rok po zákazu, v letech 1792-93, vytvářel Tepr úplně nový rukopis hry, s úpravami textu, se scénickými a režijními poznámkami, které nově formuloval podle mizanscén poslední úspěšné inscenace. Kromě toho do nového rukopisu rozvážně vložil všechno, co o hře a inscenaci věděl, popsal, jak hra vznikla, kdo se ujal napoprvé i později vůdcovské funkce, kde se zkoušelo, kde se hrálo, kde byla šatna. Ale nejen to. Připomněl také smysl - poslání hry, jímž byla rozjímavá pobožnost. Upozornil také na poetiku hry: četní diváci (asi 2000) spatří „smutnou tragedyji zde na této komedyji“, jež je zrcadlem, neskutečným odrazem skutečnosti. Proto bylo vyloučené, aby se vlastní pašijový příběh odehrával ve veršovém znění, tudíž „nejni v žádné rytmy, aneb vymyšlený řeči, krom (na) některých místech, kde toho potřeba bylo“. Podrobně uvedl obsazení malých i velkých rolí, se jmény herců. Jména četných komparsistů si však nepamatoval. Všech účinkujících bylo jistě 120. Ve scénických poznámkách zachytil i to, co se líbilo souboru i co se líbilo obecenstvu, dokonce moment, kdy obecenstvo při představení plakalo, kdy by si měl představitel Ježíše odpočinout. V rukopisu má své místo i inventář kostýmů, rekvizit, látek na opony, dekorací, mobilní detaily scény.
Teprův rukopis dostal proto jedinečnou grafickou úpravu. Každý list byl rozdělen na tři sloupce: První, šířky asi jednoho palce, je určen jménům mluvčích replik, široká plocha střední části uvádí mluvený text a scénické poznámky. Z našeho hlediska je však zvláště důležitý třetí pruh, rovněž na palec úzký. Jsou v něm označeny jednak textové prameny hry, podle nichž byla ta která replika či situace zpracována - odkazy na bibli, na Kochema, na jeho Veliký život a další díla.
Kromě toho však nalezneme v tomtéž pruhu neobyčejně vzácné údaje, neboť Tepr zapisuje i autory jednotlivých sekvencí železnobrodské hry, která se vlastně utvářela po celé čtyřicetiletí. Je to hlavně „Jelinek“, t. j. první autor textu, Václav Jelínek (1716-1758), oblíbený místní kaplan. Tepr důsledně uvádí i sebe vedle dalších. Mohli bychom tedy z Teprova záznamu rekonstruovat první, podstatně chudší podobu inscenace.
Je třeba také říci, že Tepr je nejstarším místním kronikářem a jeho kronika, tzv. „Poznamenání některých pamětihodných věcí“, je vlastně druhou částí celého sešitového rukopisného kompletu, složeného z nového záznamu hry a uvedené kroniky. <5> To činí z uvedeného rukopisu exemplář nevhodný pro praktickou potřebu při inscenaci. Tepr tedy vytvořil v tomto případě novou, dá se říci reprezentační exemplář s modelovou předlohou pro další inscenování v budoucnosti. Díky Teprovu kronikářskému zájmu, známe také data všech představení pašijové inscenace, i těch, které se pro nepříznivé okolnosti nemohly uskutečnit.
Celek rukopisu má zajímavý vnitřní kontext. Stará zbožná hra–pobožnost vedle kroniky, zaznamenávající současné děje ve městě i v blízkém a vzdáleném sekularizujícím se světě, uzavírají informace o francouzské revoluci. Tento dějinný padesátiletý rozsah činí z Teprova díla symbolický obraz převratného času, který autora zarmucoval.
Za všemi těmito informacemi, dodatky, úvahami, odkazy, názory, cítíme elementární historikovy otázky: co, kdy, kde, jak, kdo, proč. Teprův historický zájem je živelný, „neosvojený“, neuvědomělý. Vznikal z předsevzatého úkolu,.
Jsme za to vděčni jemu, ale také shodě mnoha náhodných okolností, které umožnily, že toto divadelní dílo dnes známe. Z městských archívních dokladů, farních i radních a cechových, bychom věděli jen o představení pašijové inscenace v roce 1769. Tehdy totiž během hry při shluku obecenstva spadl pranýř, což byla událost hodná obecního zaznamenání.
Nezlobme se na Jana Tepra, že nejspíš z opatrnosti mnohé zamlčel. Ač byl z pozadí účasten opatrného vyšetřování poslední inscenace doma a na Bozkově, a následného zákazu, o celém trapném a bolestném případu zarytě mlčí. Zajímala by nás celá organizace přesunu železnobrodského představení na Bozkově. Jako „historik“ byl nedůsledný, škoda že mnohé zajímavé inscenační detaily pominul. Nedůslednost se projevila zejména v popisu „teatra – paláce“, tedy scénického podia, jeho ozdobeného provedení, zvláště jeho rozměrů, a mechanismu dekorací. Asi to nepovažoval za nutné, když složené stavební díly jeviště „trvaly“ snad v radničním či farním fundusu. Zůstal nám dlužen i mnoha dalších důležitých informací. Postrádáme průběh scén křížové cesty, která se nemohly rozehrát v popisované podobě na velkém podiu „teatra“. V této části hry se inscenace nejspíš rozlila do prostoru náměstí. Nic se nedovídáme o tom, co bylo pořádáno a programováno v rocích, kdy nedošlo k inscenaci na náměstí? Mnohé indicie napovídají, že byl pořádán dramatický pašijový průvod na popraviště na tzv. Šibeňák.<6>.
Ale i tak, jsem vděčni Janu Teprovi, že známe brodské Zrcadlo umučení od počátku se všemi podstatnými proměnami až do závěrečného zákazu provozování inscenace. Toto pozdě objevené (1936) dílo postupně dosahovalo pozornost i ve svém „druhém životě“ Dnes je dokonce celá hra, její faksimile i přepis, s rozhlasovou a jevištní verzí, k dispozici v Divadelním ústavu v digitální podobě<7>.

Jak je to tedy s prvním „českým“ divadelním dějepiscem? Dějepisné střípky o divadle se objevovaly tu a tam v některých jesuitských či jiných synopsích, v účetních knihách atd. . Také u Bohuslava Balbína (1621-1688) <8>, ale naléhavější potřebu historického ohledu jsem našel právě jen u Jana Tepra. Další historické zájmy o naše divadelnictví se počínají nesměle projevovat až na konci století. Něco o minulosti českého divadla připomněl Matěj Majober (1764-1812) v roce 1783.<9> Na konci roku 1787 sdělil Václav Thám (1765 - ? po 1816) J. V. Zlobickému (1743-1849), že má: „v úmyslu vydat dějiny vzniku toho našeho divadla se všemi provedenými divadelními hrami“, ovšem pouze „tohoto našeho“ - tedy pražského českého divadla <10>, Tehdy už měl za sebou novinový článek „Krátké dějiny pražské činohry“ z roku 1785.<11>.
Teprovo historické zalíbeni, byť z konce 18.století, však patří počátku století, nikoli době Dobnerově, Pelcově a Thámově. Ve svém díle se projevil jako člověk veskrze barokní, se světocitem výhradně prostoupeným kochemovskou a božanovskou duchovností. Přítelem svého osvícenského času se nikdy nestal. Tepr pochopitelně nedovedl inscenaci, kterou pěstoval, vklínit do proudu historie divadla, neznal souvislosti, antecedence, vztahy. To tušil o třicet let později, poučen patrně Fridrichem Schleglem (1772-1829), Václav Alois Svoboda Navarovský (1791-1849) ve vzpomínce na sousedské představení rodného kraje pro Palackého německý Muzejník, která nebyla uveřejněna, ale dochovala se nedokončená v rukopise<13>.
Tak ještě jednou: kdo by mohl být nejstarším českým divadelním historikem? Lze uvažovat o Balbínovi, o Thámovi. Dle mého, ovšem cum grano salis: Jan Tepr, jednoznačně. Vyslovuji tuto hypotézu na základě zvláštní zkušenosti. Při zpracování desítek hesel pro encyklopedii staršího českého divadla jsem se nesetkal s podobným přístupem, činností a tvorbou, jakou jsem nalezl u Jana Tepra.
Z německé strany by mu mohl být snad poněkud podobný rýmařovský německý kronikář Johann Joseph Langer (1729-1812), součastník Teprův, ale srovnávací bádání, zůstalo nedokončené v neúplném rukopise <11>. Za dva listy z tamější účetní knihy chované v bruntálském archivu, jsem totiž zaplatil 370,- korun. Pro důchodce je to neúnosné; musel jsem se vzdat.
A dovolte ještě malé zdržení. Musím upozornit, že jsem, ať to zní vznešeněji - autodidakt, a že mi tedy magisterský titul, uvedený na programu semináře, nenáleží.
Děkuji za vyslechnutí.

POZNÁMKY
1) Ron, V.: První poznámky k železnobrodským pašijím, Z Českého ráje a Podkrkonoší 6, Bystrá n. Jizerou, 1993, s. 35 – 52;
2) Ron, V.: Zákaz železnobrodské pašijové hry v roce 1791 Divadelní revue 11, 2000, č.4, s.66-70;
3) Tepr, J.: Theatrum passionale D.N.I-Ch anebo Zrcadlo umučení . . . rukopis, SOkA Jablonec n. Nisou, MA Železný Brod, fol. 41a;
4) viz pozn. 1;
5) Ron, V.: Nejstarší železnobrodská kronika Jana Tepra, Z Českého ráje a Podkrkonoší 11, (Semily), 1998, s. 159-175;
6) Ron, V.: Velkopáteční pašijová procesí, Český lid 80, 1992, s. 299-301;
7) CD-Rom: Theatrum passionale : Železnobrodská pašijová hra 1752 - 1791, Doslov napsal Ron, Vojtěch, editor Schmidt, Roman, Všeň u Turnova, Grimmus Digitization & Publishing, Mgr. Roman Schmidt, 2000;
8) Balbín, Bohuslav, Nástin humanitních disciplin (Přel. Bohumil Ryba), Praha 1986;
9) Dějiny českého divadla, 2. d., Praha 1969 s. 22;
10) Kačer, M.: Václav Thám, Praha 1965, s.11;
11) Totéž, s. 121; článek z Das Pragerblättchen, 1785;
12) Svoboda, Prof. W.A.: Bilder und Erinnerungen aus meiner Jugend, 1.kap. Das biblische Schauspiel auf der Dorfflur, Archiv Národního muzea v Praze, sign. VI E 5, s.3, nyní v LA PNP Praha, psáno pro Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen 1830, ale nedokončeno; Ron,V.: Václav Alois Svoboda Navarovský a sousedské divadlo, Divadelní revue 1, 1990, č. 2, s. 49-51;
13) Ron,V.: Poznámky k pašijovým inscenacím v Rýmařově, nedokončený rukopis, 1998.

VOJTĚCH RON Liberec 6.4.2006
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':