Texty: Ledeč nad Sázavou, NĚMEC, Jiří: Ochotnické divadelnictví na Havlíčkobrodsku v letech 1918 - 1938, UHK 2005, s. 108

Podobně, jako tomu bylo na celé Vysočině, tak i město Ledeč nad Sázavou bylo v oblasti kulturního života na přelomu století odkázáno na kulturu, kterou přivážely kočovné divadelní společnosti. Mezi ty největší patřily společnost Prokopova, Košnerova, Kramule, Zölnerova, Elišky Zölnerové a další.
Po každém takovém představení, které zanechalo na dlouhou dobu vzpomínky na děje prožité na jevišti, se našlo takřka vždy několik nadšenců, kteří po krátkém nacvičení sehráli nějaké národní vlastenecké představení. Výtěžek těchto představení byl vždy odevzdán na podpůrné národní věci, jako například školství a jiné. Vyžadovala si to doba, jinak by totiž představení tehdejší úřady nepovolily z důvodu nezaregistrování spolku a vlastních stanov.
Na přelomu století hrával v Ledči jediný jakýsi dramatický spolek, který spadal do Řemeslnické a občanské besedy.
Spolek sdružoval „majetnější vrstvy obyvatel městečka“, tzv. lepší vrstvy obyvatel. Nesmíme zapomenout, že v této době zde byla poměrně početná obec židovská a početná skupina polská.
Hlavní hybnou silou ochotníků byli studenti. Ti hráli alespoň dvakrát v roce, a to o Vánocích a o letních prázdninách. S nárůstem touhy po svobodě a osamostatnění se od Rakouska – Uherska začínají vznikat i další dramatické spolky. Mezi ty významné patřil spolek stoupenců Strany národně sociální, který se nazýval Pokrok.
V neděli, dne 17. října 1897, se konala ustavující valná hromada nově zřízeného Spolku divadelních ochotníků Havlíček v Ledči.
Spolek Havlíček dal v oznamovacím dopise Městskému úřadu v Ledči jako účel svého vzniku pěstovat dramatické umění, mravy občanů a podporovat z čistého výtěžku dobročinnou činnost.
Do čela tohoto spolku byli zvoleni následující
funkcionáři :
ředitel Svoboda Václav ředitel měšťanské školy
jednatel Smetana František
I. režisér Svoboda Václav
II režisér Moravec Alois učitel měšťanské školy
pokladník Opl Václav C.k. poštovní výpravčí
dozorce Šubert Vojtěch holič
ředitel komparsu Rudl Jindřich zahradník
Členy výboru byli dále zvoleni :
Barta Antonín okresní tajemník
Janouch František učitel obecné školy
Neumann Josef advokátní solicitátor
Malát Cyril knihař
Revizory účtů byli :
Sauerstein Josef C.k. berní adjunkt
Seidl Bedřich účetní nemocniční pokladny
Nápověda :
Filip Václav
Na činnost spolku Havlíček navázal další spolek divadelních ochotníků,Tyl.
Spolek Tyl se nechal jako první v Ledči, v roce 1907, zaregistrovat. Stanovy registroval u tehdejšího C.k. Okresního hejtmanství v Ledči nad Sázavou. V žádosti se mimo jiné uvádělo, že spolek bude z výtěžku divadelních představení podporovat jen dobročinné podniky. Po schválení stanov byl dne 26.dubna 1908 založen Spolek divadelních ochotníků Tyl.
V prvním zvoleném výboru tehdy usedli na nejčestnější místa tito občané:
František Kranda, povoláním kameník, E.Štochl a Č. Chudoba pracovali jako režiséři spolku, jednatelem spolku byl J. Svoboda, pokladníkem J.Šmíd.
Divadlo bez vhodných prostor není možné provozovat. Proto na téže ustavující valné hromadě přijali ochotníci nabídku Občanské záložny v Ledči, majitelé hotelu Záložna, kde jako hoteliér působil pan Gotvald, že spolku bude pronajímat místnost za 3 koruny za každé představení plus 60 haléřů za každé světlo. Tak ochotníci získali stálou scénu.
Tady je snad na místě poukázat na obdobný vývoj všech tehdy vznikajících ochotnických spolků, které se musely opírat o podporu majitelů restaurací a hotelů. Tito majitelé vlastně všude svým přístupem nastartovali nárůst přívrženců vyznavačů bohyně Thálie. Bez jejich pomoci by Vysočina velmi zaostávala i v kultuře.
Veškeré dekorace a kulisy si ochotníci vyráběli svépomocí, stejně tak tomu bylo i s první oponou spolku, kterou pro spolek namaloval ředitel kočující společnosti Postl, který po svém odjezdu do Ameriky v bídě umřel. Na této první oponě byl motiv starého náměstí s uprostřed stojící sochou Jana Husa.
Tak tomu bylo i u ostatních spolků, první rok činnosti je velmi hektický a činorodý. Jako vůbec první představení byla uvedena hra J.K.Tyla Paličova dcera. Dále následovaly hry Závěť, Městská rada na námluvách, Sňatek na zkoušku, Modlitba na hřbitově, Julinčiny vdavky, Lucerna.
Spolku Tyl vyvstala ve městě konkurence v podobě činnosti spolku Sokol. Proto se Tyl snaží pořádat i jinou činnost, která by přilákala pozornost obyvatel. Pořádá proto Mikulášskou zábavu a tradiční Věneček. Další, a podle mého názoru ještě důležitější aktivitou, bylo otevření vlastní knihovny, která v té době čítala na 100 knih, jejichž obsahem byly divadelní hry, pro širokou veřejnost. V těchto knihách bylo celkem 147 her, které mohl spolek pro svoji činnost použít. Je na místě si položit otázku, kde k tak objemné knihovně tak chudý spolek přišel? Odpověď je podle dostupných pramenů poměrně jednoduchá. Byly to dary místních „bohatých“.
Důležitým počinem spolku Tyl byla rychlá pomoc obyvatelům Koželužské ulice v Ledči, kde vypukl ničivý požár. Předseda spolku, F. Kranda, se po této události postaral o první pojištění spolku proti požáru.
Spolku Tyl však pomalu vyvstávaly problémy s možností využívání jeviště v hotelu Záložna. O tento prostor začíná s nárůstem činnosti v Ledči být stále větší zájem, a tak spolek rozhodl o půjčování jeviště i ostatní spolkům. Zdarma měla jeviště půjčené jen školní mládež. Divadelníci proto žádají Sokol, aby počítal v plánované výstavbě sokolovny i se stálým jevištěm.
V této době uvádí spolek tyto hry : Bujná krev, Slunce, Psohlavci, Mistr Brdník a jeho chasa, Marjánka.
Do chodu spolku se začínají vkrádat osobní spory, které vyústí odchodem celého výboru, a novým předsedou spolku je zvolen Hruška. Pod jeho vedením se spolek Tyl přihlašuje za členy Ústřední matice divadelních ochotníků československých. Pod vlivem této události nastudují ochotníci následující hry : Kometa, Pražský flamendr, Osudný manévr, Osudné jmeniny, Václav Hrobčický z Hrobčic.
Nárůst počtu her a jejich rozmanitost začínají narážet na nedostatek rekvizit a kulis. Pro nedostatek prostředků nejsou například zakoupeny kroje pro hru Polka. Spolek ale za 15 korun kupuje dvě šavle pro plánovanou hru Křižáci. Ve spolku dochází opět k výměně ve vedení. Do čela se staví Ferdinand Musil, který hned po svém nástupu iniciuje rekonstrukci stávajícího jeviště. Další významnou událostí bylo pořízení nové rolovací opony, která nesla obraz schodiště s kobercem, dekorovaným květinami ve vázách. Schodiště, zakryté rudým baldachýnem se zlacenými šňůrami, vyúsťovalo v balkón, ze kterého byl výhled na náměstí. Oponu namaloval opět ředitel kočující společnosti Tuhr, tentokráte však ve spolupráci s akademickým malířem a místním rodákem, Josefem Veselým.
Za I.světové války i po ní mělo v Ledči své nedílné postavení i kočovné kino. I když došlo ke snížení počtu filmových představení kočovných společností, tím více vzrostl podíl stálých promítacích míst, kde se konalo prakticky denně odpolední nebo večerní promítání. První vážná konkurence divadlu vyvstala od společnosti Bio Kludský Ledeč. Důležitým mezníkem ve vývoji kinematografie v Ledči byla žádost ze dne 25.května 1918, kdy představenstvo města žádá C.k. vojenské velitelství v Litoměřicích o povolení koncese na stálé kino, kterou odůvodňuje potřebou pomoci válečným vdovám, sirotkům a dobročinným účelům, jakož i zvelebení města.
Podobný zájem měl i spolek divadelních ochotníků Tyl, který se také po válce staral o místní sirotky. Zajistil pro třicet dětí potřebné ošacení a obuv. Děti a mládež, postižené I. světovou válkou, dostávaly i jinou pomoc. Byla pro ně, zejména v zimním období, vařena polévka. Spolek také podporoval i činnost jiných spolků, například menšinové národní divadelní spolky v pohraničí, školské a jiné spolky. Velká část příjmů spolku po válce plynula také na stavbu Husova sboru v Ledči nad Sázavou, na stavbu místní sokolovny a na stavbu Husova pomníku na ledečském náměstí. Iniciativa na stavbu pomníku vzešla právě z řad tohoto spolku. Sochu vytvořil sochařský mistr Kabeš a jen základ pro sochu stál 18.000 korun. Při položení základního kamene pořádal spolek za účasti ostatních spolků a pod patronací městské rady velkou národní slavnost. Toho dne, 14. července 1921, byl do základu vložen pamětní list.
Do činnosti spolku také významně zasahovala ekonomická situace v regionu a spolek buď vzkvétal, nebo upadal.
Největší problémy nastaly spolku v roce 1923, kdy byl z důvodu rekonstrukce zcela uzavřen sál hotelu Záložna. Zároveň byl vydán zákaz pořádání všech zábav. Divadelníci museli vystěhovat veškeré kulisy a rekvizity a přemístit se do zahradní restaurace Koželužna, kde také v létě několikrát hráli. Když však došlo k opětovnému otevření, neměli ochotníci v podstatě co stěhovat zpět. Mnoho rekvizit a kulis bylo ukradeno, mnoho poničeno. To málo, co po stěhování zpět zůstalo, se stejně nedalo použít, proto se jeviště přestavbou značně změnilo. Nezbývalo tedy než pořídit nové kulisy a dekorace, ale na to ochotníkům nezbývaly peníze.
Ovšem bezmezná obětavost a houževnatost členů spolku nakonec vedla ke zdárnému konci. Spolek si vypůjčil u čáslavské spořitelny obnos 12.000,- korun na rekonstrukci. Za půjčku ručili vlastními podpisy. Za tyto peníze pořídili nové jeviště, nové dekorace a nábytek a také nové elektrické osvětlení. Veřejnost však tuto snahu místních ochotníků téměř neocenila.
V pamětech Václava Krajíčka, jednoho ze zakládajících členů spolku Tyl, se můžeme dočíst i následujícího vysvětlení asi v tomto smyslu, že šlo o psychózu té doby: „ … kdy jistě jen sobeckost a, připusťme, snad i vlastní potřeba spolků a korporací jiných – v městě našem – spatřovala v hraní divadla vydatný zdroj příjmů pro svoji pokladnu, což logicky vedlo k tomu, že každý spolek, každá politická strana, utvořily si svůj dramatický odbor nebo i přímo divadelní spolek. Oprávnění ke hraní získaly a již se hrálo! …“. Situaci spolku Tyl lze charakterizovat i finanční situací, když vezmeme, že příjmy za rok byly 13.292, 70 Kč a výdaje 13.150,- Kč, lze říci, že spolek jen přežíval. Jak se dozvídáme ze sborníku Sokolské župy Havlíčkovy, zahrnující roky 1886 - 1936, tak : „ Ledeč stavěla novou sokolovnu v letech 1927 – 1929, kdy byla slavnostně dne 14. července otevřena. Náklad na výstavbu činil 700.000,- Kč a zařízení stálo 60.000,- Kč. Sokolovnu stavěl architekt J. Svoboda z Bubenče dle návrhu stavitele V.Pospíšila z Prahy. Její rozměry jsou 20 x 11,85 x 11 m. Dále zde byl postaven malý sál, výborovna, úřadovna, skladiště, čtyři šatny, kuchyň, buffet a umývárna. Budova slouží k činnosti tělocvičné, dále všem sokolským podnikům, divadlu a kulturní činnosti v obci.“
Nový kulturní stánek mohl mít pro rozvoj spolku Tyl významný přínos. Opak byl ale pravdou. Proč? Protože dramatický kroužek Sokola pomalu přetáhl všechny lepší síly „Tyla“ do svých řad. Bez těchto členů nemohl „Tyl“ už ani účinkovat. Mezi sdruženími nastala velká rivalita, hromadily se různé intriky, což vedlo k celkovému bojkotu ochotnického spolku. Ze strany Sokola vzešel požadavek úplné likvidace spolku Tyl, včetně předání veškerého majetku, rekvizit a dekorací.
V zájmu divadla byl výbor i členstvo, v té době již velmi vysokého věkového průměru, ochotni částečně splynout s dramatickým odborem Sokola, ale v takové formě, aby spolek zůstal zachován. Prakticky to mělo vypadat tak, že s 1/3 svých příjmů bude „Tyl“ volně a samostatně disponovat tak, aby formálně nezanikl. 2/3 příjmů z činnosti divadelníků měly připadnout Sokolu.
Tento úpadek dokumentuje i snižující se počet členů. V roce 1923, kdy předsedu spolku vykonával pan Miláček měl spolek 67 členů, v roce 1926 za předsedy Karla Špačka měl spolek 60 členů a tato sestupná tendence pokračovala dál. V roce 1931 za předsednictví Bohumila Sobotky měl spolek již jen 40 členů, kteří odehráli jen dvě hry. V následujícím roce 1932 klesl počet na 36 členů. Spolek odehrál v tomto roce tři hry, a to Pražský žid, Můj přítel fotbalista a Oblaka.
Ve 30.letech měla činnost ochotnického divadla pro kulturu ve městě spíše negativní dopad. Spolek Tyl měl velkou konkurenci v dalších souborech, z nichž mezi největší patřil již výše uvedený Sokol a také dramatický odbor Karel Hynek Mácha, který pracoval při sdružení dorostu Živnostenko - obchodnické strany.
Z rozdělení činnosti do více spolků nenarostl ale v Ledči zásadním způsobem počet ochotníků. V těchto spolcích účinkovali jedni a ti samí lidé. Mezi největší nadšence v Ledči té doby patřili : L. Svoboda, M. Křivánková, J.Šedivá, R.Roubíková, A. Rajgl, J. Rotter, F. Prášek, J. Hruška, V. Krajíček a další.
Podle poutačů a plakátů z této doby měly největší úspěch u obecenstva hry Na tý louce zelený, Jízdní hlídka, Svatební lože, Odtroubeno. Ohlasy a recenze na tyto hry nalezneme jak v regionálním tisku, tak v celostátním, jako například v Havlíčkově stráži, Českomoravských listech a Pravdě.
Okresní úřad v Ledči nad Sázavou se do činnosti ochotníků začlenil ustavením stálé divadelní komise, která byla schválena 9. srpna 1937. Tato komise byla ve složení :
Pospíšilová Jana zástupce obce, členka městské rady
Samec Václav nezávislý znalec, stavitel
Urban Josef nezávislý znalec, mistr tesař
Lustig Josef, MUDr. nezávislý znalec, obvodní lékař
Jakubec Josef velitel hasičského sboru
Komise měla za úkol pravidelně dohlížet na dodržování veškerých bezpečnostních nařízení. Nejméně však 14 dní před konáním ohlášené akce vše řádně překontrolovat. Výsledky každé takové kontroly byly písemně zasílány okresnímu úřadu.
Další zajímavostí omezující částečně veřejné produkce bylo tajné nařízení Prezidia zemského úřadu v Praze č. 46.522 z 8. července 1938, které nařizovalo všem okresním úřadům, policejním ředitelstvím v Zemi české, aby dohlíželi při srocení lidu na to, zda lidé nezpívají hanlivé písně o říšském kancléři Adolfu Hitlerovi. Tímto nařízením byl rozšířen zákaz písně Na našich hranicích stojí česká stráž, který byl vydán 2. července 1938 pod č. 19.179, o píseň Nade mlejnem, pode mlejnem.