Texty: MARUŠÁK, Radek: Dospělí dětem aneb ... AS 2000, č. 3.

MARUŠÁK, Radek: Dospělí dětem aneb Pohádkový víkend v Havlíčkově Brodě. AS 2000, č. 3.

Ve dnech 13. - 14. května se v Havlíčkově Brodě uskutečnila východočeská regionální přehlídka inscenací pro děti a mládež, jejímž pořadatelem bylo sdružení ADIVADLO ve spolupráci s KD Ostrov, MěÚ a ŠÚ v Havlíčkově Brodě a Střediskem amatérské kultury Impuls Hradec Králové.
Divadelní přehlídce předcházela dětská výtvarná a literární soutěž . Organizátorům se velmi dobře podařilo tyto akce propojit, přehlídku divadel pro děti tak ozdobily dětské výtvarné práce, jednotlivé soubory byly odměňovány dětskými obrázky s pohádkovými motivy. Na přehlídce pracovala i dětská porota - pro organizátory je jistě velkou výzvou, jak přenést výsledky jejího rokování mezi dospělé účastníky přehlídky.
Odborní lektoři hodnotili sedm inscenací (z přehlídky je možný postup na celostátní přehlídku divadel pro děti Popelka v Rakovníku), v programu však byla i tři představení agenturní. Zjištění, kolik dospělých dělá divadlo pro děti a chce se účastnit takovýchto přehlídek nikoli pro potřebu postoupit, ale pro potřebu dozvídat se, diskutovat, posuzovat a zvažovat, jak příště lépe, je tím nejpozitivnějším, co tato přehlídka přinesla.

Zhlédnutá představení nastolila některé společné okruhy problémů, témat. Snad nejčastěji diskutovaným problémem jednotlivých představení byl dramaturgický výběr. Je zřejmé, že se soubory potýkají s nedostatkem kvalitních textů her pro děti. Velmi často vycházely z autorských pohádek, které přepracovávají motivy pohádek klasických, hrají si s nimi (to v lepším případě Pohádek naruby J. Lady), převracejí charaktery jednotlivých postav atd. Humor těchto pohádek je do velké míry založen na vědomé konfrontaci s pohádkou klasickou. Problémem dnešní doby však je, že mnoho dětí klasické pohádky nezná (a pokud ano, tedy většinou z jejich filmové podoby) , takováto konfrontace tedy nastává v mnohem menší míře než v době J. Lady. Dramatický potenciál ztrácejí také tím, že stírají protikladnost charakterů. Dalším dramaturgickým problémem těchto pohádek je to, že často nedrží motivickou linii, bývají tematicky nevyjasněné, mnohdy se v jejich případě stává, že ruší zákonitosti a řád pohádek klasických, ale nenastolují řád nový. Dění je tak nahodilé, beze smyslu, může se stát v podstatě cokoli. Je-li navíc tento ne-řád umocněn tápáním v řádu inscenačních prostředků, může být divák svědkem parodie, bohužel však nechtěné.
Z diskusí k jednotlivým představením vyplynulo, že si jsou členové souboru často vědomi nedostatků textu. V takovém případě však nezbývá než dodat více odvahy ke škrtům, nebo ještě lépe - k vlastní dramatizátorské práci. Vždyť v literatuře pro děti a mládež existuje řada kvalitních děl, jež by mohla být velmi dobrou předlohou pro dramatizaci.
Tápání při volbě textu jde ruku v ruce s nedostatky v režijním vedení, které problémy předlohy spíše podtrhuje. Některá představení téměř nepracovala s mizanscénou - herci stáli/seděli vedle sebe, odříkávali svůj text, aniž by fyzicky či slovem jednali, zaujímali vztahy, postoje. Představení se tak měnila v záplavu slov, jejichž význam byl však devalvován. Do řeči se vkrádaly falešné a nepřirozené intonace, hlasová šarže. I jakási herecká insitnost, která je u ochotnických představení očekávaná a přirozená, může být kvalitním režijním vedením překlenuta, uvědomí-li si režisér možnosti prostoru, scénického uspořádání, práce s rekvizitami apod. Nejpodstatnějším v režijní práci je však umožnit členům souboru hledání , jež jde za hranice klišé, ilustrace , strnulosti - hledání přirozeného výrazu . Divadlo pro děti by nemělo být divadlem šarže, přetvářky , pitvoření a podbízení se, přestože mnohé (i profesionální ) pořady pro děti s těmito „hodnotami“ vědomě pracují.
Velmi důležitou součástí jednotlivých inscenací byla hudba. Užití písní bylo tak časté,
že některé inscenace by bylo možné označit jako hru se zpěvy či terminologicky možná pokulhávajícím, leč velmi výstižným označením venkovský muzikál. Zhlédnutá představení však ukázala, že otázku funkčnosti hudby, písní si soubory příliš nepokládají (s vyjímkou představení Undina, v němž nese hudba i určitá významová sdělení, případně se velmi výrazně podílí na stylizaci, vytváření atmosféry). Písně měly v podstatě jedinou funkci - pobavit. V některých případech bylo však užití písně kontraproduktivní - herci se podařilo vystavět charakter, dramatickou postavu, najednou je však bez zjevného důvodu zařazena „hudební vsuvka“ (často s tanečkem) a to, co se herci podařilo vybudovat, se v tuto chvíli hroutí.
V rozborových seminářích se často diskutovalo o dětském divákovi, o jeho způsobu vnímání. Členové souborů někdy argumentují tím, že : „ ... se to dětem líbí.“ Dětský vkus je kategorie značně ošidná a zavádějící. Smyslem divadla pro děti by nemělo být zalíbit se (jako hlavní smysl směřování), ale pozitivně formovat, i když to zní jakkoli frázovitě. Dětský divák je divákem specifickým - je spontánnější, intuitivnější, hlavně je to však ještě se utvářející osobnost. Tvůrci představení se svým způsobem na jeho formování podílejí - podílejí se na na jeho kultivaci, na utváření jeho vztahu k divadlu, jeho orientace ve světě, v hodnotách, postojích, vztazích (i proto mám jednu osobní prosbu speciálně pedagogickou: nebouchejte prosím na jevišti do koktajícího čerta, aby plynule promluvil) ... Vezmu-li toto v úvahu, zdá se mi líbivost a zábavnost jako hlavní měřítko kvality představení velmi nedostačující.
Do širšího výběru programové nabídky celostátní přehlídky divadel pro děti Popelka v Rakovníku byla navržena představení Byl jednou jeden drak Divadelního souboru Kulturního a informačního centra Městečka Trnávka a Undina turnovského divadelního studia A. Marek.
Inscenace Undina se poměrně výrazně odlišila od ostatních inscenací této přehlídky. Velkým kladem bylo, že režisér představení (Petr Haken) zdramatizoval příběh malé mořské víly H. Ch. Andersena a pokusil se nalézt v tomto příběhu nové téma. Přestože je tematické vyznění inscenace velmi problematické (téma mateřské lásky, jak nám jej nabízí program, se mění v téma boje dvou rodičů, v němž matka bezohledně využije své dítě) a v příběhu obtížně čitelné, už samo hledání tématu v literární předloze a snaha převést tuto předlohu do jevištního tvaru byly v kontextu této přehlídky čímsi výjimečným. Porota ocenila i tvořivý potenciál souboru, hledání nových prostředků sdělení. Nedostatkem inscenace kromě již zmíněné nejasně vedené tematické linky, byly i žánrová rozpolcenost (představení je dlouho vedeno jako pohybově výtvarné divadlo, následně pracuje s náznaky muzikálu, a nakonec s klasicky činoherními prostředky), neujasněnost a nečitelnost postav, tematicky nejasné užití divadla na divadle, zajímavé, ale bohužel nevyužité scénografické řešení.
Divadelní soubor Kulturního a informačního centra Městečka Trnávky oslovil porotu tím, co by mělo zaznívat z většiny ochotnických představení - lidskostí, nasazením a radostí ze hry. V jejich představení Byl jednou jeden drak (režie PhDr. M. Duchoňová) jsme alespoň v několika okamžicích byly svědky onoho těžko definovatelného jiskření mezi herci a diváky. Přestože se soubor potýkal s problematickým divadelním textem, podařilo se mu dát některým postávám výrazné charaktery, k nimž si mohli diváci vytvořit jasný vztah (líný Honza jako kluk v pubertě). Takto se souboru v první části představení podařilo překlenout některé nahodilosti a neujasněnosti Ladova textu. Po přestávce však začíná váznout temporytmus představení, v některých okamžicích jsme svědky onoho výše zmíněného deklamování textu, některé výstupy (drak a princezna) či postavy (královna) nepřinášejí představení nic nového. Inscenaci by jistě pomohly výrazné dramaturgické úpravy textu. I scénografické řešení (scéna jako kniha, v níž se otáčejí stránky) se v některých okamžicích neukázalo právě nejšťastnějším (postava odchází ze scény a rychle se vrací, aby obrátila list apod.).
I Divadelní soubor DK Žďár nad Sázavou přijel s inscenací Byl jednou jeden drak od J. Lady. Soubor potěšil dodržením stylové čistoty inspirované Ladovými obrazy i některými režijními nápady. Celek představení se však rozpadl, některé situace byly zcela nahodilé, divák ztrácel přehled, o čem se vlastně hraje a hraje-li se vůbec o něčem.
Po kvalitnější textové předloze sáhl soubor Malé scény M klubu z Vysokého Mýta. Ukázalo se však, že jejich inscenace Hrátek s čertem (režie J. Víšo) je Drdově textu hodně dlužna. Významově důležité scény se stávaly pouhým mluvením a mluvením, efekty byly důležitější než myšlenky. Nedobře řešená scéna mnohdy bránila v rozvinutí herecké akce.
Vamberský divadelní soubor potvrdil svou inscenací Ženich pro čertici , že ze špatného textu se jen obtížně dělá dobré divadlo. Přesto alespoň ponechal dětem možnost orientovat se mezi dobrem a zlem a tím je provést mnohými úskalími příběhu.
Inscenace Kopretinka DS Jiráskova divadla Hronov (režie Ing. M. Houštěk) a Čert Makrela Divadelního spolku J.K. Tyl z Lomnice nad Popelkou spojuje autor textu - Vladimír Čort. Přiznávám, že neznám jeho jiné divadelní hry pro děti, pokud jsou však stejně „kvalitní“, doporučuji všem souborům, které chtějí dělat divadlo pro děti, aby se těmto textům obloukem vyhnuly. Usuzuji, že pro V. Čorta platí, že se na scéně neděje vůbec nic, nebo se může dít cokoli. Oba soubory to svými inscenacemi potvrdily v plné míře.
Organizátoři přehlídky byli překvapeni množstvím inscenací letošní přehlídky. Věřme, že alespoň některé soubory odjížděly z přehlídky poučenější a o něco moudřejší. Divadlo pro děti by si to jistě zasloužilo.

Radek Marušák