Texty: AS 2006, č. 1: Vít Závodský: „VALMEZ“ VSTOUPIL DO PÁTÉ DEKÁDY

Ve dnech 24.-26. listopadu 2005 ožil postupně renovovaný někdejší žerotínský zámek uprostřed Valašského Meziříčí, kde vedle dalších institucí sídlí Kulturní zařízení města, každoročním tradičním setkáním zapřisáhlých milovníků literatury. V útulném sklepním M-klubu proběhl již pojednačtyřicáté Moravský festival poezie (MFP) O štít města Valašského Meziříčí. Ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA Praha a Národným osvetovým centrom Bratislava jej pořádalo zmíněné Kulturní zařízení v čele s ředitelkou Marií Havranovou, hostitelské město zastoupené starostou dr. Jiřím Kubešou a Občanské sdružení Valašské Athény (vede je někdejší šéf KZ, divadelník a publicista Josef Fabián), finančně podpořeny Ministerstvem kultury ČR, Zlínským krajem a okruhem sponzorů.
Širší kulturní veřejnost z obou republik naší bývalé federace je dobře informována především o národních přehlídkách uměleckého přednesu, jako jsou v českých zemích Wolkrův Prostějov a na Slovensku Hviezdoslavův Kubín. Pokaždé však s překvapením zjistíte, že taková systematicky budovaná akce, jako je právě MFP, je sice právem oceňována zainteresovaným kruhem ctitelů krásného slova, ale ani po čtyřech desetiletích od svého zrodu kupodivu nevešla plně do povědomí a bohužel ani do přízně např. kulturních rubrik povrchního, za plytkými senzacemi kolem všelijakých pseudocelebrit se pachtícího tisku. Zde (jak z vlastní zkušenosti opakovaně potvrzeno) ještě nejednou přetrvává naprostá neinformovanost, nebo v lepším případě podcenivý pohled na domněle jen „provinční“, „lokální“ a vůbec „menšinový“ podnik. Pravidelně referovat o MFP proto znamená pokaždé znovu připomenout některá konstantní, přímým účastníkům sice notoricky zřejmá, ale mnohému nezasvěcenému čtenáři už daleko méně známá fakta. Tentokrát nicméně máme situaci poněkud usnadněnu, protože hlavní vývojové peripetie MFP jsme v AS rekapitulovali u příležitosti jeho předchozího jubilejního ročníku.
Sluší se ovšem i nyní konstatovat, že tento festival znamená v našich společensky tak proměnlivých podmínkách bezesporu ojedinělou kontinuitu, jež se rodila postupně, z obětavosti a nadšení houževnatých lidí, kteří jsou této nezištné aktivitě schopni a ochotni věnovat mnoho vzácného času i dnes. Od skromných krajských počátků v r. 1965 rozšířila se recitační soutěž amatérských sólistů počínajíc čtvrtým ročníkem na festival moravský a onen (možná pak poněkud matoucí) název již zůstal, i když později přibyli účastníci z Čech a r. 1974 také ze Slovenska. Po rozpadu federace se prosadilo pojetí MFP jakožto jediné mezinárodní soutěže interpretů z ČR a SR, která navzdory rozličným oficiálním omezením a tlakům ještě v totalitních dobách znamenala vítanou oázu nedogmatického přístupu k experimentujícímu umění a tento trend se přirozeně naplno prosadil v polistopadovém období. Ani dnes nepozbyl svůj specifický charakter a družnou pracovní atmosféru, umožňující názorně porovnávat rozličné recitátorské metody a přístupy.
Během doby se ve „Valmezu“ vystřídaly stovky účastníků, začátečníků i výrazných samorostlých osobností, které se poté uplatnily také v profesionální sféře a už z tohoto titulu se na MFP rády vracely. Sedmičlenná porota (naposledy ji vedla redaktorka Javiska Bratislavanka Jaroslava Čajková) měla od samého počátku stanoven speciální „sportovní“ způsob hodnocení, spočívající ve veřejném bodování pomocí číselných tabulek (1-10 s využitím půlbodů) bezprostředně po odeznění každého výkonu. Tato občas zpochybňovaná, ale nadále respektovaná praxe, náročná na kvalifikovanost, pohotovost a názorovou vyhraněnost jednotlivých porotců rozdílných kulturních profesí, umožňuje žádoucí objektivitu včetně soustavné veřejné kontroly nekuloárového rozhodování. O hladký průběh MFP se jako vždy staral početný tým pracovníků, mezi nimiž bohužel chyběl dlouholetý předseda organizačního výboru dvaaosmdesátiletý prof. Jiří Demel; vážná nemoc tohoto až dosud vitálního patriota a předního kulturního činitele Valašska bohužel skončila jeho definitivním odchodem počátkem letošního ledna a posledním rozloučením právě v žerotínském zámku.
Do zasněženého „Valmezu“ dojelo nakonec 27 recitátorů (tedy o něco méně nežli předloni a počet zhruba odpovídající dlouholetému kolísavému průměru), 18 Čechů (včetně plynně česky hovořící mladé Vietnamky) a 9 Slováků. Nad devíti muži jako obvykle vysoce převažovaly dívky, mezi seniorkami a nejmladšími šestnáctiletými byl věkový rozdíl až dvojnásobný. Je přirozené, že přednes jednotlivých zdejších soutěžících zpravidla mívá ve svých krajních polohách značně odlišnou úroveň, neboť vedle ostřílených kozáků (či spíše „kozaček“) a vyhraňujících se individualit pokaždé přijíždějí také mladí adepti, kteří o získání prvních ostruh teprve usilují. Ani při nápadných rozdílech ve „štědrosti“ porotců nebyla číselná hodnocení nijak vysoká (nejslabší účastnice zahajovacího kola odešla dokonce s pouhými 16,5 b.). Zatímco nejvyšší známky se mihly spíše zřídka a ocitaly se tedy často ve škrtu, hustěji se objevovaly nejen čtverky a trojky (a to dokonce ve 2. kole), ale tu a tam i dvojka. Blahovolná porota však stanovila pohyblivý postupový limit značně nízko (30 bodů proti dříve obvyklým 34, resp. 36) a do 2. „čtení“ tak na úkor jeho kvality pustila zbytečně vysoký počet 18 lidí, zejména z velmi slabé mladší kategorie. To se pak logicky promítlo do celkového bodového zisku, kde se i ti nejlepší museli spokojit s horšími výsledky nežli jsme na MFP bývali právem zvyklí. Poslední ročník zaznamenal ostatně i jiné dílčí „zádrhele“ – změny v ohlášeném složení poroty na poslední chvíli, náhlé absence zapsaných soutěžících (jedna z nich si údajně popletla zeměpis a dorazila do Meziříčí Velkého), dvojí diskvalifikace pro překročení časového limitu atp.
V přijatelné míře se vyskytovaly problematické jevy nejednoho minulého ročníku, např. ošidně vypreparované „úryvky“ (montáže z více textů, ba i autorů ovšem propozice připouštějí), necitlivé průběžné zásahy do zvolených předloh, neschopnost respektovat beztak minimální nároky moderního volného verše. Trémou způsobené paměťové výpadky každý včetně porotců pochopí, nelze však napříště tolerovat časté, příliš výrazné a v zásadě nepřípustné svévolné obměny. Naštěstí jen ojediněle se vynořuje stará bolest snad všech obdobných interpretačních akcí – přednes nekontaktně ztišený až šeptaný, s podceněním své základní komunikativní funkce i akustických daností sklepního prostoru. Vystoupení navenek dravější se samoúčelnému exhibování naopak vyhnout dokázala, takže se staronový problém, zda totiž recitaci chápat coby pokornou službu autorovi, nebo jeho pečlivě vypilované psané slovo brát jen jako startovací rampu pro vlastní sebeprosazování, naléhavěji neprojevil. Ojedinělá práce s nápaditějším kostýmem (bílé mnišské roucho Pauly Puškárové) nebo rekvizitou (Lucie Končoková) zůstávala vcelku funkční. Na tyto skutečnosti a mnohé jiné otazníky budoucího vývoje uměleckého přednesu u nás upozornil obsažný závěrečný seminář s konkrétním rozborem předních, především finálových výkonů.
U vrcholové mezinárodní přehlídky, jakou MFP již dlouho bezesporu je, pokládáme za vcelku samozřejmé, že dramaturgický výběr domácích i cizích textů bude originální, a tudíž pokaždé dostatečně pestrý, svědčící o sečtělosti mladých přednášejících a jejich chvályhodném rozhledu po česko-slovenské i překladové literatuře. Jako obvykle někteří z nich volbou žánrově obdobných, jejich osobnostnímu typu odpovídajících předloh takříkajíc sázeli na jistotu, zatímco jiní se odvážili prověřit své schopnosti na diametrálně odlišné poetice a ještě další tímto směrem neuvažovali, případně neprozíravě vystříleli všechen prach hned zpočátku.
První kolo obou kategorií mělo jednoznačné těžiště v ukázkách moderních, ba současných, zatímco klasiků našich (J. Seifert, V. Holan) i cizích (W. Shakespeare, W. Whitman, R.M. Rilke) bylo jen nemnoho. Navíc nad pouhými osmi básněmi nápadně převažovalo 19 próz. Z novodobé české a slovenské tvorby byli tedy zastoupeni např. I. Vyskočil, Z. Galuška, I. Klíma, I. Wernisch, A. Berková, F. Topol, Mardoša, M. Válek, D. Dušek, D. Hevier a M. Gáboríková. Mezi zahraničními autory převážně 20. století (V. Wolfová, J. Steinbeck, W. Saroyan, D. di Prima, R. Dahl, I. Örkeny, W. Allen) zcela chyběla již ne oktrojovaná oblast ruská a vůbec slovanská. Z textových nekonvenčností lze zmínit jazykovými deformacemi a pitoreskními neologismy hýřící Arnoštkův nový čudl z pera Arthura Shenka (Kateřina Krejčová), himálajskou prozaickou legendu Sönama Gjalcchäna O původu Tibeťanů z opičáka a skalní rákšasí (Ludmila Müllerová) a koneckonců i mírně morbidní romskou pohádku ze záznamu Mileny Hübschmannové O snědené holčičce (Lucie Končoková). Skladba finálového kola odrážela individuální vkus recitátorů zřejmě ještě zřetelněji, avšak poměr připomenutých okruhů se jevil vyrovnanější. Vedle domácích stálic (S. K. Neumann, V. Nezval, V. Závada, J. Orten) a ojedinělých objevů (slovenský obrozenec J. Hollý) nabízelo se širší spektrum cizí klasiky (Jan z Kříže, I. A. Krylov, E. A. Poe, R. M. Rilke, Ch. Morgenstern) a pohled do velmi eliminativně pojatého novějšího básnictví (V. Daněk, I. Wernisch, R. Malý, Ľ. Feldek, J. Buzássy po boku J. Préverta, E. Jandla a B. Kennellyho). Z tohoto soupisu zároveň vysvítá, že stranou pozornosti opět v podstatě zůstaly celé národní kultury, dějinné epochy a četné obvykle zastoupené umělecké směry. Jen namátkou: orientální a vůbec neevropské literatury, řecká a římská antika, středověk, renesance, klasicismus, kritický realismus etc.; česká literatura celého národního obrození i následných generací, přitažlivá mnohovrstevnatá moderna přelomu 19. a 20. století, mnohé přední zjevy meziválečné tvorby a druhé poloviny minulého století. Tentokrát se neuplatnily ani linie disidentská a exilová (včetně jindy vyhledávaného J. Koláře nebo písničkářů) či vlastní debutantské pokusy; jistý zájem si nicméně udržely osvěžující předlohy recesní a nonsensové.
Protože nám šlo o souhrnné vystižení specifických dramaturgických a interpretačních rysů nejnovější podoby MFP (a nadto už některé výkony AS komentovala např. v rámci postupových kol a finále Wolkrova Prostějova), spokojíme se dále víceméně s enumerativní faktografií, demonstrující nápadnou skutečnost, že se mezi mladšími účastníky lépe prosadili Češi a ze starších naopak Slováci.
V jako obvykle početněji zastoupené I. kategorii (15 – 19 let) zvítězila se solidními 84,5 body (pro srovnání: její bezprostřední předchůdkyně Michaela Maráková dosáhla jen 72 b.) Hana Marie Maroušková z Českých Budějovic. V jakoby spikleneckém gestikulačním kontaktu s auditoriem vtipně uplatnila dialogizovanou miniaturu Woodyho Allena Trans (překlad Dana Hábová) a podobně chytře, až koketně využila rusismy a stylové parodizující rafinovanosti „ohlasové“ básně Ivana Wernische A jakpak se jmenuje tahleta děvenka? V patrném odstupu za ní kráčela s 81 body laureátka posledního WP, Lucie Páchová z Mladé Boleslavi. Nejprve dobře, ba až mrazivě podala antibyrokratický fejeton Alexandry Berkové O malé bílé cedulce a poté si spolehlivě poradila s koláží etudek z Hiršalova přetlumočení Jandlova Rozvrzaného mandlu. V těsném závěsu (72 b.) pak následovala další Budějovičanka Kateřina Krejčová se zmíněnou morgensternovsky experimentální předlohou Arthura Shenka Arnoštkův nový čudl, a s ještě lépe hodnoceným úryvkem z Nezvalova Edisona, akcentujícím jeho vnitřní dramatičnost i téma zachráněného sebevraha. Slibnými výkony zaujali rovněž na čtvrtém místě Anna Hortová ze slovenské Nové Dubnice, rovněž nositelka Ceny Jiřího Brolla za osobitý dramaturgický výběr (Mája Gáboríková: SOS, Jacques Prévert: montáž Posledné nahé vlasy), Tereza Škrháková (Galuškova nářeční humorka Pane súcí, já su v tem nevinně!) a Pavel Náther.
V daleko méně zastoupené II. kategorii (nad 19 let bez horního věkového omezení) prosadili se někteří zkušení senioři, zatímco jiným, neméně ostříleným, se naopak nedařilo. Pomyslná zlatá medaile připadla již potřetí Soně Parilákové z Humenného, nejstarší soutěžící MFP, tentokrát s důstojnými 90,5 body. Pásmem vhodně diferencované šestice Shakespearových sonetů v překladu Anny Sedlačkové vystihla dynamicky, s citlivě odstíněným citovým i rozumovým přístupem a při respektování znělkové formy rozličné podoby lásky. Hned čtyři porotci vytáhli desítku u její do detailů promyšlené interpretace Válkova přetlumočení Rilkovy mytologicky rébusovité Deváté elegie. Druhá příčka s 84 body náležela Terézii Benejové ze Sliepkovců. Uhrančivost prózy Virginie Woolfové Vlny vyjádřila expresivními postupy, v 2. kole překvapila již samotným výběrem rozhovoru dvou betlémských pastýřů, kde si vychutnávala jak nezvyklost pochopené časomíry a archaického bernolákovského lexika Jána Hollého, tak momenty výrazně ozvláštňující. Třetí slovenský medailista, Peter Hort z Nové Dubnice, podal vyrovnanější a lépe hodnocený výkon v úvodní osmidílné mozaice Daniela Heviera Básne z reklamnej kampane na koniec sveta nežli u následných veršů Brendana Kennellyho Tritisíc strieborných (překlad Jana Kantorová-Báliková), apokryficky traktujících biblickou jidášskou tematiku. Příznivě na sebe upozornily také s 80, 5 b. nositelka Ceny starosty Valašského Meziříčí Paula Puškárová z Trnavy pri Laborci (John Steinbeck: Rovina Tortilla, Jan z Kříže: Tmavá noc) a Dana Tvrďochová z Vyškova (Vladimír Holan: Sbohem, Václav Daněk: Srpen), zároveň laureátka Ceny 17. listopadu za přínosný přednes textu českého nebo slovenského autora. Jako obvykle se ti nejlepší z obou kategorií představili na bilancujícím defilé pro širokou veřejnost.
Do bohatého třídenního programu, kde jako vždy převažoval soustředěně pracovní ráz a který zachytila tři barevně odlišná, docela svěže koncipovaná čísla zdarma rozdávaného Zpravodaje, včlenily se vedle závěrečného společenského setkání rovněž dva kulturní večery. Pražské Divadlo Ungelt přivezlo novinku Američana Neila LaButa Trůn milosrdenství, líčící krizi mileneckého vztahu na pozadí newyorského teroristického atentátu; v režii Viktora Polesného v ní hráli Vilma Cibulková a Miroslav Etzler. Velký ohlas mělo rovněž vystoupení Tomáše Kočka a jeho orchestru, věnované hlavně ukázkám ze tří alb zhudebněných básní nedávno zemřelého valašského „barda“ Ladislava Nezdařila. Oba doprovodné programy přilákaly hojnost diváků a tak nepřímo zvýraznily víceletou, také v AS konstatovanou nepotěšitelnou skutečnost, že na rozdíl od agenturních vystoupení slavných jmen probíhá samotný festival rok co rok za chronického nezájmu místních občanů, kteří (snad s výjimkou občas sem přivedené skupinky středoškoláků) mezi kvalitní recitátory do vkusně vyzdobeného M-klubu takřka nikdy nezabloudí.
Polistopadové týdny dávno uběhly, organizátoři už zřejmě celou akci ekonomicky uzavřeli a 41. ročník Moravského festivalu poezie vstoupil do přehlídkové historie jako jeden z těch kvalitou průměrných. V současné konzumně orientované době s dravým vpádem tržních principů rovněž do oblasti kultury však znovu posílil sbližování a partnerskou duchovní pospolitost Čechů, Moravanů a Slováků. Netřeba tedy pochybovat, že se i ve své odstartované páté dekádě bude nadále příznivě rozvíjet. Vít Závodský