Texty: Miroslav Houštěk: TŘIKRÁT O JOSEFU VAVŘIČKOVI. AS 2006, č. 1, s. 36.

TŘIKRÁT O JOSEFU VAVŘIČKOVI
Od narození hronovského divadelníka uplyne v dubnu 100 let
Za krásného nedělního odpoledne, jakých je na jaře mnoho, mohli jste potkat na kopci nad Hronovem, kterému místní říkají „Na farách“, čilým krokem pospíchající mužskou postavu, známého hronovského divadelníka Josefa Vavřičku. Chodíval tady pravidelně až do svého pozdního věku. Už podle toho jste mohli poznat dlouholetého člena tělovýchovné Obce sokolské, kde vedle tělesného cvičení se také jako „vzdělavatel“ staral i o ducha a vědění Sokolů. Tak se dostal ke knihám a četba se stala jeho zálibou. Proto, když přišel do divadelního souboru v Jiráskově divadle v Hronově jako režisér, byl na tuto činnost literárně připraven. Četl rád F.X. Šaldu a často z jeho kritik a názorů citoval.
Přinesl do hronovského souboru jiný styl práce. Více než jiní zkoušel, snažil se herce přivést k pochopení a pak i k podrobnému provedení role. Spolupracoval s dobrými výtvarníky a schopnými hudebníky. Zkrátka, začal dělat moderní, soudobé divadlo. Často jezdíval do Prahy, kde se vždy zašel podívat na dobré divadlo, ne ovšem proto, aby představení „okopíroval“, jak to dělali někteří režiséři před ním, ale aby se poučil a nějaký dobrý text zkusil i v Hronově. Chvíli nám všem v divadle trvalo, než jsme pochopili, přijali a smířili se s jeho stylem režie. Úmyslně nás provokoval, nutil k nekonečnému opakování výstupů, měnil své požadavky, až jsme již nevěděli, co vlastně po nás chce a končilo to tím, že herečky s pláčem nebo třísknutím jevištních dveří utíkaly domů, zatímco chlapi na režiséra řvali a vyhrožovali mu. Věděl, co dělá! Pozítří se všichni zase na zkoušce sešli a ani nepozorovali, že se změnili. Že z nich Vavřička vyždímal všecko, o čem sami nevěděli, že v nich je.
Když se v roce 1930 dokončovala stavba monumentálního Jiráskova divadla na hronovském náměstí, promítal se ještě němý film, který doprovázel živý hudebník hrou na klavír. Proto bylo nové divadlo vybaveno varhanami s elektrickým pohonem, které disponovaly i několika rejstříky s divadelními efekty. Varhany byly umístěny v orchestřišti. Aby varhaník mohl sledovat film, byl v dřevěném zakrytí orchestřiště vyklápěcí otvor, který se mohl zavřít a zajistit. O jedné divadelní zkoušce, kdy stále pohyblivý a čile mezi herci pobíhající režisér Vavřička, se s temperamentem rozběhl poněkud více až na zakrytí orchestřiště, ozvalo se zaskřípění prken, otvor nad varhany, který hudebník zapomněl zajistit, se propadl a s ním zmizel v temném orchestru i režisér. Všichni na jevišti strnuli, ochromeni představami, co se asi Vavřičkovi stalo. Ale dříve než se odhodlali k nějakému činu, ozval se dupot na schodech ze suterénu a plechovými dveřmi se vřítil na jeviště „nepoškozený“ režisér. Všichni si s úlevou oddychli a na Vavřičkův pokyn se zkoušelo dál. Ale často se soubor touto příhodou bavil a o Vavřičkovi se vesele vyprávělo, že „spadl do varhan“.
Původně byl Josef Vavřička obchodník, který v prodejně na hlavní hronovské ulici prodával galanterii. Obchod zdědila po rodičích jeho manželka, ale Vavřičkovi nikdy k srdci nepřirostl. Byl vyučený holič a kadeřník a ke zboží, které prodával, neměl žádný vztah. V prodejně měl dva pulty, po levé straně pult delší, kde obsluhoval zákazníky a naproti vchodu pult menší, kde se vyřizovaly záležitosti divadelní. Tento pult se viditelně těšil větší přízni prodávajícího. Stávali jsme u něj a vedli s Vavřičkou nekonečné debaty o právě zkoušené hře. Je-li obsazena správně a kdo by měl být obsazen jinak. Vavřička neustále pozoroval lidi kolem sebe a odhadoval, kdo by mohl být vhodným adeptem pro některou roli. Radil se s námi a řadu nových herců tak objevil a přivedl do souboru. Běda, když v době těchto vášnivých debat vstoupil do prodejny nic netušící běžný zákazník. Dostalo se mu okázalého nezájmu, byl obsloužen s viditelnou nevolí. Pokud chtěl knoflíky, postavil před něho Vavřička dvacet krabiček a bylo mu naznačeno, aby si vybral sám a příliš neobtěžoval. Jednou někdo požadoval šle ve chvíli, kdy se řešilo obsazení připravované komedie a Vavřička po něm hodil na pult troje s takovým gestem, že se zákazník hned odporoučel s omluvou, že přijde jindy. Bývaly to krásné časy v prodejně galanterie u Vavřičky. Těšili jsme se na ně a ještě teď je nám dobře u srdce, když si na ně vzpomeneme.
Ve stáří, když mu zemřela žena, zůstal Vavřička sám. Obě dospělé děti se usadily mimo Hronov. Četl a byl rád, když ho někdo navštívil. Hodně v té době vzpomínal na své mládí i na celý svůj život a jednomu hostu se takto vyznal: „Víš, mnoho lidí si na konci života říká, kdybych mohl žít znovu, to a to bych chtěl prožít jinak… Já ne! Já jsem se svým životem spokojen a neměnil bych na něm vůbec nic!“. Věřme, že toto krásné smíření a uspokojení mu z velké části přinesla jeho velká láska k divadlu.
Ing. Miroslav Houštěk