Texty: Jirka Pokorný : V BŘEZNU BY TONÍK BAŠTA... AS 2006, č. 1, s. 36-37.

V BŘEZNU BY TONÍK BAŠTA SLAVIL SKUTEČNÉ OSMDESÁTÉ NAROZENINY…
Zazvonil telefon. „Jirko, napiš prosím tě o Toníkovi Baštovi“, téměř mateřsky velitelsky (jak jen to ona umí) mi domlouvala Maruška Poesová. Nic nepomohla moje slabá oponentura, že jsem se s ním k posledku jeho života dost hádal – „právě proto budeš objektivní“, ať někdo jiný – „umřeli, mají chromé ruce, sklerozu, atd.“ (Zde Jiří přehání, pozn. redakce). Že jsem ten telefon vůbec bral!
Jak připomenout pana Antonína Baštu (Toníku, jsem mu začal říkat až mnohem později) těm, kteří ho znali, a představit těm, kteří o něm nikdy neslyšeli. Snad nějakými příběhy „z natáčení“. Toníka Baštu jsem poznal před více jak 45 lety ve Studiu při Jihočeském divadle, kam jsem vstoupil jako 16 a kousek letý kluk. Ale myslel jsem si, jakýpak já nejsem zkušený herec, maje za sebou několik pohádek typu Zlaté srdéčko a budovatelských her typu Pionýrský šátek v ochotnickém souboru suchovrbenském v Českých Budějovicích, a byv vybrán na základě konkurzu. Výsledkem byla (mimo vzdělávání) inscenace komedie Šťastnou cestu, kde jsem podle Toníka hrál budoucího chtivého zrzavého studenta Afanasie. Generálka byla 1. dubna a asi 14 dní předem mi Toník, tehdy ještě guru Antonín Bašta, důležitě sdělil, že všechny zrzavé paruky hrají včetně paruky pana Hradeckého (tehdy přední herec JD). A abych si přinesl rajský protlak. Viděl jsem v suchovrbenském souboru, jak si staří ochotníci moučili vlasy... Problém byl tenkrát sehnat protlak. Sehnal jsem jen maďarskou rajskou šťávu a pan Veselý (scénograf a herec), když vyslechl anabázi se sháněním protlaku, s úsměvem, tehdy jsem samozřejmě netušil proč, moji snahu korunovanou rajskou šťávou ocenil a doporučil koupit raději ještě jednu, aby bylo dost. Dne 1. dubna jsem si ovázal hlavu ručníkem, udělal díru do plechovky a... Toník na rajské zrzavé hlavě trval. Jenom dobrota pana vlásenkáře Vranovského mě uchránila. Podobných kousků provedl Toník nejen mně nepočítaně.
Seminář pro amatéry o pohybu ve Volyni vedla Hanka Čáslavská (sestra Věry Čáslavské). Hanka před výskokem vysvětlila jak pracovat s těžištěm a požádala Toníka, aby jí při zvedačce podržel, že to nic není. Bylo. Toník zřejmě napnul všechny svaly víc než měl a pustil velice hlasitě vítr. Hanka v zápalu práce s těžištěm nic neslyšela, Toník za ní koulel očima, že je to trapné a seminaristé se smáli. Hanka se samozřejmě o tom nikdy nedozvěděla.
Byli jsme v porotě na vesnické přehlídce a přes Toníkova lichotivá slova to členové souboru neunesli a tehdejší předseda národního výboru, současně herec hlavní role, se nás ptal: „Kde jste, soudruzi, byli, no řekněte, když jsme klečeli doslova na kolenou u dveří baráků a prosili jsme herce, aby s námi hráli! Toník Bašta vytáhl diář a důležitě hledal a pro sebe si odškrtával, kde jsme byli... Byli jsme vyhnáni.
Někdy šlo skutečně do tuhého, neuspěli jsme sice, ale přesto byla legrace. Byli jsme spolu například na jednání na krajském výboru strany, když českobudějovickému D111 zakázali jednu z dalších her, Mrożkovy Emigranty. Proti nám sedělo asi sedm soudruhů/žek: „O Emigrantech se bavit nebudeme...“ „Tak děkujeme, my zase půjdeme, přišli jsme kvůli Emigrantům.“ „Soudruzi, pochopte to, to nemohl být dobrý člověk, ten soudruh Mrożek, když opustil svoji vlast, svoje Polsko...“ „Ale reprezentuje Polsko jako zástupce Divadla národů v Paříži.“ „To se musí zjistit, to je zvláštní.“ „A třeba takový Komenský, taky odešel.“ „To byla doba temna, soudruzi!“ „... nebo třeba Martinů...“ (chvíle ticha). „Toho, soudruzi, neznáme. Jmenujte někoho dalšího, jiného soudruha, ale Karla Havlíčka a Husa vynechte, ty nám vyvezli, oni nechtěli, soudruzi...“.
Mimo profesionální dráhu (Toník byl po odchodu z Jihočeského divadla předním členem uměleckého souboru Malého divadla, režíroval, hrál, často v tandemu s Jurou Bártkem, který do Budějovic přišel z brněnské Radosti, po sametové revoluci byl také ředitelem Jihočeského divadla), výrazně spolupracoval s amatéry.
Byl členem Krajského, dlouhou dobu i ústředního, poradního sboru pro amatérské divadlo, porotoval, vedl semináře včetně mnoha let v Klubu mladých divadelníků v Hronově-Dřevíči, kde pravidelně ve středu přehlídkového týdne slavíval své fiktivní narozeniny. Správce dřevíčského kempu pan Jirásek mu vždy přinášel desítky pozdravů a přání od „jeho dětí“ typu: Můj milý tatínku, jsem na pionýrském táboře v Babiččině údolí. Konečně bych tě chtěl poznat. Tvůj Toník. Dostával složenky - např. na 3.50 Kčs s douškou: Vracím ti vše, lásku si za peníze nekoupíš. Tvoje Amálie Povolná, balíčky s fotografiemi jeho dětí z tehdejšího SSSR, spodního prádla z Čech i Slezska, atd. Režíroval „ve svém“ Dlll v Budějovicích, v Prachaticích, Němčicích, Třeboni, ale i jinde. S ochotníky v Hořicích na Šumavě obnovil Pašijové hry.
V posledním období svého života, to začalo už pomaloučku nenápadně po smrti Jury Bártka, následně po zdravotních komplikacích, byl někdy dost konfliktní. Často jakoby obracel to, co dříve říkal, sám proti sobě - neposlouchejte ty chytrý porotce, hrajte si pro sebe.
Když zemřel, mnoho z nás, divadelníků, jsme si hned po skončení pohřebního obřadu začali spontánně vyprávět různé humorné situace, které s ním kdo kde zažil. Na Toníka – pana Baštu se ani jinak vzpomínat nedá. Byl to moudrý člověk, který miloval černý, někdy až sarkastický humor, a stejným způsobem měl rád lidi, kterým i v dobách nepříliš radostných pomáhal rozradostnit duši.
Jirka Pokorný, který Toníkovi vděčí za to, že mu pomohl ukázat svět divadla i svět lidí.