Texty: Vladimír Zajíc: DERNIÉRA VĚČNÉHO REBELA PAVLA ČERNOCHA. AS 2006, č. 1, s. 39.

DERNIÉRA VĚČNÉHO REBELA
PAVLA ČERNOCHA
(21. 4. 1944 – 17. 1. 2006)

Derniéra se skládá ze střípků nostalgie a grotesknosti, lásky a vzteku, smíchu a pláče především v případě konce něčeho, co mělo nezpochybnitelnou hodnotu. Pokud se ohlédneme za životem Pavla Černocha, platí tato premisa beze zbytku. Při narození mu Thálie mocným francouzákem věnovala schopnost nepřekonatelně hrát divadlo - když chtěl. Málokdo věděl, že Pavel byl výsostně vzdělaným člověkem následkem cudného líbnutí od Cléo, a svou inteligenci dokázal pregnantně i imaginativně používat - když chtěl. Severský Loki, bůh chytrosti, spravedlnosti a podrazů, spolu s japonským bohem bouří Susanoo, mu zase přislíbili život plný zvratů v až příliš zajímavých časech. Nelze se tedy divit, že duch Rudého Února poslal premianta k lopatě, ani tomu, že Pavel se nedal, a nakonec na rodném Ostravsku hrál na amatérských i profesionálních scénách a v televizi. Brežněvovský mráz z Kremlu ho opět poslal k lopatě, načež Pavel odjel do Prahy. Tady hrál v divadle Anfas a stále prorážel barikády černých listin vysokých škol, až to i na něho bylo příliš. A právě tyto okolnosti byly příčinou zrodu rebela s duchem nekompromisního rapla, takže častá vítězství paradoxně proměnil v prohru či podivnou remízu, takže není divu, že i po převratu k lepšímu neopustil strmou cestu výšin a pádů. Pavel byl ale především chlap, který vždy stál tam, kde ho bylo zapotřebí a bez řečí uměl podat ruku nebo udělat, co bylo nutno. V Mračově postavil dům, zasadil alej stromů, a s Hankou vyslali do světa tři vydařené potomky. Kolem šedesátky se zklidnil natolik, že lehce pásl včely a kamarády zásoboval výtečnou medovinou a pastózním medem. A ještě cosi se mu podařilo - prubířský kámen divadelnictví jak z dávných časů Tháma. Připravil několik her a pak je sám a sám hrával po výčepech jihočeských vesniček za večeři a pivo. Pavlova odvaha předstoupit před otrlé štamgasty a zaujmout je, aniž by se podbízel televizním pitvorem či kopáním do zadku, byla obdivuhodná. A pak jednoho dne, jen tak, z ničeho nic, si Pavel sbalil pár rekvizit a vykročil na cestu, z níž se nevrací.
Hledím, jak se na obrazovce notebooku před kurzorem vzdouvá text, o kterém jsem nepředpokládal, že jej kdy budu muset psát, ale vpravo nahoře, v DVD okénku, hraje Pavel na loňské srpnové trávě mirotické zahrady svou poslední inscenaci Křest svatého Vladimíra. Jedním okem ji sleduji a neskutečně se raduji, že ji mám. Je totiž skvělá divadelně a skvělá rebelsky, zcela v duchu Karla Havlíčka Borovského i Pavla, a divadelní bůh je spravedlivý když umožnil, aby si jako poslední kousek mohl zahrát zrovna toto téma. Hledím, co jsem to sepsal, a vím, že bych měl o životě Pavla Černocha napsat ságu, nebo vše vystihnout jednou příznačnou větou. Jenže to neumím, neboť... Ale ne, vím! Jsem přesvědčen, že lze použít slova dávných ság: Odměnou hrdinů je smrt, a dokud nezmizí ze vzpomínek a z vyprávění, nezahynou. Vzato do důsledků, člověk nakonec nemá víc než své jméno, které ho provází, a když žil, jak měl, tak přetrvává. Nuže, pro nás, kteří jsme Pavla znali, je důležité, že jsme se s ním mohli radovat i hádat, vztekat i smát, a především se chvět mrazem zážitku, když stál na jevišti. Prostě v mnohých z nás zůstávají obrazy či celé sekvence toho rebela, herce, a především chlapa Pavla. Jen jako obvykle příliš spěchal.
Vladimír Zajíc