Texty: Richard Pogoda: JAK JSEM SE KAMARÁDIL S DOSTÁLEM. AS 2006, č. 1, s. 34.

JAK JSEM SE KAMARÁDIL S DOSTÁLEM

Olomoucká scéna tzv. divadel malých forem 60. let byla v poslední době podrobena soustředěnému náporu historiků, kteří vynesli z archivů na světlo hodně zapomenutých materiálů. Pánové Dostál, Pogoda, Řehák, Novotný, Kanyza (a mnoho dal-ších) stanuli opakovaně před mikrofony, aby se rozpomněli na slavnou éru Skumafky, DEX-klubu, Radionkabaretu, Zápalky či Studia. Dovolil bych si proto dnes malý „úhybný manévr“ a při-pomenu společně prožité chvíle s Pavlem Dostálem v době, která všem těmto událostem předcházela. Teatrologové se tedy nedozví nic, co by obohatilo jejich jistě chvályhodnou činnost. Ostatní se – pevně v to doufám – pobaví.

I. S Pavlem Dostálem jsem znal od klukovských let. Bydleli jsme od sebe pouhých dvě stě metrů a viděli jsme si do oken. Mezi těmi domy byla tenkrát louka, na které se pravidelně střídaly všemi kluky milované atrakce té doby: pionýrská železnice, cirkusy, provazochodci, krotitelé, loutkáři, lunaparky nevyjímaje. Tenkrát jsem Pavlovi záviděl, že směl účinkovat v zámku hrůzy. Pištěl na návštěvníky v kostýmu čerta s vidlemi v ruce. Šlo mu to náramně. S černými kudrnami byl rarachovi dost podobný. Jeden tatínek, vylekán hysterickým záchvatem svých dítek, o strašícího čerta ony vidle přerazil a návdavkem mu ještě pořádně nafackoval. Netušil, že facky a nakládačka ve tmě budou Dostála doprovázet po celý život. Nebylo to Pavlovo první „umělecké“ působení. Již jako dítko předškolního věku statoval v opeře Carmen. Byla mu svěřena role chudého synka dělnice v továrně na tabák. Snad proto už ve třinácti uměl nádherně šlukovat partyzánky, zatímco já po nich potupně zvracel.
Já (z tzv. lepší rodiny) jsem směl na lochnesku jen v doprovodu babičky, která považovala komedianty za ničemy, kteří chodí na naši zahradu krást rajčata a salát. Zatímco Pavel byl proletářské dítě – a mohl se dosyta vyřádit s dětmi komediantů; já jako vnuk majitele vily jsem byl veden k uměřenému vystupování, což mne strašlivě hnětlo. Kdykoliv se mi podařilo vytratit se z domu, pádil jsem k hasičárně, kde si Pavel hrával s jistým Radkem Vránou, což byl – dle slov babičky – syčák, jakému v celém okolí nebylo rovno.
Brali mě do party, protože jsem byl zásoben americkou žvýkací gumou, kterou mi spolužáci mi záviděli. Pavel ne. Navrhl mi, že mé bohatství rozmnoží a o výsledek se „šábnem“. Pak jsme šli ke slepé koleji místní továrničky, kde jsme žvýkačky rozklepali kladívkem na dvojnásobnou délku – a výsledek našeho podfuku jsme prodali. Tento velmi ekonomický pracovní postup nám už zůstal. Pokud jsme spolu dělali kabaret, divadlo a písničky – on byl vždy tím, kdo přišel s nápadem. Já se tak trochu „vezl“, ale věděl jsem, že beze mne Pavla zase nic tak světoborného nenapadne. On to věděl také. Prostě jsme se potřebovali.
Pavel Dostál chodil o třídu výš. Škola Na hradě sídlila hned vedle kostela sv. Michala, ale měla pověst spíše ďábelskou. Každý, kdo prošel jejími třídami, byl postrachem pro ostatní a děti z jiných škol měly zakázáno se s námi kamarádit. Navštěvovali jsme ji v pohnutých dobách kultu osobnosti. Když v r. 1953 rychle po sobě zemřeli Stalin s Gottwaldem, namaloval jsem jakýsi posměšný obrázek se dvěma rakvemi, protože starší a zkušenější Pavel mi prozradil, že jim oběma „už kape na karbid“. Malér to byl obrovský, protože naši tatínci byli tenkrát zapálení komunisté a věřili, že se zesnulí dobrodinci zasloužili o blaho proletariátu. V té době se běžně používala jako výchovný prostředek rákoska a seřezal nás osobně pan ředitel, vlastně tenkrát už soudruh ředitel.
Snad proto jsme zatoužili po změně a začali tajně chodit do katechismu. A tam se znovu projevila Pavlova nedůvěra k zavedeným modlám a kultům. Notně rozčilil velebníčka námitkami, že to, co není vidět, neexistuje. Ale dostalo se nám cti ministrovat. Zajímalo nás to spíše jako loutkové divadlo … a taky jsme chtěli ochutnat mešní víno. I u toho nás načapali a zase měla slovo rákoska.
Ministrovat jsem pak viděl Pavla Dostála o hodně později a musím uznat, že mu to šlo lépe. Zajímalo mě, jak se řídí kultura ve státě, kde si každý dělá, co chce. No, neměnil bych. U piána je to méně stresující.
V začínající pubertě si pamatuji Pavla, který mi za žvýkačku umožnil vstup do jedné z pečlivě vybraných kabin na sokolském koupališti. V té byl vypadlý suk, jímž bylo vidět ledacos. Já po-každé viděl jen nahého chlapa. To mne dost frustrovalo, protože Pavel se holedbal, kolik prý už neviděl nahých holek. Dodnes mi táhne hlavou refrén písničky Lavička v jasmínu, kterou místní plavčík pouštěl pořád dokola. To se ale brzy mělo změnit.

II. Přišel rokenrol, první džíny z Tuzexu, vstup na střední školu … a taneční čaje v olomouckém Národním domě. Pavel patřil k místním seladonům. K černým kudrnatým vlasům přibyl gigolovský knírek a výjimečné pohybové kreace. Dostál bez přehánění fantasticky válel rokenrol a patřil na čajích k nejžádanějším ta-nečníkům. Navíc si uměl opatřit odpovídající „ohoz“. Nosil plyšový kabát s kapucí, k tomu kanárkově žluté sako, elvisovské roury a „traktorky“, tj. boty s tlustou gumovou podrážkou. Byl přesně tím, co komunističtí papaláši označovali slovem chuligán.
Taky mu narostl hřebínek a v Národním domě se producíroval jako páv. Já se v jeho stínu tetelil blahem a po večerech pracně opisoval písně stahované z Rádia Luxemburg. Pavel na ně zkoušel psát české texty. Šlágry jsem pak jako pianista místního orchestru vyhrával k Pavlovu řádění. Policii (tenkrát se říkalo SNB) jsme byli trnem v oku – a taky si na nás došlápli. Jednoho dne tucet největších výtržníků posbírali přímo na parketě; já se v tom svezl s nimi, protože jsem na pódiu halasně projevoval nadšení z úpadkové kapitalistické hudby. Po vzoru Little Richarda jsem občas mlátil do kláves botou a řval do toho nahlas „whisky, coca-cola, aj láv jú“. Vyvezli nás na širé hanácké lány, kde jsme museli po zbytek odpoledne (za dozoru esenbáka se samopalem) okopávat řepu. Bylo to velmi ponižující, ale my jsme si v duchu říkali, že Elvis za to stojí.
Nebyli jsme žádní beránci, kdo se nás křivě podíval, ten si to u nás rozlil. Oba jsme se sice neuměli prát, ale Pavel přišel s ohromným nápadem. Pořídil si dva „bodygárdy“, což byli mladí boxeři olomoucké Dukly. S těmi hromotluky v zádech mu stouplo sebevědomí. Dívky k tanci si vybíral především mezi těmi, které už byly zadány. Jejich partnery oslovoval jako „burany“, pokud se pokusili něco namítat, objevili se jeho bouchači.
Že padne kosa na kámen, bylo jen otázkou času. Semlelo se to jako v klasické grotesce. Pavel si jako obyčejně vybral nejhezčí dívku v sále. Vedle sedícího mladíka v brýlích odbyl jedním slovem: „Odprejskni!“ Hoch se zvedl a chytl vyzyvatele za klopy saka. Pavel hledal pohledem své nohsledy – ti nikde. Sál ztichl a čekal na Pavlovu reakci. Musel zachovat glanc, tak protivníka pozval ven, že si to tam spolu vyřídí. Vyšli na galerii a houf zvědavců s nimi. Pavel zoufale vyhlížel své zachránce. Netušil, že sedí dole v kavárně a na svého chlebodárce zapomněli. Vsadil vše na jedinou kartu, vyzval soka slovy: „Dej si první ránu!“ Ten si sundal brýle, pečlivě je odložil na okenní parapet. Pak udeřil.
Zbytek už byl hodně trapnou epizodou. Pavel musel na pohotovost nechat si sešít roztržené obočí; žluté sako mělo utrženu jednu klopu, druhá byla od krve. I pověst donchuána hodně utrpěla. Příští dva taneční čaje vynechal, zato se objevil dole v kavárně s černými brýlemi a tvrdil, že je to nová italská móda. I když byl zrovna třeskutý únor.

III. Dovolte mi teď posunout čas přibližně o deset let. Začala se doba normalizace. Pavel, jsa už jako pravicový element ve výpovědi, měl ještě za povinnost jako pomocná síla srovnat do řad židle na jevišti Národního domu u příležitosti slavnostního večera SČSP. A nebyl to ledasjaký večer: normalizační poskoci si tenkrát usmysleli, že oslava Velkého října se bude slavit se vší pompou a s účastí velitelů sovětské soldatesky. To hnulo žlučí několika místním občanům, a tak čekali na vhodný moment, jak některému z kolaborantů spravit fasádu.
Osud tomu chtěl, aby jako první vpochodoval do jejich náručí disident Pavel Dostál. Ve tmě průjezdu – v dobré víře, že buší do přisluhovače komunistů – ho zmydlili dokonale. Byla z toho týdenní pracovní neschopnost a hořká pachuť bezmoci nad nevypočitatelností kruté náhody.
Uznejte, že kamarádit s Pavlem Dostálem nebyla vůbec žádná nuda.
Richard Pogoda