Texty: AS 2004, č. 3, s. 49 - 50.

Jiří Anderle.Jihočeská krajská přehlídka souborů hrajících pro děti v Českém Krumlově

Divadelní přehlídka souborů hrajících pro děti se konala v jižních Čechách tradičně v Třeboni. V posledních několika letech však přehlídka probíhala s určitými většími či menšími problémy, až nakonec i s personální výměnou v pořádající organizaci a příklonu Třeboně spíše k nově vytvořenému festivalu animovaného filmu, odumřela na úbytě. Její obnova proběhla v letošním roce pod záštitou Městského divadla v Českém Krumlově. Přehlídka nabídla nejen konfrontaci práce souborů zabývajících se tvorbou pro dětského diváka, ale zároveň poskytla velký prostor k rozborům zhlédnutých představení. Doufejme, že to bude první krůček, který bude uskutečněn na nesnadné a dlouhé cestě ke kultivaci tohoto druhu divadla.
Přehlídku otevřel v sobotu 20. března Divadelní soubor J.K. Tyl při JČE, a.s., České Budějovice s hrou Vladimíra Čorta O líných strašidlech. Bohužel textová předloha nepatří ke skvostům dramatiky pro děti. Přestože může být někdo jiného názoru, dosavadní pokusy s jeho inscenováním vždy byly fiaskem. A bohužel ani Českobudějovičáci nenalezli ten pravý klíč. Text nenabízí mnoho situací, moc se toho v něm neděje. Přijde-li na jeviště nová postava, jsou všichni rádi, neboť jinak není v podstatě dál co hrát. Nevalnou kvalitu textu podtrhuje i fakt, že expozice zabírá vlastně celou polovinu hry. Právě proto, že nelze na textu organicky vybudovat situace, je úkolem režiséra nabídnout něco nového, povýšit ho, vyzdvihnout jeho případné klady a vynegovat zápory. Je však otázkou, zda v tomto lze ještě ctít autora, anebo vzít hru spíš jen jako motivaci k rozehrání něčeho jiného. Co však z hry zůstane?
Varianta spolehnutí se na autora, které jsme byly svědky – a bez ohledu na předjímání konečného výsledku – by bezpochyby v první řadě vyžadovala velmi brilantní herecké výkony. Těch se bohužel v českobudějovické inscenaci nedostávalo. Navíc režisérka, vedena milou snahou využít mladší členky souboru, přimyslela další dvě postavy strašidýlek. Ty však byly zbytečné a vzhledem k tomu, že neměly co hrát, mohly se na jevišti „ureagovat“ a nakonec tím spíše rušily. V inscenaci lze vyzdvihnout vcelku dobrou výtvarnou jednotu scény a dobrou práci s jevištním svícením.
Druhým souborem, který v rámci přehlídky vystoupil, bylo Divadlo Na Vyhlídce Tábor s dramatizací Tuláckých pohádek Pavla Šruta. Jedná se o tři příběhy z řádu pohádek, v nichž je kdosi či cosi hrubého, silného či méně důvtipného přechytračeno něčím nebo někým chytřejším, vynalézavějším či důvtipnějším. Příběhy jsou společně spojeny v jeden celek vyprávěním tuláka. V tomto smyslu inscenace příjemným způsobem sdělila, co sdělit měla. Inscenace dodržovala žánr, styl i vlastní poetiku. A právě svébytná poetika a práce s atmosférou, související často i se zdařilou prací se změnou temporytmu, se zdají být hlavním kladem celé inscenace. Velkým přínosem je pak i přítomnost a využívání živé hudby na jevišti, která vše dotváří a umocňuje.
Problémy spočívají především v nedostatečném budování dramatické situace a jejím důsledném pointování, a to nejen u vlastních samostatných příběhů, ale i inscenace jako celku. Zdá se, že vše, co je na jevišti sděleno, má jakoby stejnou hodnotu a v tomto řádu se pak částečně, tu více, tu méně, ztrácejí, resp. nejsou dostatečně akcentovány klíčové momenty příběhu. Nepřidají tomu ani technické přestavby scény, které nejsou důsledně odděleny od příběhu a někdy jdou i proti jeho duchu. Tyto chybějící opěrné body a matoucí momenty mají pak pro diváka za následek a pocit stereotypu a nedokončenosti. Částečně tento problém vychází z textové předlohy, kdy po velmi košatém středu příběhu je jeho ukončení jaksi „rozplizlé“. S přihlédnutím k celku pak není zcela jasné, jaký je vztah tuláka k vyprávěným příběhům. A to především k příběhům Alice a skřet a Willy a Chlupatec, když příběh Jack a starý čert je vlastně životním příběhem vypravěče samotného. Proč jsou vyprávěny v pořadí v jakém jdou za sebou?
Herecké výkony jsou poměrně vyrovnané, odpovídající nejen schopnostem a možnostem představitelů, ale i zvolenému žánru. Drobně se tomu vymyká postava Skřeta Tobiáše, kdy je v určitých chvílích představitelkou na roli příliš „tlačeno“. U postav Čerta a Chlupatce by stálo za úvahu větší typové rozlišení obou postav v podání jednoho herce.
Sobotu uzavíral DS HEČ při DK Milevsko s vlastní úpravou televizní pohádky Strach má velké oči (nebo také I když je to k nevíře, strašidla jsou z talíře), kterou uváděl pod názvem O strašení, vaření a vdávání. Inscenace byla vlastně mozaikou více či méně prvoplánových vtipů podpořených směsicí diskotékových hitů, které nebyly uzavřeny do jednoho celku. Snaha inscenátorů využít všeho, co se v danou chvíli zdálo se být humorným, tak nakonec šla proti vlastní inscenaci a zcela ji rozklížila. V momentech, kdy herci nemají na jevišti možnost řádit, začnou se trápit a inscenace nefunguje. Herci ví, že to nefunguje a není jim v tom dobře. A možná, že toto uvědomění je dobré a budou z něj vycházet při další práci. Možná. Proto držíme souboru palce.
Nedělní dopoledne patřilo Spolku divadelních ochotníků Dobřevámtak z Kaplice. Ti rozehráli na jevišti hru Jiřího Čapouna Strakatá komedie. Text hry, který je inspirován commedií dell‘ arte, je poměrně dobře napsán. Nabízí řadu situací a zároveň vyžaduje pevné herecké typy. To bylo do jisté míry i úskalí se kterým se kapličtí ochotníci potýkali. Jednotlivé postavy sice byly typově rozlišeny, avšak nebyly herci důsledně dodržovány, resp. nebyly pevně posazené v míře potřebné pro tento druh komedie. Stejně tak situace byly sice v základu vystavěné, avšak v překotném tempu končily dříve, než je bylo možné rozehrát. Divák tak nedostával příliš příležitostí se v nich pobavit, spoluprožít si je. Inscenace se tak stávala ulítanou a spolu se strhujícím tempem a drmolením textu v určitých místech i nepřehlednou. Bylo v ní spousta nevyužitého materiálu, který potřebuje lepší vystavění a vygradování, aby vše začalo fungovat. Zvláště je nutné zpomalit tempo, které bylo až nepochopitelné. Zajímavě a plně v duchu commedií dell‘ arte byla vyřešena scéna. Tou byla prostá oponka, která se dle jednotlivých situací obehrávala.
Posledním představením přehlídky byla hra Jana Makaria Strašidýlko v podání domácího divadelního klubu Českokrumlovská scéna. Inscenace zaujala neobyčejně dobře řemeslně provedenou prací. Nejen že byla velmi zručně vystavěná, ale dobře se zde pracovalo i se světlem, s hudbou. Velmi dobré byly i herecké výkony, kdy všem bylo dobře rozumět a všichni mluvili po smyslu hry.
Avšak to jsme stále jen u řemesla. Vlastní hra je psána až plakátovitě, didakticky a v neposlední řadě i silně naivně. A tak vše slouží velmi přesně, ale není čemu! Ve hře jsou sice velká témata, ale vzhledem k stylu hry jsou podána zkratkovitě. Není v ní ani prostor k jejich většímu rozehrání, a tím pádem i spoluprožití divákem. Jak se má pak divák chopit hlavního tématu hry? Jak ho chápat vzhledem k naší době? Odboj proti válce manufakturní výrobou hraček je poselství natolik naivní, že mu nemohou věřit snad ani děti. Ve hře je však natolik silné, že ho nelze přebít ničím jiným. Divák pak neví, zda je celá inscenace míněna jen jako parodie (- na co?), anebo je snad myšlena zcela vážně a herci tomu, co říkají i plně věří (- opravdu?).
Po celou dobu přehlídky pracovala tříčlenná odborná porota ve složení: Jaromír Hruška (režisér DS D111 České Budějovice a ŠOS Prachatice), Jaromír Popiel (režisér ŠOS Prachatice) a Jiří Anderle (režisér DS Kaplice a Besednice). Vzhledem k úrovni a směřování národní přehlídky Popelka Rakovník se odborná porota nakonec shodla, že přímá nominace na tuto přehlídku letos udělena nebude. K dalšímu výběru pak programové radě doporučuje v 1. pořadí Divadlo Na Vyhlídce Tábor s inscenací Tulácké pohádky a ve 2. pořadí Divadelní klub Českokrumlovská scéna s inscenací Strašidýlko.
Jiří Anderle