Texty: Informace k přehlídce od různých autorů

Když se řekne
Divadelní a slovesné obory patřily vždy vedle hudebních a tanečních k velmi frekventovaným oblastem zájmových uměleckých aktivit. Již v roce 1923, kdy byla v naší armádě kultura součástí výchovné práce, soustřeďovaly armádní kulturní kluby, tehdy nazývané "vojenská zátiší", po vzoru amerických vojenských domovů (YMCA) i vojenské divadelní soubory. Po II. světové válce se v armádě nové republiky vytvořily podmínky pro pokračování této kulturní tradice a profesionální herci a režiséři z tehdejších armádních divadel pomáhali amatérským nadšencům zvládat základy divadelního řemesla. Byli to např. Vlasta Chramostová, Vlastimil Fišar, Aleš Podhorský a další. Některé z tehdejších amatérských vojenských souborů se zúčastnily i celostátní divadelní přehlídky Jiráskův Hronov (od roku 1951 několikrát například divadelní soubor Stráž míru z Plzně). Pochopitelně, že jejich repertoár odpovídal charakteru doby a "ideologické péči" zřizovatelů.
V 60. letech vyrůstala vedle tradičních vojenských amatérských divadel ve velké míře i divadla tzv. malých forem, která pružně reagovala na aktuální dobové náměty a kopírovala vývoj renomovanějších civilních souborů. Postupem let vznikla v armádě řada divadelních kolektivů, jejichž práce byla systematická a výsledky povzbudivé. V některých případech docházelo i ke slučování tradičních souborů civilních s armádními divadelníky. Tak například bechyňský divadelní soubor Lužnice, jehož vznik spadá do roku 1855, navázal v roce 1957 tvůrčí spolupráci s místními vojenskými letci, soubor G. F. Belopotockého z Liptovského Mikuláše spojil svou stopadesátiletou tradici s divadelním souborem místní vysoké vojenské školy.
V roce 1969 došlo k oddělení divadelních a slovesných oborů z rámce stále se rozrůstajícího všeoborového celoarmádního festivalu v Kroměříži. Postupem let dotlačili divadelníci Thespidovu káru do jihočeské Bechyně, kde se v roce 1972 konal 1. ročník festivalu divadelního a slovesného umění. K tradičním armádním divadelním souborům, které dlouho vydržely vzdorovat redislokacím, nezájmu mnoha velitelů, finančním i materiálním potížím, lze počítat vedle již jmenovaných (DS G. F. Belopotockého byl později přejmenován na Armi scénu) soubory: Železničiar z Dolného Kubína, Javorinu z Nového Mesta nad Váhom, Hviezdu a Kamene - dva soubory bratislavské vojenské školy, Radost z opavského vojenského gymnázia, MT Divadlo z Moravské Třebové, Divadelní studio Vojenské akademie Brno, Divadelní společnost Vojenského gymnázia Praha, Špagát z vojenského útvaru v Janovicích nad Úhlavou nebo Netrdlo Posádkového domu armády Vyškov. K nim přibyly v dalších letech soubory Pard z Pardubic, Hadr z Chomutova, Rubikon Domu armády Tábor, Dráček VA Brno, Divadlo skleněných bublin PDA Hodonín a divadelní soubor Divoch Posádkového domu armády ve Stříbře.
Existence řady souborů závisela většinou na délce vojenské služby jejich zakladatelů a přítomnosti nebo spolupráci vůdčích a tvůrčích osobností. Mnohé divadelní soubory se transformovaly do podoby divadel malých forem, estrádních skupin, ale i naopak. V amatérských souborech útvarů pracovala řada známých herců, režisérů či autorů, kteří z různých důvodů nemohli vojenskou základní službu absolvovat v tehdejším Armádním uměleckém souboru.
V letech 1963 a 1964 vznikla u vojenského útvaru v Liberci známá Ypsilonka. kterou založil její herec a režisér Jan Schmid. Dnes je součástí pražské divadelní scény. Ve vojenském divadelním souboru Dires (vítěz bechyňského festivalu 1977) působil jako autor a herec Jan Vedral, někdejší dramaturg Divadla na Vinohradech, nyní prorektor Literární akademie - VŠJŠ (soukromé Vysoké školy Josefa Škvoreckého v Praze.) Prezident Václav Havel napsal během vojenské základní služby divadelní hru. kterou sám nejen režíroval, ale ztvárnil v ní i hlavní roli. V Gogolových Bláznových zápiscích zazářil na bechyňském festivalu herec Jiří Hromada, v dramatizacích Čechova Jaroslav Sypal, režijně i herecky zaujal bechyňské diváky Pavel Kikinčuk, vítězem festivalu se v 70. letech stal známý režisér a producent (například muzikálového hitu Jesus Christ Superstar) Petr Novotný. tehdy vedoucí souboru malých forem V boj. Hynek Kmoníček (současný náměstek ministra zahraničí) byl spoluautorem a hercem OS Pard z Pardubic (soubor na festivalu uvedl hru J. Hellera U nás v Minnesotě), v tomtéž souboru působil i tiskový mluvčí MO ČR Milan Řepka. V kategorii zábavných výstupů zazářil v roce 1987 na bechyňském jevišti současný "bavič" Zdeněk Izer. Řada dnes už veřejně známých osobností se v jednotlivých ročnících festivalové přehlídky úspěšně představila v soutěží uměleckého přednesu. Například nynější moderátorka ČT-1Jolana Voldánová, bývalý náměstek MO ČR a současný poslanec Parlamentu České republiky Miroslav Kalousek a další.
V uplynulých devětadvaceti letech soustřeďoval bechyňský festival každoročně kolem čtyř set účastníků, kteří zde realizovali své zájmové, neprofesionální umělecké aktivity i soutěžní ambice zpravidla v oborech a kategoriích divadelních her. malých jevištních forem, uměleckém přednesu, od roku 1988 i v kategoriích zábavných výstupů, zábavných programů a v dalších volných kategoriích. Součástí bechyňských přehlídek se stala i kategorie autorské literární tvorby, jejíž nejlepší armádní protagonisté přijížděli na společný tvůrčí seminář, aby se zúčastnili besedy s porotci, novináři, spisovateli a básníky. (Do roku 1992 probíhalo samostatné celoarmádní setkání literárních tvůrcův Praze, od roku následujícího se "krotitelé Pegasa" setkávají v Bechyni.)
Bechyňský festival se stal v krátké době zvučným pojmem a vytouženou metou adeptů armádních soutěží a přehlídek umělecké tvořivosti (či neprofesionálních uměleckých aktivit). Pravidelně probíhala v jeho rámci i řada odborných shromáždění, mimosoutěžních vystoupení na veřejnosti a zejména tvůrčích diskusních seminářů a divadelních dílen, vedených mnoha zajímavými osobnostmi divadelního světa. Jako lektoři a porotci zde působili profesoři DAMU, režiséři a herci profesionálních divadel, vedoucí progresivních souborů netradičního divadla apod. Jenom v posledních deseti letechto byli například PhDr. Vladimír Justl, František Mikeš, Jarmila Čermíková-Drobná, Josef Palla, František Zborník, Petr Čepek, Miroslav Částek, Aleš Bergman, Ladislav Žid, Radek Balaš, Leonard Waletzki, Karel Tomas, Dana Chobotová, Petr Lányi, Jiří Hladký, Kateřina Zahradníková, Jana Lhotáková, Jana Krausová, Stanislav Kopecký, Dr. Ivan Němec, Michal Stein, Dr. Markéta Skrčená, Lea Janečková, Josef Brůček, Lenka Smrčková, Rudolf Rouček, Antonín Bašta, Jan Voráček, Jiřina Martínková, Luděk Švehlík a další. Obor literární tvorby hodnotili zejména Josef Gajda, Bohumil Křivda a Dr. Libor Hlaváček.
Účastníci soutěže v uměleckém přednesu dodnes rádi vzpomínají na zajímavé tvůrčí diskuse s Alfrédem Strejčkem. Známý herec a recitátor se s nimi na pravidelných seminárních setkáních několik let dělil o poznatky z vystupování na jevištích divadel a v médiích a ilustroval své zkušenosti příklady z vlastní praxe.
Festival postupně získal velmi dobré renomé i mezi civilními kolektivy a divadelními odborníky. Soubory, které sem pravidelně přijížděly, společně připravovaly pro festival speciální, inspirativní divadelní projekty, které jeho průběh tvůrčím způsobem obohacovaly a zvýrazňovaly jeho pracovní charakter. V paměti účastníků dodnes zůstávají zejména diskuse o netradičním uchopení a inscenování známých divadelních textů (např. Lucerny a Maryši v provedení souborů Netrdlo, Lužnice a Javorina). Koncem 80. let začal mít festival přehlídkový charakter a v jednotlivých kategoriích byl vyhlašován laureát. Posléze se koncepce přiklonila zpět k charakteru festivalové soutěže.
V 90. letech byly vítězné soubory festivalu oceňovány putovním džbánem Divadelní Bechyně a zvláštními cenami: náměstka ministra obrany ČR, starosty města Bechyně a ředitele festivalu. Zvláštní a významnou cenou je od roku 1997 "Cena Zdeňka Řehky" - která nese jméno předčasně zesnulého, dlouholetého a úspěšného vedoucího divadelního souboru Netrdlo - udělovaná některému ze souborů za netradiční tvůrčí inscenační počin.
Devětadvaceti ročníky bechyňského festivalu prošly tisíce lidí "praštěných divadlem". Sál Kulturního domu zažil nejednou stav obležení, o jakém sní mnohý divadelní ředitel.
Od roku 1993 převzala odbornou garanci nad festivalem Armádní divadelní sekce - regionální rada Amatérské divadelní asociace. V roce 1994 se poprvé podařilo spojit armádní festival s regionální jihočeskou divadelní přehlídkou do společného projektu nazvaného Divadelní Bechyně. Vítězové bechyňského festivalu se opět vydávali na pouť do divadelní Mekky - na nejstarší evropský divadelní festival v Hronově. Organizátoři Jiráskova Hronova je zpočátku zařadili do doplňkového programu, ale bechyňským festivalem nominované armádní soubory brzy publikum přesvědčily o svých kvalitách. Již v roce 1992 zaujala diváky i porotce 62. ročníku Jiráskova Hronova Armi scéna a v roce 1994 DS Pard. O rok později nedorazil bohužel na festival nominovaný DS Klobrouk z vojenského útvaru v Karlových Varech, ale už v dalším roce armádu skvěle reprezentovalo Netrdlo PDA Vyškov a v roce 1997 divadelní soubor Facka PDA z Uherského Hradiště. V roce 1999 převzalo hronovské žezlo opět Netrdlo PDA ve Vyškově.
A je to třicet let! Kdo z nás by si tehdy chtěl hrát na proroka? Poprvé to byla prostě shoda šťastných náhod, která nás přivedla do romantického města nad Lužnicí, a v dalších letech pak vědomí. že dobré činy si zaslouží opakování. Rád vzpomínám na tu obětavou skupinku nadšenců, kteří podvědomě přijali zásadu, že existuje-li práce, která stojí za to, aby byla vykonána, pak také stojí za to, aby byla vykonána dobře. Je zbytečné pochybovat o tom, zda se to jim (a jejich následovníkům) podařilo. Letošní oslava 30. výročí bechyňského festivalu dává jednoznačnou odpověď.
Nedělá mi žádné potíže, vzdát v hluboké pokoře a s hlavou odkrytou hold festivalu, který od samého počátku podporoval přátelství. umělecké cítění i tvůrčí inspirace mladých lidí. toho času převážně ve vojenských uniformách. Po dlouhá léta byl pro mne festival tou nejmilejší pracovní povinností. Aktivně jsem se podílel na zabezpečení příprav i průběhu prvních 18 ročníků, z toho dvanáctkrát jsem měl tu čest vykonávat funkci vedoucího realizačního štábu. Nemohu proto zapomenout na obětavé spolupracovníky a organizátory, na vedoucí souborů, poradce a kolegy, kteří mi i po letech velice plasticky defilují ve vzpomínkách. Díky nim se cítím bohatším a specifická dráždivá vůně festivalu asi nikdy nevyprchá z mého podvědomí. Jak rád bych zde jmenoval ty. kteří mě svou tvořivou prací i silou osobnosti v tom nejlepším smyslu slova poznamenali. ar již byli z Čech či mně blízkého Slovenska. Žel. nemohu. Vyjmenovat všechny nelze a opomenout kohokoliv z nich by bylo hříchem téměř smrtelným. Vzdejme tedy dík všem. kteří se svou prací zasloužili o to. že letošní. jubilejní 30. ročník můžeme zdobit vavřínem. Ale přesto - složitost života nás někdy nutí dělat výjimky z pravidel. Dovolte mi. přátelé a kolegové. vzpomenout alespoň jméno jednoho člověka, který. žel. už mezi námi není. jméno Zdeňka Řehky. Tento výjimečný divadelní talent rozený komediant věčný bouřlivák, trpělivý hledač netradičních divadelních inscenačních praktik a oblíbený principál divadélka NETRDLO z Vyškova, se vždy vyznačoval tvůrčím inspirativním hledáním, a v tomto smyslu je pro mne stále nejzářivější pochodní. Zdeňku, pokud se na nás díváš z toho divadelního nebe, tak věz, že pro mě byly tvé inscenace a divadelní role neobyčejným zážitkem a jako nestárnoucí báječný film pro pamětníky si je v mysli dodnes často promítám.
30 let - to je taková malá zastávka naší společné divadelní káry na polní cestě. Kolem je plno lučních květů, ale i prachu a tvrdého kamení. Při každém takovém zastavení se nám do mysli vkrádá pochopitelná potřeba ohlédnout se a hodnotit. Já se však této role vzdávám. Nebyl bych objektivní. Jsem příliš zahleděn do krásy a životaschopnosti toho mladíka. kterému říkáme festival. Navíc. vždy jsem usiloval o nadčasový pohled na tuto soutěžní uměleckou přehlídku a o její vliv na uměleckou a tvůrčí aktivitu kolem nás bez ohledu na charakter doby i profil zúčastněné generace. V tom vidím i vysokou hodnotu, životaschopnost a perspektivu tohoto překrásného festivalu dodnes.
Jestliže už jsem poněkud nostalgicky zabloudil do vzpomínek, nemohu nevyslovit svůj obdiv a srdečný dík městu Bechyně, jeho lidem a představitelům. Oblíbil jsem si toto místo a našel zde řadu přátel. Obdivuji jeho okolní. překrásné přírodní scenerie. Jestliže mě osud zavane do blízkosti města, zaslechnuli jakoukoliv zmínku o Bechyni, často se mi stává, že cítím ono zvláštní vnitřní rozechvění. jaké v nás zpravidla probouzí jen místa, která se na čas stala naším domovem.
Rád bych při této příležitosti popřál bechyňskému festivalu do dalších let hodně úspěchů a zároveň poděkoval všem, kteří se mnou prošli tu dlouhou cestu, na níž jsme se každý svým dílem, společně, snažili realizovat vznešené myšlenky festivalu. Jsem rád, že jsem mohl být při tom. Proto mi dovolte na závěr citovat verše básníka Fráni Šrámka:

"Jenom z úst nevypusť. že jsem se bál. Patroni čeští - stál jsem tam? Stál!"

Karel Mastný
S celoarmádným festivalom hovoreného slova, celovečerných divadelných hier a autorskej tvorby v Bechyni som sa prvýkrát zoznámil roku 1975 ako predseda poroty pre umelecký prednes poézie a prózy a malé javiskové formy - najmó divadlá poézie, ktoré sa v tom čase tešili značnej popularite. Už pri prvom stretnutí s festivalom som obdivoval jeho nadšených organizátorov, skupinku 6 až 8 pracovníkov oddelenia záujmovej činnosti Ústredného domu armády pod vedením pplk. Karla Mastného. Hoci to organizátori festivalu po celé normalizačné obdobie nemali jednoduché, nielen že s nadhl'adom a prehl'adom riadili festival. ktorému bolo vďaka im fažko z organizačnej či spoločenskej stránky niečo vyčítaf, ale navyše pomáhali dotváraf aj neopakovatel'nú atmosféru festivalu a na jednotlivé kategórie pravidelne získavali do porot vynikajúcich civilných odborníkovo Nebola to teda len zohraná skupinka nadšencov, ale aj odborníkov-metod i kov, která se vedela sama prezentovaf tvorivosfou a neformálnou autoritou. Viacerí z nich sa neskor úspešne uplatnili v civilnej kultúrnej sfére. Som rád, že niektorí z nich, ako napríklad Viliam Dekan a Pavel Šmidrkal. pomáhajú životu festivalu ešte aj dnes.
Podobne mi imponoval záujem o festival malého, ale malebného kúpel'ného mesta na Lužnici. tak za strany predstavitel'ov mesta Bechyně, miestnych podnikov, ako aj obyvatel'ov a kúpel'ných hostí. ktorí v hojnom počte navštevovali súfažné, najmó večerné a záverečné vystúpenia. Festival bol sviatkom celého mesta, netrúfam si povedar. či nie aj najvýznamnejšou kultúrnou udalosfou roka. Nemožem opomenúf ani riaditel'a a zamestnancov Kultúrneho domu, ktorí vychádzali pracovníkom festivalu v ústrety s neobyčajnou ochotou. Žial'. mená sa mi rokmi vytratili. hoci tváre si ešte stále viem vybavif. Podnes si uchovávam ako spomienku na tieto festivaly keramiku s typickým bechynským mostom, ktorú som dostal roku 1975, ako aj verejné uznanie Rady Mestského národného výboru udelené pri organizovaní jubilejného 10. ročníka bechynského festivalu roku 1981.
Najúchvatnejšie spomienky mi zastali na účinkujúcich-súfažiacich. Ich radosf, disciplinovanosf, nadšenie i vážnosf a zápal. s akým pristupovali k svojim výkonom. Vzájomná priazeň a žičlivá spoluúčasf na výkonoch súperov, nekonečné diskusie cez prestávky v predsáli Kultúrneho domu, v bufete, či miestnych reštauráciách, najmó však plodné prekáračky pri hodnotení v porotách, ktoré sa často prefahovali dlho do noci, patria k neopakovaternej atmosfére festivalu. Miestnosf, v ktorej rokovala porota, působila magneticky ako stred vesmíru. Krúžili okolo nej „vyzvedači" usilujúci sa pod akoukolitek zámienkou dostof k nejakej informácii, ktoré sa potom šírili rýchlosfou blesku. Besedy poroty s účinkujúcimi a odborné semináre boli plné napótia, vážnosti aj úsmevov a prekvapení. Poroty sa na nich zvyčajne zaoberali najlepšími súbormi. čo niekedy vyznelo ako kritika ich vystúpenÍ, o to prekvapujúcejšie bolo vyhlasovanie laureátov festivalu. Atmosféru fažko čo len opísaf. Nehovoriac o nadvózovaní nových známostí, priaterstiev (i lások) a družobných partnerstiev (napríklad medzi divadlami Vojenského učilišfa Nové Mesto nad Váhom a VÚ Bechyně).
Najvóčšmi ma však hriala pri srdci tvorivosf a nápaditosf mladých rudí v uniformách, ktorí v nerahkých armádnych podmienkach dokázali vytvorif (aj autorsky) vynikajúce predstavenia s výkonmi, ktoré boli v nejednom prípade na profesionálnej úrovni. Československá armáda vytvárala široký priestor na aktívne zapojenie svojich príslušníkov do kultúrnej činnosti, podnecovala tvorivú činnosf a profesionálne (odborne), materiálne aj finančne ju zabezpečovala. Mnohí mladí chlapci mali možnosf prvýkrát až v armáde objavif v sebe talent. A to, čo sa dostalo na celoarmádny festival. či už do Bechyně, Kroměříža alebo na iné vrcholné celoarmádne festivaly, bol len zlomok z širokého zázemia účastníkova z prísneho sita nižších postupových kol a súfaží (útvarových, zvózkových a zvózkových).
Při spomienke na festivaly v Bechyni má človek dobrý pocit, že v nelahkom období normalizácie, politicky znač ne zúženého a ostro sledovaného pohybu, darilo sa napriek všetkým problémom vytváraf priestor pre tvorivosf a nápaditosf, ale aj pre toleranciu a rozmanité názory mladých ludí. Stalo sa to predovšetkým vdaka tým, ktorí sa o tieto aktivity starali, zabezpečovali organizačné a odborné zázemie umeleckej tvorby, hoci mnohokrát len za cenu osobnej odvahy a statočnosti. Som presvedčený, že to nebola zbytočná práca. Kultúra, osobitne ZUČ, aj v armáde bola tým miestom, kde se dalo slobodnejšie vyjadrovaf a pohybovaf, keď sa našla vhodná a umelecky účinná forma. Možno aj preto si ZUČ našla tolkých nadšencou. Mám pocit uspokojenia z toho, že Armáda Českej republiky dnes v tradícii bechynského festivalu pokračuje, hoci aj bez rubozvučnej a štebotavej slovenčiny. Ako jeho bývalý účastník a spoluorganizátor prajem o to úprimnejšie všetkým účastníkom jubilejného stretnutia, organizátorom aj obyvaterom Bechyně vera úspechov a krásnych zážitkov. A nech im zostanú v spomienkach i po rokoch.
Plk. v. v. PhDr. Viktor Timura, CSc" zástupca riaditera Literárneho informačného centra v Bratislave

Když jsem onoho slunného podzimního dne roku 1982 odjížděl z nádraží v Braníku posázavským pacifikem do Krhanic u Lešan k ročnímu, mizerně placenému angažmá u kanonýrů, bylo mi teskno, jako asi všem hercům, kterým vojna přervala profesionální kariéru. Měl jsem za sebou DAMU a slibný začátek v pražském Divadle E. F. Buriana. A teď před sebou nejméně rok v jediné, zelené roli...
Naštěstí jsem získal apartmá na ošetřovně, protože umělce ke zbraním pro jistotu nepouštěli a raději je školili, bez ohledu na pohlaví. na zdravotní sestry. Díky tomu jsem ani nebyl vystaven trýzni usínání mezi větším počtem mládenců, z nichž se mi mnozí. navzdory uniformě, líbili. (Jen si. dámy, představte, že byste musely každou noc spát mezi tolika chlapy, ráno se s nimi sprchovat a přitom se tvářit. že'jsou vám lhostejní.)
Naštěstí se velitel major Hlavatý ukázal jako rozumný člověk a povolil mi hned zkraje jezdit do Prahy a hrát reprízy již nastudovaného repertoáru. A protože jich bylo poměrně dost. byl jsem častěji v Praze než na "bojišti". Navíc jsem hned první den potkal na kládách před výstrojním skladem rovněž nastupujícího absolventa Ivo Tvardíka, kterému nedělalo problémy se v náročné situaci smát. vymýšlet blbosti a povídat si se mnou o umění. Okamžitě jsme začali spřádat plány, jak to zařídit, aby ani v posádce nemlkly múzy. Když se mi pak postupně zdařilo získat šestici dalších nadšenců, kteří byli ochotni obětovat sem tam nějaké to popíjení v hospodě za dril zkoušky, začalo naše Divadlo na lafetě zpívat Píseň o velikém pochodu. Tahle poema Sergeje Jesenina byla krásným, ale i šikovným textem. Autora ruské národnosti vítali politruci, znamenitého básníka zas kumštýři. Kluky ta práce bavila. Přestože kromě občasného hraní na kytaru nikdy divadlo nedělali. natož divadlo poezie - povedlo se. Také proto, že mezi nás přišlo půvabné a šikovné děvčátko, osmiletá Kristýnka, dcera primáře Havla z nedaleké léčebny. Vnesla mezi drsné chlapy dětskou čistotu, něhu a cit - a krásné modré oči.
A pak už jsme sklízeli vavříny. Cesta do Bechyně však byla málem zhacena. Vyhráli jsme sice všechna povinná kola, ale do budějovického odjel soubor sám. Krátce předtím mne totiž felčaři hospitalizovali ve vojenské nemocnici a ani na soutěžní představení nechtěli pustit. Kluci si poradili. Ivo se nadřel můj part, trochu upravili aranžmá - a zase postoupili.
Pak už nás čekal Wolkrův Prostějov, odkud jsme si odvezli cenu, ale hlavně povzbuzení, že je naše poselství ze ztížených kasárenských podmínek výstižné a čitelné. To prostějovské představení, v opravdovském divadle, v nabitém sále, kde ze sebe kluci vydali všechno, bylo pro mne satisfakcí a velkým citovým zážitkem.
Ale už v noci, abychom to stihli, jsme se museli vydat do Bechyně, kde mi major od kultury z naší posádky sdělil, že má rozkaz, abych třikrát vyhrál. „Jak to, vždyť soutěžím jen jako recitátor a se souborem," bránil jsem se. „Soudruhu Hromado, přihlásili jsme vás s vaším divadlem jednoho herce." „Ale vždyť tu nemám kostým a rekvizity!" "Jste na vojenské soutěži, budete hrát v uniformě! Pomůcky vám vyrobí vojsko." „Ale nemám s sebou hudbu a bez ní to nejde," chtěl jsem ho trumfnout. „Tady je spousta muzikantů - něco vám tam můžou drnkat. Je to rozkaz!"
Protože jsme přijeli jako poslední a dostali ubytování velmi vzdálené od centra dění, vyhledali jsme opuštěné ohniště a přežili bujarou noc u řeky. Ráno jsme se na hatí vykoupali - a šli do boje.
Dopoledne jsem recitoval, v poledne vystoupil se souborem a odpoledne hrál v dramatizaci Bláznových zápisků. V uniformě, s nejnutnějšími rekvizitami vyrobenými na koleně, a hlavně - za úžasného doprovodu houslí, které skvěle ovládal vojín Dežo Bácz. Bylo to opravdové bláznovství - nejen od Gogola.
Do Lešan jsme vezli tři první ceny a nádherné vzpomínky. Majoři byli spokojeni. My také. Dostali jsme dovolenku, během níž jsem oslavil dvoustý den mimo posádku.
Nakonec zbylo v paměti jen to dobré. Prožili jsme spolu v průběhu vojny spoustu pěkných víkendů. Povinnost zorganizovat společnou pánskou jízdu si pokaždé vylosoval někdo jiný. A tak jsme pekli sele, zpívali na rožnovských slavnostech, tábořili u vody. Zlatým hřebem však byly půlnoční reprízy Jesenina. Po roce jsme si pamatovali čím dál méně textu, někdy jsme nebyli kompletní - ale to nám či divákům v příslušných hospůdkách vadilo ze všeho nejmíň. Vojna, múzy a sranda nakonec daly dohromady partu přátel, která se scházela i v civilu.
Jiří Hromada

Bechyňské divadlo navštěvovala během soutěží pravidelně asi stovka věrných diváků a příznivců z řad místních obyvatel, ale samotné město jako celek festivalem nežilo. A přitom bylo zřejmé, že lidé v tomto kraji mají o kulturu tradičně živý zájem. Potvrzovala to i mimořádná účast místních obyvatel na závěrečných zábavných programech. Když jsme před šesti lety s kolegy přemýšleli, jak festival dále obohatit zrodil se nápad uspořádat v ulicích města soutěžní přehlídku souborů mažoretek. Nikdo tehdy netušil, že tahle akce - provázená nejednou vrtochy počasí - zaplní chodníky a přiláká takové množství diváků. Déšť ani spalující slunce nikomu nevadily. Však se také bylo na co dívat! V Bechyni se v uplynulých letech opakovaně představily ty nejlepší soubory z celé republiky a s nimi i choreografky zvučných jmen: Pěva Filípková s žateckými mažoretkami, Ludmila Chorváthová s mosteckými, Pavla Slamečková a její Stonavské Dixi, Lucie Rozbořilová s mažoretkami Profitu Olomouc. Každoročně se v rámci této přehlídky představuje divákům jako host i dětský soubor. (Bechyňské publikum si získaly například mažoretečky z Bruntálu.)
V nejsilnějším ročníku soutěže se představilo devět souborů. V porotě, jež rozhodovala o umístění a cenách (Cena náměstka ministra obrany ČR Cena starosty města Bechyně) zasedla už nejedna celebrita a populární osobnost (například Miss Evropy a nejsympatičtější dívka tisíciletí Monika Žídková), řada známých tváří se vystřídala také v roli moderátora (Josef Mladý, Alexander Hemala, Petr Jančařík), program obohatili herci (Zdeněk Srstka, Luděk Sobota), zpěváci (Iveta Bartošová, Karel Černoch) a další umělci.
Přehlídka souborů mažoretek je dárkem všem účastníkům a občanům města. Kvalitní úrovní a dobrou pověstí si vysloužila v celé naší vlasti renomé, které každoročně přitahuje do Bechyně víc souborů, než je možné do soutěže zařadit. Dbáme na to, aby přednost měly soubory spolupracující s armádou, např. Plzeňské maršálky nebo Litoměřické mažoretky, ale nikdy nesmí chybět ani česká a moravská "výkonnostní" špička. Původní záměr, zkrášlit závěr festivalu, se nezadržitelně rozrostl v nedělní svátek dívčích půvabů umocněných hudbou a pohybem. Třešničkou na tomto bechyňském dortu je volba Miss mažoretka, sladkou pozorností je pamatováno i na nejmladší účastnici celé soutěže.
Mažoretky a Bechyně zkrátka patří už několik let k sobě a dobře si rozumějí.
Pavel Šmidrkal

Součástí Divadelní Bechyně jsou v posledních letech výstavy obrazů v galerii U hrocha. Společnost malířů přináší účastníkům soutěží příjemné oživení volných chvil ve městě nad Lužnicí. Zatím se vždy jednalo výhradně o olejomalby první poloviny dvacátého století. Přičemž nejstarším obrazům bylo téměř sto let a někteří ze známých tvůrců (Jura Mandel, Oldřich Koníček) vystavovali i ve Spojených státech. Jednotlivé kolekce měly různá obsahová zaměření. ale jednotné poslání: obohatit výtvarný obzor účastníků festivalu i obyvatel města.
Prvním a do značné míry ojedinělým krokem v bohaté výstavní činnosti Centra kultury AČR byla osobitá prezentace českého portrétního umění v lesku mnoha zvučných jmen (Wachsmann, Peters, Kuba, Mánes). Výlučnost portrétního umění vyvolávala otázku, jak ho veřejnost přijme, ale ta nakonec přijala předvedená díla velice vstřícně. V současné době je část obrazů větších rozměrů umístěna v jídelně Lázní Bechyně, dalších sedmdesát děl je součástí stálé expozice v Galerii 140 v Táboře.
S mimořádným ohlasem se v Bechyni setkala výstava figurální malířské tvorby nazvaná „Zašlé časy v žánrové malbě". Zobrazované děje jsou exkurzí do života minulých generací. Obrazy zachycují činnost drobných řemeslníků, práce na poli, výjevy z ulic, rodinné prostředí. Soubor těchto obrazů byl také prezentován v klášteře premonstrátův Praze na Strahově. Počet návštěvníků a mnohojazyčná pochvalná vyjádření v knize zápisů svědčí o tom, že tato výstava představuje zatímní vrchol výstavní praxe Centra kultury AČR.
Velkou společenskou událostí milovníků výtvarného umění se stala vernisáž výstavy obrazů „Česká krajina". Malby měly už v té době za sebou úspěšnou pouť za hranicemi republiky - reprezentovaly nás na „Performing Arts Festival" v Shape-Mons v Belgii. Výstavu, jejíž expozici obohatilo několik renomovaných krajinářů (Cína-Jelínek, Otakar Hůrka, Vlastimil Beneš), doplňoval vkusný barevný katalog, většina obrazů bude navíc reprodukována v kalendáři pro rok 2002.
S poměrně malou odezvou se v Bechyni setkala výstava „Stará Praha", která mapovala zajímavá zákoutí hlavního města. Bylo zřejmé, že směřovala spíše k popularizaci naší metropole v zahraničí.
Zvláštní půvab měla výstava nazvaná jednoduše „Kytice". Galerie U hrocha náhle mnohobarevně rozkvetla a provoněly ji nejrůznější druhy květin v podání malířů Václava Pavlíka, Jindřicha Klose nebo Karla Havlaty. Celý soubor přesídlil na podzim do Kroměříže a poté se vrátil znovu do jižních Čech, Písku a Milevska, kde nejenže nacházel své obdivovatele, ale jednotlivá díla i zájemce o koupi.
Ozvěny všech bechyňských výstav spojených s festivalem mohly v každém návštěvníkovi hlasitě a dlouze doznívat díky vkusnému, barevnému katalogu, který nikdy nechyběl.
Stará plátna malířských mistrů už několik let oživují červnové divadelní dění v Bechyni a jsou neoddělitelnou součástí jeho tvůrčí atmosféry.

Pavel Šmidrkal

Nechci si stěžovat ale to odstrčení a pocit okrajovosti vyplývají již ze samotného druhu této umělecké tvůrčí činnosti. "Psaní", jež bylo zpočátku tak trochu jako přehlížená sestra přilepeno k bechyňskému festivalu, je výrazně individualistická disciplína. Autor básně či povídky platil vždycky za osamělého běžce a sotva mohl své dílko v kasárnách veřejně prezentovat. Autorské práce však i v tomto prostředí zrály, a jakkoliv není literární tvorba masovým zjevem, počet zástupců tohoto druhu umělecké aktivity v jednotkách a útvarech narůstal a jejich plody si zasluhovaly pozornost. Vydali jsme řadu docela hodnotných literárních almanachů, připravili vydatné semináře a besedy a dokonce jednou nebo dvakrát se čerstvě upečená literární kuřátka předváděla jako součást interpretačního umění přednašečů (recitátorů). Nicméně, autoři stáli vždy tak trochu stranou a ve stínu ostatního divadelního dění.
Za více než dvacet let kdy jsem jaksi piplal a hájil „své autory" a připravoval jejich každoroční setkání, prošlo Bechyní mnoho známých a dobrých autorů, ať již v roli porotců či oceněných tvůrců. Jmenujme alespoň básníka a publicistu Jiřího Stegbauera, Jarmilu Nadberežnou, prozaiky Františka Mandáta, Josefa Prouzu a Petra Typlta, literárního kritika Petra Bílka a patrona všech začínajících autorů Josefa Gajdu. Nejde ovšem tolik o počty slavných, známých osob, jako spíš o životaschopnost literárního podhoubí v armádě a kolem ní. V devadesátém roce se konečně nebe rozjasnilo a soutěžní práce přestaly být filtrovány mračnem ideologických sítí. Umělá angažovanost skonala velmi rychle. Tím zřetelněji dominovalo v próze i poezii všudypřítomné téma lásky a mezilidských vztahů - na zemi. na moři i ve vzduchu, v kasárnách i za jejich branami. Kolik lidských příběhů psaných strojem, ale někdy i rukou (a později i zpracovaných počítačem) proteklo kavárnou Kulturního domu, pravidelným shromaždištěm autorů, za třicet let? Desetitisíce stran textů, z nichž možná jen stovky umějí oslovit a zaujmout široké čtenářské publikum, ale koneckonců i ty verše a povídky, které promlouvají jen k blízkým přátelům autorů, nepochybně přispívají ke kultivaci vzájemného soužití a tříbí náš vztah k mateřštině.
Psaní je tvrdý oříšek a rok práce nejednou vyšumí do ztracena. Udělované ceny mají proto svou váhu - Cena za literární debut a Cena Václava Jelínka patří v Bechyni k těm nejhodnotnějším.
Mám radost z nových tváří na bechyňských setkáních, ale zejména z „trvalek", z literárních prací těch účastníků, pro něž se psaní stalo zájmem a potřebou, bez níž si svůj život neumějí představit ať už jde o Petra Kozla, Libora Hlaváčka, Mirka Pavlíčka nebo Vildy Lipolda a další. Velmi rád vzpomínám i na slovenské autory, především na talentovaného Richarda Zimányho a Světlanu Kobzovou. Kde skončila jejich cesta? Autoři často zapadají do hlubin paměti. někteří z nich se však po čase znovu objevují jako hvězdy na literárním nebi. Přál bych všem ze vzpomínaných i zapomenutých, aby se pro ně stala „Bechyně" příjemnou a hlavně užitečnou zastávkou na jejich pouti světem psaného slova.