Texty: Anna Franková - Z rodinné ochotnické historie

Děda propadl divadlu brzy. Rozhodující podíl na jeho zájmu měla hra se zpěvy Don César a spanilá Majoléna. Napsal ji Karel Vinařovský, hudbu složil Quisseppe Golli. Čtrnáctiletý Václav vystál všechna představeni a stal se fanouškem spolku.
Záhadný Quisseppe nebyl nikdo jiný než rodák z blízkých Hlohovic Jan Holý, varhaník a skladatel, učitel hudby v Charkově.Před odchodem do Charkova v roce 1876 působil v Plzni. Tam také koncertoval se svým bratrancem houslistou Josefem Koptou. Ten se narodil v Kožlanech, stal se členem orchestru Prozatimniho divadla, kde hrál i pod taktovkou Richarda Wagnera. Odešel do Filadelfie, vyzrál, založil známý "Kopta kvartet". Za ženu si vzal Floru Paulu Wilsoncvou, příbuznou budoucího amerického prezidenta. Naučila se výborně česky, překládala do angličtiny Vrchlického, Čecha, Nerudu, Erbena, Heyduka, Krásnohorskou. Napsala i román Lesník z Wimperka.
Mladý Václav hledal možnost, jak se dostat mezi ty báječné lidi. Zprvu si musel, jako každý jiný, osahat práci s výrobou a stavěním scény, potom začal i hrát. Už na Vánoce 1903 stavěl kulisy ve Štolbově Mořské panně, o rok později šel s kamarády Kratochví1em a Růžičkou pěšky do P1zně, tehdy se nechodilo jinak, aby alespoň postál u hrobu J.K. Tyla a pak ještě s. ostatními radnickými, kteří se zúčastnili sjezdu divade1ních ochotníků českého západu i u hrobu Zöllnerova. Ve světlech reflektorů stanu1 poprvé jako druhý kyrysník dne 26.12.1905 ve Stroupežnického hře V panském če1edníku.
V roce 1953 hostovalo Hornické divadlo Radnicka se Shawovým Pygmalionem v Malém divadle v P1zni. Dnes už nestojí. Po představeni ke mně strýček Kratochvil, výborný Doolitt1e, přivedl do
šatny pana Malého, dědova 1egionářského druha při putováni sibiřskou magistrá1ou. Vyprávěl o cestě do V1adivostoku, vzpomína1 na dědovy kabaretní výstupy. Největší úspěch prý sklíze1 se svou he1igonkou a národními písněmi i jako ukecaná Mařena Vyčich1á v sukni, jupce, šátku na hlavě, ve vojenských bagančatech, s koštětem v ruce. Vymeta1 s ním "veškeré neřádstvo".
Babička měla tři zápisníky v zelených plátěných deskách; recepty (ty mám), dědovy veršovánky a svoje oblíbené básně (ten se
ztratil po její smrti. Škoda, byly v něm dědovy kreace z domácího loutkového divadla typu:
Princezna: Prince si nevezmu, královský otče můj,
raději sedláku voziti budu hnůj!
Nohy mu smrdí! O tom věz!
Co na to říkáš teď? Odpověz!
Král: Říkám co všichni, dcero milá.
Snad rozum jsi někde potratila?
proč by mu nohy smrděti neměly,
když zasazeny je má v prdeli.
Úvod aktualit pro dospělé zněl:
Hola, hola, Šmidrhola volá!
Máme zprávy z radnice,
starostovy zadnice!
Úvod "tragédyje s veselým koncem"
Já strašný jsem lesů pán
Lohengrýnem bývám zván
Přízeň ať mi zachová
i milostpaní Zetková
Teď vyprávěti budu vám
jak já lesů strašný pán
Babinskýho zajal jsem
Šarešovi před nosem
Paní Zetková byla naše nájemnice, Šareš radnický četník,štamgast hospody U Soukupů, nikoli U Šouflů a tedy nepřítel. Na konci všichni zpívali: A tak skončil Babinskej
slavnej lotr nelidskej.
Třetí sešit obsahoval zápisky z divadla. Ten dostal
jako kronikář souboru. Před svou smrtí při pořádání
mi v dopise vypsal:
1928 - Václav s Janem na zkoušce chomelských, kam provázeli Šu-
brta. Plno sněhu, pili grog.
Terešov. Nemohou dát dohromady hru, chtěli poradit. Hasiči jsou brzda.
Václav s Janem v Mýtě na Lucerně, mají nové jeviště. Záviděli jim.
1937 - S Václavem, Janem a Bertou žebřiňákem ve Všenicích na Jízdní
hlídce. Mluvilo se o Rusku, zpívalo. Doma až k ránu.
Venda Kotva písemnosti 1929, 1931.

Venda píše: Nejvíce se mi líbila poznámka:
1925 - Federálové ze Svaťáku nám zahráli U Růže hru o dělnících Udolán. Udolali nás všecky.
K Tobě se, Aničko, vztahuji dvě poznámky:
1935 - Filingr a Straka napsali hru. Aničku v ni nosili po je-
višti jako mimino. Václav byl pyšný.
1937 - Naše malá hrála s Emičkou Spěváčkovou. Eda Kočí ji ušil
Mulisáčka. Vzal si vzor z toho našeho.
Já dodávám: Mulisáček byl dědův talisman. Visel nad zrcadlem v šatně. Každý si na něho před začátkem hry sáhl pro štěstí.
Píše také:
...soubor uvedl předtím Svobodovy Čekanky s mnoha začínajícími nadšenci. Ve velkém počtu teď (1940 pzn.) sledovali generálku
Našich furiantů, když se ta nečekaná událost stala. Dialog starého Dubského a Markytky... přehlušila rána. Věrušce(Vartecké pzn.) se udělalo špatně, skácela se ze židle v portálu. Hrála Kristýnku.
Já s Jirkou Novým jsme se rozběhli pro pana doktora Peroutku.... Pak jsme čekali s ostatními. Netrvalo dlouho, z šatny vyšli pánové Aubrecht a Růžička a oznámili, že Věrka už není mezi živými.
To Vám píšu proto, že Hanku smrt 15ti leté Věrky přivedla na myšlenku založeni ceny Věry Vartecké pro členy Studia mladých Divadla Dagmar. Venda zajásal, sdělil nám, že sestra Věrky, Helena, rovněž bývalá členka radnického souboru, teď žije v Karlových Varech, kam byly převezeny i Věrčiny ostatky. S jejím souhlasem a za její přítomnosti se každý rok předává nadějím Studia cena Věry Vartecké. A myslím, že je za co.
Vyrůstala jsem v rodině potrefené ochotnickým divadlem. Dědeček Václav Aubrecht, Kratochvílové, babiččin bratr a synovec,herci.
Snacha Emička Spěváčková-Aubrechtová, posila spolku v činohře i operetě. Strýček Okenko, loutkář.
Babička musela dědovi slíbit, že mne vychová pro divadlo, když už se synové nepotatili. Slib brala vážně. Odvedla mě k Vendovi Kotvovi do Studia mladých. Nemohla jsem dopadnout jinak.
Krmil nás odbornou literaturou, "pracovali" jsme metodou Stanislavského, přečetli společně jeho knihu Můj život v umění, absolvovali řadu cvičeni v šatně i v přírodě. Na Stínadlech mumlali do země dechová cvičeni, v Čertově kolíbce za Kamencem skandovali Džaváharlál Néhru, při výletu na Rač, kde v ten čas učil ve Lhotě

pod Račem, byli chvíli Račepány, vílami a zase lhoteckými nezbedníky, kteří řvou z plných plic a přeskakují malé smrčky na vršku Strunkáči. Domů jsme se vraceli přes Skomelno s plnými náručemi lupin pro zapomenuté hroby na radnickém hřbitově. Pečovali jsme
tam i o pomník Janko Krále, nadějného básníka, který zemřel v době 1. světové války ve 22 letech.
Venda byl také plodným autorem. Všechny jeho hry jsme ale nehráli. Pamatuji se, že jedna z nich se jmenovala Marie a začínala takto: Pokoj skromně zařízený. Na scéně Marie. Zvrací.
Počátkem 50. let se snažil o obnovu loutkového divadla Na Pavilonku (bývalé hřiště DTJ). Byl důkladný. Přednášel nám o Matěji Kopeckém, rodině Laštovků, hlavně o její hlavě Janu Nepomuku
zvaném „loutkářský Havlíček“, o loutkovém divadle feriálních osad
v Plzni, Josefu Skupovi a tří Noskových, svérázných řezbářích. Vzpomínal na pana Čabouna, prý herce a nápovědu Zöllnerovy společnosti, který zakotvil v Radnicích, loutkám říkal mikrle a děti strašil chrastícím kostlivcem s rozjařeným: „To je škilet, co?"
Hráli jsme salátová vydání her Matěje Kopeckého, Tesařové Vodníkovu Haničku, Grussovu O smutné princezně, Začarovaný les
od Zdeňka Schmoranze. V předmluvě, kterou si Venda málokdy odpustil, se děti dozvěděly, že byl příslušníkem Obrany národa, přítelem plukovníka Eliáše. Byl popraven v pankrácké sekyrárně v roce 1942.
V té době jsem s chutí hrála chalupnice a ježibaby, s Vendou
se střídala o Kašpárka. Dokonce jsem v Hradeckého hře zpívala (já!): „Já jsem švarný junák, z mlýna dívkám se líbím“. Kašpárek krajánkem. Teď jsem si vzpomněla.
Ještě jeden brebt strýčka Kratochvíla:
Na jeviště měl vstoupit švarný pobočník a vyslovit jedinou větu: Cesta je sjízdná, Vaše Milosti!
Na jeviště vstoupil urostlý pobočník, scvakl podpatky a vyletělo
z něho: Sjízda je cestná, Vaše Mladosti!