Texty: ŠPALKOVÁ, Dominika: Nahlížení v Bechyni. TD 2004, č. 1.

Nahlížení v Bechyni

Dominika Špalková


Spadané barevné listí, chleba s nahrubo nastrouhaným sýrem, vrtochy podzimního počasí, emoce, cesta do restaurace po představení, hloučky debatujících lidí: skupiny mladých s veselými tvářemi, dvojice či trojice těch starších - zádumčivějších…, běh s hrníčkem kávy na diskusi. Kde to bylo? V Bechyni. Co se dělo? Konala se divadelní přehlídka Nahlížení. A opravdu se nahlíželo do i vně divadelních představení, na dramatičnost i divadelnost uvedených kusů, na zvolené prostředky a jejich funkčnost, na téma a sdělnost. Zkrátka nahlíželo se na to - jak to dělají druzí, jak to děláme my a popřípadě, jak by se to mohlo dělat lépe.¨
Na poslední Bechyňské přehlídce (od 16. do 19. října 2003) mohli účastníci během dvou dnů zhlédnout osm představení a několik drobniček, které vzešly z paralelně probíhajících tvůrčích dílen. Všichni zároveň mohli nahlédnout a zapojit se do diskusí o představeních a nahlédnout na práci členů ostatních souborů při společném setkání v již zmiňovaných dílnách.
V Bechyni se letos sešla bez nadsázky výjimečně pestrá skladba divadelních představení. Ta sahala od inscenování veršů přes klasické činoherní postupy, loutkové divadlo až k improvizaci.¨
Úvodní představení souboru Zornička Maršovice nazvané Co s tím uděláme? aneb ETNO versus ENTO bylo pokusem o skloubení námětu africké pohádky s dalším plánem, kterým byla krize a neshody manželského páru (představovaný Etnografkou a Entomologem) který pracovně pobývá v Africe. Souboru nelze upřít plné nasazení, vypointování drobných situací, zajímavé dílčí nápady. Bohužel k propojení obou nastolených plánů nedošlo. Ač nelze upřít snahu, dramaturgicky a inscenačně z představení vystupovala trochu umělá vykonstruovanost, jejíž nefunkčnost se projevila v závěru představení. V něm vyzývali účinkující diváky (prostřednictvím postavy soudce), aby rozhodli o tom, zda se má manželství (které po celou dobu nefunguje) rozvést, nebo ne. Musím přiznat, že ač jsem příznivcem interakce s diváky, tento pokus na mne působil násilně a nuceně. Pro tak zásadní rozhodnutí, jakou je rozvod, totiž představení nemělo předchozí vybudování, výstavbu. Divák byl “tlačen” k rozhodnutí, které nechtěl a ani spravedlivě nemohl posoudit.
Další uvedené představení pocházelo od souboru HOP-HOP Ostrov, který pod vedením Ireny Konývkové představil svou dramatizaci Alchymisty Paula Coelha. Vyspělý soubor, který má i s tímto představením za sebou ne jednu přehlídku, tentokrát trochu “šlápl vedle”. Největší podíl na tom nese už samotný výběr předlohy, která je značně problematická. A to jak ve výkladu, tak v interpretaci a morálním poslání (na které můžeme i nemusíme přistoupit). I přesto bych chtěla ocenit odvahu a chuť poprat se s dílem, o kterém se již dopředu dá tušit, že jeho inscenování nebude jednoduché. Tápání a problematiku předlohy samotné však potvrdili trochu křečovité výstupy jednotlivých herců. Ti byli tlačeni do velkých citů, pocitů, sdělování zásadních myšlenek a postojů prostřednictvím psychologického herectví.I když jde o vesměs zkušené herce, kteří se divadelní práci věnují od útlého věku, nejsem si tak docela jista, jestli u nich už “nazrál” čas k psychologicko-realistickému herectví.
Následující představení bylo zajímavým dramaturgickým počinem souboru Regina Břeclav, který uvedl vlastní úpravu dramatizace předlohy G. Garcíi Márqueze Nejkrásnější utopenec na světě. Originálního námětu, který má značný metaforický přesah, se soubor zhostil zajímavým způsobem. K tomu přispělo zvolení funkční scénografie a hudební složky. V atypickém prostoru pod jevištěm, s plátnem vytahovaným přes kladku (jehož funkce se během představení měnila) a hudbou Philla Glasse. To vše přispělo k velmi působivému obrazu a divadelnímu zážitku. I když mohly být některé situace dotaženější, “chudé” prostředky a přirozený herecký projev souboru dobře fungovaly. Občas se ale stalo, že herci trochu “povolili uzdu” a některé akce zbytečně a nad rámec “přehrávali”. Možná větší kontrola a nepodbízivost se divákům (i když se sebe upřímnějším záměrem), by jinak velmi inspirativnímu představení jenom prospěla.
ZUŠ Kralupy nad Vltavou předvedlo dvě zdramatizované povídky ze Sakiho knihy Léčba neklidem. Soubor pod vedením Jiřiny Lhotské postavil svou inscenaci především na slově. Jakoby přitom ale opomněl, jak důležité je hereckého jednání, a tak poněkud potlačil divadelnost. Herci, kteří měli velmi příjemný kultivovaný projev “pouze převyprávěli” Sakiho, ale o jejich vztahu k námětu, hledání a nalézaní osobní výpovědi nebo přesahu jak jednotlivých postav, tak tématu povídek toho moc nesdělili. A to je právě škoda. Pro vtipný text, který je založen na konverzaci, by bylo možná lepším řešením najít právě onen přesah a někam se ho snažit posunout.
Pavla Rychecká přivezla do Bechyně soubor Brnkadla Brno s představením Koně se přece střílejí. Na pozadí tanečního maratónu jsme mohli sledovat tragický osud mladé dívky. Soubor se trefil dramaturgickým výběrem do skutečně současného tématu: každý z nás zažívá dnes a denně útoky médií a podezřelé komerční kampaně a nesmyslné soutěže. Kontrast povrchní show a osobní samoty (osamocenosti uprostřed společnosti) zaznívá velmi aktuálně. Inscenaci, která byla chytře postavena, chyběla místy přesnější výstavba jednotlivých akcí a přesnější celkový temporytmus. Bechyňské předvedení této inscenace bylo celkově tak trochu “pod pokličkou”, což se divadlu (a nejen amatérskému) občas prostě stane.
Divadlo NAJDIXICHT MKS Havířov pod vedením Jana Karaffy uvedlo představení O a O Gravitace. Improvizované příběhy spojovala voicebandová recitace autorských textů. Úžasným nasazením herci okamžitě strhli a zaujali diváky, improvizace fungovala výborně. Občas se jen dostavil jev, který přisuzuji míře zkušenosti s tímto žánrem. Ukončit improvizaci včas a přesně, vypointovaně, to je “běh na delší trať”. Přesto byly v představení opravdu silné momenty, které potvrzovaly výbornou hereckou vybavenost účinkujících. Polemizovat by se dalo o kvalitě a zařazení básní, které tvořily jakési předěly mezi jednotlivými improvizacemi. Chápu záměr hledat řešení, jak a čím samostatné improvizace propojit. Soubor však musí ještě hledat cestu k tomu, aby celek dotáhl a zdůvodnil zařazení a skladbu veršů. Jinak bylo představení velmi osvěžujícím závanem a je skvělé, že se tato forma objevuje také na přehlídce mladého divadla. Doufám, že jej budeme vídat čím dál častěji.
Předposlední představení přehlídky nabídl Dramatický klub Nostradivadlo Nové Strašecí (ved. Iva Dvořáková), pod názvem Večer s Hermorem Liliou. Inscenaci tvořily jednotlivé recitační a hudební výstupy. Jejich propojení se ovšem jaksi nedostavilo. K jednotlivým básním se soubor snažil přiřadit scénické řešení. To ovšem básně nikam neposouvalo, naopak je uvádělo na jakési zcestí na pomezí vkusu. Divadelně to byl sled nesourodých výstupů, a hereckých klišé (hraný křečovitý smích, barevné šátečky). Chvílemi jsem si připadala jako v dobách dávno minulých… Až později, při diskusi se souborem, jsme se dozvěděli, že šlo o objednané představení, které soubor připravil v rámci vernisáže umělců v jejich městě. Pokud budou tento tvar prezentovat jako plnohodnotný divadelní celek, na omluvy či dovysvětlení jaksi nezbývá místa…
Zakončení přehlídky bylo více než příjemné. Tlupatlapa Svitavy s vedoucí souboru Janou Mandlovou představila inscenaci Pastýřka, která vychází z předlohy Robinsona Jefferse Pastýřka putující k dubnu. Znakem jednotlivých postav byly masky na dřevěných kůlech. Ovečky představovaly štucle, které měli účinkující zavěšeny na krku, a ovečky “ožívaly” díky práci ruky a zápěstí. V představení se objevila vůbec celá řada krásných a poetických metafor (např. déšť znázorněný svícením baterek na napnuté rozhýbané šňůry). Soubor byl skvěle koncentrovaný a k předloze přistoupil velmi citlivě. Představení dominovala jemná poetika a přirozené herectví. Atmosféra inscenace doznívala v divácích ještě hodnou chvíli po představení.
Představení uvedená na přehlídce se v souhrnu vyznačovala vysokou mírou zralosti (jen na drobné výjimky). Mnohá již prošla přehlídkami, slyšela hodnocení porot, znala své slabiny. Proč měly soubory tedy ještě chuť vyrazit do Bechyně? Myslím, že názorů, nových setkání a kontaktů není pro ty, kteří propadli kouzlu divadla a aktivně ho tvoří, nikdy dost. Jedním z hlavních přínosů této přehlídky je a měla by být otevřenost a právě ona jedinečná možnost nahlížet. Nejde přece o umístění a postupy, ale o možnost vidět pár kvalitních představení, která se po celé republice urodila. Možnost debatovat o nich, dozvídat se o pozadí a vzniku inscenací více do hloubky. K tomu slouží především pravidelné diskuse, do kterých mají její účastníci možnost se aktivně zapojovat. Jak už to bývá, někdy to jde ztuha a jindy se debaty nedají téměř zastavit. Diskuse na letošním Nahlížení fungovala výborně tam, kde se opravdu dotýkala mladých lidí a jejich postoji k divadlu. (např. u představení O a O Gravitace - formou nebo u Alchymisty - tématem, problematikou). Naopak již méně fungovala tam, kde se vloudil onen klasický přístup, kdy lektoři vědí, a účinkující ani divák nevědí. Právě ono prolomení ledů, které občas na diskusích krásně fungovalo, by mělo učinit Bechyni něčím výjimečným. Možná by se ještě měla nalézt vhodnější forma moderování diskusí, aby směřovala k nezávislé a přesto fundované debatě. A navíc Bechyně, která je právě na podzim kouzelným místem, nabízí možnost k zajímavým setkáním s lidmi, kteří se kolem divadla aktivně pohybují a kteří atmosféře přehlídky dávají ten správný ráz a atmosféru.


(Tvořivá dramatika 2004, č. 1)