Texty: Moravský festival poezie 2004 - citováno ze zpravodaje a jubilejní publikace

Jsem vděčný Valašskému Meziříčí za to, že jeho festival pořád dokáže táhnout. Příležitostí k setkání ubývá, ale MFP stále drží. Je to díky lidem, kteří ho založili, i díky dalším, kteří se starají, aby tady ta atmosféra zůstávala, což samozřejmě láká mladé lidi. Objížděl jsem hodně podobných festivalů českých i slovenských a vždycky se recitační špičky nakonec sešly ve Valmezu, v tom byl pověstný.
PhDr. Vladimír Pfeffer, zpravodaj 3/2004

Letošního ročníku se poprvé zúčastnila Petra Štanclová, studující na Ústavu bohemistiky a knihovnictví opavské fakulty Slezské univerzity. Pozvánku na festival obdržela od organizačního týmu na základě svého úspěšného vystoupení na přehlídce v rámci Šrámkovy Sobotky konané v červenci. Pro účast ve druhé kategorii soutěže ve Valašském Meziříčí si vybrala a ve spolupráci s dr. Zdenkou Pfefferovou připravila úryvek z novely Květy Legátové Jozova Hanule a báseň Soni Záchové Jeden z nás je osamělý. Petra Štanclová se sice nedostala mezi trojici vítězů, ale v konkurenci nejlepších amatérských recitátorů se za své první vystoupení na moravském festivalu poezie jistě stydět nemusí.
Ilona Adámková, Noviny Slezské univerzity, leden 2005

Z almanachu Ticho a hlas – 40 let Moravského festivalu poezie

Prezentácia slovesnkého prednesu na Moravskom festivale poezie zažila roky vetkej slávy, aj deprimujúceho neúspechu, lebo na rozdřel od Hviezdoslavovo Kubína, ktorý byl v bývalom Československu nejstarším podujatím v amatérskom přednese, ale ktorý prijímal český přednes a divadlo poezie vžda len v hostitelském podobe, Jiráskov Hromov v 50., Wolkrov Prostějov v 60. rokoch a Moravský festival poezie začlenili slovenských recitátorov do súťažnej pozície, čím ich prijali za dvojích a zároveň ich vystavili nielen prezentácii, ale aj konfrontácii. A vďaka tomuto statusu sa stal „valme“ priestorom, prostriedkom a symbolom aj slovenského uměleckého prednesu. V akých významoch môžeme rozkrývať tento symbol?
Jako umelecká súťaž, v ktorej sme boli úspešnějšími hráčmi od polovice sedemdesiatych rokov a v treťom tisícročí, a častejšie „prehrávali“ od konca 80. rokov devädesiatych. Ivan Kováč, dlhoročný porotca, sa k prelomu skóre v roku 1986 vyjadril: „Vavríny byli, ale uschli.“
V tejto hra našťastie nikdy nešlo o vzťah víťaz – porazený, alo o výsledek: lepší pomáha prednesu a svojmu partnerovi. Azda najmarkantnejšie to vlani prejavila, hoci nie zámerne, Soňa Pariláková z Humenného s českým prednesom Jana Skácela. Súťaž, vďaka ľudskému rozmeru tohoto podujatia, našťastie nikdy na druhú stranu neparalyzovala, ale provokovala k prekonaniu krízy.
Valme bol tak pre slovesnký přednes zrkadlom, v ktorom potvrdil svoj stav, ale neraz tu bol nútený aj zapochybovať o svojej istote, a to nielen recitátor, ale aj porotca, či kritik. Zopič víťazných recitátorov slovenských prehliadok odchádzalo z Valmezu nešťastných už po prvom kole, ale aj naopak, neakceptované prednesy na slovenských prehliadkach, najmä humorné, tu našli svoju odozvu a ocenenie.
Moravský festival poezie však nebol pre Slovákov len súťažou. Pre všetkých slovenských účastníkov, vrátane porotcov, bol literárnou školou českej a svetovej poezie, ktorá nebola do slovenčiny preložená, a to neskôr od roku 1989, keď do súťaže vstúpil aj přednes prózy, celej literatúry. Pre mňa osobne bola táto súčasť festivalu tou najväčšou hodnotou.
Práve na MFP sme mali možnosť zažiť a uvědomit si, čo je „bratská láska medzi národmi“, že ona vychádza nielen z umelo vytváraného citového vzťahu, ale zo vzájemného poznávania mentality, kultúry a temperamentu. Na MFP boli česká a moravská kultúra pre nás učiteľkou:
1. Vytvárania duchovnej nástavby, ktorú si českí interpreti vedeli v přednese budovať z hlbokého vzťahu a úcty k autorovi, k svojej histórii, kulturnému zázemiu;
2. rešpektu k detailu, ktorý charakterizuje špecifickosť druhu, a tak nás učili nielen všímať si, ale aj ctiť verš a formu poezie.
My sme si tu zase via než doma mohli uvědomit to, čo charakterizuje našu kultúrnu identitu - temperament, sklon k dramatickosti, odvahu experimetovať (a keď neraz z nevedomosti, či neochoty spoznávať to, čo bolo vytvorené).
Pre tých, ktorí Valmez raz okusili, stal sa nielen výzvou k súťaži, ale i miestom kamarátskych, priateľskych a blízkých kontaktov, ktoré neraz pokračovali a pokračujú dlhotrvajúcimi vztahmo, aj na onych úrovniach. Stretnutie spriaznených dzší pod klenbami M-klubu pokračovalo prechádzkami pozdľž Bečvy, námestím a uličkami města a neraz sa tiahlo do centier a kútov oboch republik.
Najmä od roku 1993 mimoriadne ocenujem úsilie všetkých organizátorov Kulturního zariadenia, Josefa Fabiána, Jirku Demla a všetkých ostatných, že pripravujú mladým recitátorom kultúrne a ľudské zážitky, zlých mala naša generácia v spoločnej republike nesporne viac. Jednou z posledných nitiek, udržujú spojenie dvoch blízkych kultúr a zároveň upozorňujú, že za hodnotami netreba vždy lietať za oceán a po celom svete, máme ich aj hneď za dverami. Stačí ich len otvoriť.
Mgr. Jaroslava Čajková

To, co zůstává, jsou vzpomínky na všechny nádherné lidi, se kterými jsem se tenkrát setkával v každém zlatém a opadávajícím valašském podzimu. Trůneček, Broll a další Valmezáci, ez kterých by festival nebyl, Dáša Oravova, Jana Zikmundová a celá řada vynikajících interpretů, od nichž jsem se učil a jejichž přednes dodnes slyším, Julie Charvátová, Vladimír Justl, Jiří Hraše, Dana Musilová, abych vzpomenul alespoň některé z porotců. Vzpomínám nostalgicky na první ročníky v klubu na náměstí i na pozdější kouzelnou atmosféru ve sklepení zámku, na všechny kamarády z Čech, Moravy a Slovenska, které každoročně do Valašských Athén svedla poezie.
Petr Horák, vítěz 1971

…A ještě za něco festivalu vděčím. Soutěžila jsem sice v barvách meziříčského týmu, ale už jsem tenkrát studovala na Univerzitě Karlově v Praze. A tak mě Vladimír Justl pozval do Violy. Příležitostně jsem tam pak několik let účinkovala jako členka Studia Viola, na což dodnes ráda vzpomínám.
Už je to prostě tak, kam se vrtnu, tam má prsty festival. V Českém rozhlase, v jehož literární redakci působím už 26 let, spolupracuji s režisérkou Hanou Kofránkovou, Libor Vacek několik let šéfoval stanici Praha, Nina Martínková a Lucie Trmíková uvádějí naše pořady na stanici Vltava, Martina Longinová školí rozhlasové elévy… Řeknu-li tedy, že MFP je trvalou součástí mého života, není to vůbec nadsázka.
PhDr. Dagmar Jaklová, vítězka 1966 a 1967

…Přítomnost slovenských recitátorů dostala po roce 1992 nový smysl. Valašské Meziříčí je jedním ze dvou míst, kde dochází ke sbližování a konfrontaci české a slovenské literatury a dvojího, národnostně (geneticky) motivovaného způsobu recitace, tedy hlasové realizace textu. Tím prvním místem je přehlídka Poděbradské dny poezie, založené v roce 1963. K účasti na nich jsou kromě posluchačů hereckých škol a mladých profesionálů přizváni laureáti prestižních amatérských soutěží. Jde většinou o ty, které známe z Valašského Meziříčí…
…V celém svém trvání byl valašskomeziříčský festival otevřen novým podnětům – zavedení dvou věkových kategorií (Wolkerův Prostějov má tři), opuštění soutěže krajů apod. Každý z nových impulsů a každá proměna byla vlastně pokusem coto dá. Dobré bylo, že organizátoři, kteří v těchto záležitostech brali v potaz porotce, se nikdy neukvapili: něco nebylo nesporné, jiné přineslo nový impuls. Tím bylo především přijetí prózy. Semináře prokazovaly, co vše lze z tohoto „manželství“ získat, jaké dává možnosti účastníkům a čeho z této konfrontace, navíc dvoujazyčné, mohou při rozborech využít porotci….
PhDr. Vladimír Justl

Mé vítězství mi udělalo ohromnou radost a velmi si ho cením do dneška. A těch přátelství, která bohudík trvají stále, snad ještě mnohem víc… Když jednou objevíte ten poklad zvaný „poezie“ a přednes, sotva ho kdy jen tak opustíte. Tomuto oboru se věnuji stále: vystudovala jsem obor činoherní herectví na DAMU, hrála v divadle, ale zároveň přednesu poezie věnovala moře času, ať už sama či jako porotce, lektor. Nyní je mým povoláním „vychovávat potěr“, jak říká Vladimír Justl, na ZUŠ a starší studenty vedu ve studiu elévů v Českém rozhlase, takže interpretace textů je mou hlavní náplní.
Martina Longinová, vítězka 1990

Mal som to šťastie patriť do silnej generácie slovenského umeleckého prednesu v sedemdesiatych a na začiatku osemdesiatych rokov minulého storočia. Dômyselný metodický systém, ktorý byl v tom čase uplatňovaný predovšetkým na území západného Slovenska, predstavoval mimoriadne efektívny spôsob práce s recitátormi. Od zachytávania nejmladších talentov až po „vrcholovú“ prípravu vtedajších hviezd.
Marcel Šustek, vítěz 1979

Bol to úžasný rok. Napísala som 330 stranovú diplomovú prácu, ukončila studium na FF Univerzity P. J. Šafárika v Prešove, vyhrala Akademický Prešov s kompozíciou z poézie Ivana Krasku Je nutné…, Hviezdoslavov Kubín úryvkom zo Stanislawa Ryszarda Dobrowolského Jánošík z Terchovej pod názvom Poprava, pre jedinečný MFP som si pripravila vrcholovú časť z poémy Démon od M. J. Lermontova s významovofunkčným kostýmom a vydala som sa za recitátora. Spomínané interpretácie i manžel žijú so mnou podnes. Jako ešte viac možno prejaviť ľúbostnú vášeň k poézii?
Marta Vilhanová, vítězka 1978

So mnou to nedopadlo tak vznosne jako s Martou. Najprv som vodíl bábky a potom vodili mňa – v činohre. Prehnaná starostlivosť o slovo musela zákonite vyústiť v tom, že som sa stal policajtom slova a už dvanásť rokov kontrolujem v rozhlasem hercov, či správne vyslovujú.
Peter Vilhan, vítěz 1976

Moje někdejší vítězství na MFP bylo příjemné. Mohla jsem říkat „moje“ milované Rimbaudovy Sedmileté básníky! Za rok na to ještě milovanější Apollinairův Oblačný přízrak! Po čase jsem se do Valmezu vrátila jako členka festivalové poroty, ale to už nebylo tak svobodné a radostné. Porotcovské rozhodování bylo, při vědomí zodpovědnosti, přece jen svazující. Ale moje nejlepší valašskomeziříčské návraty byly ty čistě posluchačské, divácké. To teprve byla radost z toho, jak to ti mladí umějí, to bylo vzlétání „na křídlech poezie“ i noření do vlastního srdce!
Jana Zikmundová, vítězka 1965 a 1966

…i v tehdejších dobách bylo nutno mít k pořádání festivalu peníze a tak se festival již od svého vzniku konal pod záštitou a podporou SČSP, což se projevilo v termínu i náplni. Jeho konání bylo přesunuto na přelom měsíců října a listopadu, v prvním kole se zde musela povinně recitovat ruská či sovětská báseň a Svaz také zajišťoval hlavní cenu pro vítěze festivalu – turistický zájezd do Sovětského svazu. Prostě festival, podobně jako všechny jiné tehdy pořádané kulturní akce měl svá specifika, která jeho nynější aktéři sotva pochopí a která změnit bylo téměř nemožné. Kolik úsilí jen stálo rozšířit svěrací kazajku ruské či sovětské básně na jenom o něco málo volnější kazajku básně některého autora z „tábora socialismu“ a uhájit téměř úplnou volnost soutěžících při výběru básně pro druhé kolo! A doufám, že dnešní mladí už vůbec nepochopí, že všechny texty tehdy na festivalu recitované podléhaly cenzuře, a tak vždy ve čtvrtek ráno před zahájením přijížděl z Ostravy cenzor, který přihlášené básně kontroloval a jen na něm záleželo, zda smí či nesmí být recitovány. Ubezpečuji je navíc, že tato kontrola nebyla nijak formální a tak se skutečně několikrát stalo, že některý z účastníků přijel do Valašského Meziříčí úplně zbytečně, protože, pokud neměl ještě nastudovanou jinou než cenzorem zakázanou báseň, tak nerecitoval. Naštěstí se to stalo skutečně jen několikrát.
Charakteristickým znakem Moravského festivalu poezie je již od jeho prvního ročníku způsob okamžitého hodnocení přednesu bodovacími tabulkami a já doufám, že už to tak zůstane. Je to sice způsob pro recitátory poněkud nezvyklý, ale soutěžící nepoškozuje a brzy si na něj zvyknou. A pokud už je tento systém pro někoho nepříjemný a náročný, tak jsou to naopak porotci, kteří musí veřejně a okamžitě výkon recitátora ohodnotit. Ale jinak není na MFP pravidlo, která by platilo po celou jeho dobu, protože se zde pořád něco mění a vyvíjí. Například věkové rozpětí soutěžících bylo nejprve stanoveno od šestnácti do pětatřiceti, ale od dvacátého šestého ročníku festivalu v roce 1990 byla soutěž rozdělena do dvou věkových kategorií, od šestnácti do třiceti a nad třicet let, ale to bylo již krátce nato změněno podruhé a dnes je první kategorie do devatenácti a druhá od dvaceti let.
Také jsme zde měli od jedenáctého ročníku festivalu, tedy od roku 1975, až do rozpadu krajů soutěž krajských družstev. Kdo ví, třeba ji teď, když byly kraje obnoveny, zase někdo vzkřísí. Vedlo by to pravděpodobně ke zvýšení počtu účastníků festivalu, ale to by snad nemuselo vadit. Ovšem záleží také na krajích, jak se ke kultuře na spravovaném území postaví, jak ji budou podporovat a zda vůbec vznikne potřeba takové soutěže. Od prvního ročníku festivalu také byli a jsou recitátoři při produkci omezováni časovým limitem přednesu. Ten je sedmiminutový, ale v průběhu let k němu přibylo několik dalších, odlišných limitů, například byl povolen delší limit pro přednes prózy a také pro druhé kolo, v němž soutěží již jen ti nejlepší. A když už jsme u toho uvolňování pravidel, tak přednes básně autora z tábora socialismu zanikl s tímto táborem. K dalším změnám pravidel patří již zmíněný přednes prózy, který dříve vůbec povolen nebyl, ale časem se stal přirozenou součástí soutěže, i když organizátoři stále trvají na tom, že když má festival slovo poezie ve svém názvu, tak musí každý soutěžící aspoň jednu báseň přednést a poezie je alespoň v druhém kole povinná. Pět let měl festival také svou autorskou soutěž a vyšlo i několik publikací soutěžních prací, a byť zde nesoutěžila, asi dva roky na festivalu vystupovala nejlepší divadla poezie z Wolkerova Prostějova a Hviezdoslavova Kubína. Celých čtyřicet let se soutěží „O štít města Valašského Meziříčí“, tedy o erb či znak města, ale nějak se mi nepodařilo zjistit, zda je to tak proto, že se slovo „erb“ před lety do názvu ideologicky nehodilo, nebo se jenom někomu slovo „štít“ zdálo hezčí.
Josef Fabián