Texty: Vzpomínky Antonína Bělky, 2005

Dne 12. prosince 2005 ve svém bytě za přítomnosti své o dva roky mladší ženy Aleny poskytl rozhovor a vzpomínky pan Antonín BĚLKA

Narodil se 9. 5. 1930 v Častolovicích, bytem stále tamtéž. Vychodil obecnou školu v Častolovicích, měšťanskou školu v Kostelci nad Orlicí a studia na Obchodní akademii v Hradci Králové ukončil maturitou r. 1949. Při vojenské službě absolvoval důstojnickou školu, po návratu z prezenční služby pracoval jako hlavní ekonom Českomoravských eternitových závodů později Staveb. izolací v Častolovicích, večerně vystudoval ekonomii a obor řízení podniku při VŠE Praha. Je ženatý, s manželkou Alenou, která pracovala jako zdravotní sestra, vychovali dvě děti, mají dva vnuky.
Pan Bělka se dostal k ochotnickému divadlu na konci války v pohádkách a vzpomíná na hru Partyzánka Věrka. Podle dalších vzpomínek pak hrál, pokud nebyl na vojně, snad ve všech inscenacích. Vzpomíná si velmi jasně na svou prvou režisérku paní Vanickou-Oborníkovou a její nastudování pohádky Honza na zámku (1948), kdy se hrálo pod hlavičkou obnoveného Sokola. Nevyhýbal se žádné nabídce od kteréhokoli režiséra, takže hrával pod hlavičkou všech dalších korporací, které byly v době jeho mládí i zralosti v činnosti. Vzpomíná si např., že se třeba připravovala náročná inscenace, při které účinkovalo dvaadevadesát lidí a zároveň se studovala i jiná, takže bylo současně v permanenci, jak to jednou spočítal, 127 osob!.
Během 50. let, když nabyl hereckých zkušeností, začal také nejprve ve spolupráci a pak též samostatně režírovat. Proto absolvoval i roční režisérský kurs organizovaný podle jeho slov Ministerstvem kultury (asi r. 1958). Školení se dálo vždy jednou měsíčně o víkendech a probíhalo na různých místech: v Bratislavě, Janských Lázních, asi 3x v Praze, v Pardubicích a Hradci Králové. Součástí seminářů byla vždy povinná návštěva profesionálního představení v daném městě a následný rozbor. Osvědčení o absolutoriu opravňovalo frekventanty např. k členství v okresních poradních sborech s právem bodovat (porotovat) různá ochotnická představení v okrese. V počtu 3 – 5 zajížděli pak porotce na hlášená představení. Pan Bělka si vzpomíná, jak např. do Častolovic jednou přijela bodovací komise i v době zkoušek, nikoli jen na představení. Ze spolučlenů ve své době si vzpomíná na kolegu Rudu Srdečného z nedalekých Albrechtic, jinak též velmi obětavého a agilního ochotníka v Týništi. Po Antonínu Bělkovi nastoupil do okr. porad. sboru častolovský učitel (účastník vítězného představení Aramejské brány na kraj. soutěži a účastníka JH 1948) Vladimír Hroneš.
Ze svých režií vzpomíná pan Bělka např. na Červený mlýn z roku 1957 či Kolébku (spolurež. M. Matušková). Na přelomu 50. a 60. let, to už bylo v Častolovicích přírodní divadlo, se podle jeho slov dávalo do roka tak pět premiér. On si vzpomíná zejména na svou inscenaci Veselých paniček windsdorských, při nichž úzce spolupracoval s akademickým malířem Jiřím Hudečkem, který navrhoval scénu a s nímž prý byla vzorná spolupráce.
Z technických obětavců si vzpomíná zejména na Jar. Bártu, velmi činorodého „kulisáka“, který byl realizátorem vždy velmi kvalitní scénické výpravy, či na Míru Hovorku. S nápovědkami prý nikdy nebyly potíže, už prý se samy vždy sháněly „po práci“. Uvedl jako příklad paní Martu Luxovou.
Jednotlivé inscenace se studovaly (či jak se říkávalo nacvičovaly) asi dva měsíce, zkoušelo se tak, aby se lidi „nekryli“, pokud to šlo, vždycky se v obci domluvili, kdo a kdy přijde se svou hrou na řadu.
V případě hudebních her (operet aj.) mohli režiséři, a pan Bělka potvrdil, že i on, spolupracovat buď s jednotlivými hudebníky – nejčastěji to býval pan Ladislav Horský, nebo dokonce se 60členným orchestrem dirigenta Kodytka. Ochotně vypomohl i regenschori p. Daníček. Kostýmy se půjčovaly z půjčovny divadelních kostýmů v Kostelci nad Orlicí. Návštěvnost byla vždy vysoká, z předprodeje bývalo už vyprodáno.
Při našem vzpomínání byla přítomna i vlídná paní Bělková, které jsem se rovněž ptala, zda hrála ochotnické divadlo. Odpověděla, že ano, ale z rodinných důvodů zdaleka ne tak často jako její muž. Dohodly jsme se na tom, že pro úspěch herecké i režisérské práce je nezbytné mít pevné zázemí doma, takže kdyby byli hráli oba, rodina by patrně velmi trpěla. Proto je pevné zázemí tvořené partnery plnými pochopení nesmírně cenné.
Pan Bělka věnoval ochotnické činnosti v Častolovicích, při zajíždění v roli porotce i v okolí, 30 let svého života. Vzpomněl si dokonce, že když cítil, jak ochotnická činnost počátkem 70. let min. století v obci slábne, zorganizoval šest zkoušek klasické a oblíbené hry Fuente Ovejuna. Pro slabý zájem ochotníků se však inscenace nedokončila.
Odkaz generace pana Bělky je ovšem stále živý a sám pan Bělka je jistě i ochoten podělit se o své vzpomínky i s nejmladšími Častolovany.
Ve středu 14. prosince 2005 přepsala Jana Albrechtová, v. r.