Texty: Divadelní revue 2004, č. 1. Vladimír Just

Vladimír Just: Ať žije Místopis aneb Do třetice všeho dobrého
redakce, 18.3.2004
(Místopis českého amatérského divadla I. díl, A-M, připravili Vítězslava Šrámková, Jiří Valenta a kol., Místopis českého amatérského divadla II. díl, N-Ž, připravili Vítězslava Šrámková, Jiří Valenta a kol...). Divadelní revue 1/2004.
Vladimír Just: Ať žije Místopis aneb Do třetice všeho dobrého
(Místopis českého amatérského divadla I. díl, A-M, připravili Vítězslava Šrámková, Jiří Valenta a kol., Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, útvar ARTAMA, Praha 2001, 518 stran; Místopis českého amatérského divadla II. díl, N-Ž, připravili Vítězslava Šrámková, Jiří Valenta a kol., Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, útvar ARTAMA, Praha 2002, 780 stran)
I.
Nedá mi to, abych i ve své třetí recenzi nenavázal na obě předchozí (DR 10, 1999, č. 3 a DR 12, 2001, č. 4), jež se týkaly prvých dvou dílů úctyhodného projektu, jenž splácí měrou vrchovatou dluh české teatrologie a kultury vůči tak významnému fenoménu, jakým bylo, je, a jak se zdá, i nadále bude pro náš národ amatérské - či chcete-li ochotnické - divadlo. Vytýkal jsem zejména Cestám amatérského divadla (1998), jež si vytkly za cíl zachytit hlavní "vývojové tendence", jejich "rozhodující směr, podoby, smysl", to vše s důrazem na "kontexty společenské, politické, kulturní", že k takovým tendencím a politickým kontextům bohužel nepřiřadily tak významný fenomén, jakým byla trestní perzekuce či perlustrace některých souborů za konkrétní divadelní představení v období normalizace (ostravské Waterloo, pražský Dostavník). Nebo že tu absentují poválečné česky hrané pašijové hry v Hořicích či některé nepominutelné soubory a osobnosti s výrazným celorepublikovým přesahem a významem (Hubert Krejčí, Anetal aj.). A že například rozbití nekomunistické ochotnické organizace ÚMDOČ po Únoru 48 komunisty kvůli její údajně nemožné "apolitičnosti" a "nadstranickosti" je setrvačně líčeno spíše z pozic a slovníkem tehdejší moci, než z dnešního historického odstupu, že Vladislav Vančura byl po Únoru autorkou příslušné kapitoly považován za pokrokového "současného" autora atd. Druhému dílu (Bibliografie českého amatérského divadla) jsem zase vytýkal, že tyto mezery nezalátal, že v nich jakoby pokračoval, že nepřinesl např. žádný bibliografický údaj ani k ostravské aféře (ač o ní existuje bohatá literatura, viz její perzekvovaný svědek a účastník Ivan Binar), ani ke slavné Žebrácké opeře v Horních Počernicích (takže nikde, ani v rejstříku nenajdeme ani jméno jejího hlavního aktéra a svědka, Andreje Kroba). Na obvinění hlavní redaktorky Vítězslavy Šrámkové, tak trochu ve stylu nejlepší obranou je útok (DR 13, 2002, č. 1), totiž, že jsem knihu četl povrchně, jinak bych se na s. 9 dočetl, že "bibliografické údaje o publikacích, vymezujících své téma regionem, obcí (...) budou uvedeny v Místopise", jsem tehdy nereagoval, neboť se mi zdálo, že toto tvrzení vyvracelo samo sebe (mnou vyjmenované mezery se týkaly fenoménů s prokazatelně celostátním, někdy i mezinárodním, rozhodně nikoli jen regionálním významem - vždyť proti postihu souboru Waterloo protestoval dokonce sám Friedrich Dürrenmatt!).
II.
Dnes, po prostudování obou dílů Místopisu, musím oběma autorům (a celému kolektivu spolupracovníků) poděkovat - a hluboce před nimi smeknout. Vpravdě monumentální dílo v podobě dvou nádherných knih, jež obě otevírají skvělé barevné reprodukce ochotnických opon, naivně poetických i esteticky sugestivních jako selské barokní truhly či jarmary, snese ta nejnáročnější vědecká i čtenářská hlediska. Autoři dospěli k imponujícímu číslu 6 314 obcí dnešních i zaniklých, kde všude se hrálo divadlo: zpracovali je abecedně, v jednotlivých heslech postupují chronologicky a výklad - zbavený tentokrát jakékoli ideologické či jiné předpojatosti - okamžitě doplňují imponujícím množstvím fotografií i literaturou. Už už jim při prvním listování chcete vytýkat, že vám tu schází abecední rejstřík jednotlivých scén, abyste nemuseli třeba takové Paraple Luďka Richtera nebo Bártovo INKLEMO složitě hledat pod kterousi vám utajenou pražskou čtvrtí (v těchto konkrétních případech jsou to Vinohrady a Žižkov, ale jak to má našinec dopředu vědět, když na ně chodil do Rubínu resp. Na zábradlí?). Ale pak si naštěstí povšimnete, že pro Prahu udělali autoři "nesystémovou" výjimku a uvedli pražské heslo, jakousi knihu v knize, abecedním seznamem všech zjištěných souborů i s příslušnými odkazy a celostátními či zahraničními zájezdy souborů. Ne, to není pragocentrismus, to je - vzhledem k povaze materiálu - holá nutnost. Stejně bohulibou (ne)systémovou výjimkou je seznam souborů, jež nejsou svázány s konkrétní lokalitou. A konečně: rád konstatuji, že většina mých někdejších výhrad je tváří v tvář tomuto dílu už zcela bezpředmětná, žádné výraznější mezery (nebo "mezery"?) zde už nenajdete (dokonce jsou tu zaznamenány, a to i fotokopiemi dokumentů, i méně známé perzekuce za divadelní představení, jakou byla ta, jež v roce 1949 postihla pracovním táborem Viléma Lipského, otce slavných bratří, za pelhřimovskou inscenaci Hrátek s čertem - kvůli výroku "a všichni rudí do pekla!"). A kdybyste snad nějakou tu mezeru či chybu našli, autoři výslovně upozorňují na svou stále otevřenou elektronickou databázi, kam budou průběžně zanášet opravy a doplňky. Je to přístup k poznání, hodný třetího tisíciletí.
III.
A zde tedy je, bez nároku na úplnost, můj seznam návrhů na dílčí doplňky či korekce. Začnu nejdříve u něčeho, co zná každý nejlépe - totiž u sebe. Moje kniha o pelhřimovském souboru a následném Divadle satiry se nejmenuje Divadlo satiry (s.140), ale Divadlo plné paradoxů. Divadlo Antitalent nebyl "improvizovaný kabaret bratří J. a Vl. Justových", který "1972 - 1987 působil profesionálně v Rubínu" (s. 235), ale byl to nejméně osmičlenný amatérský soubor, hrající regulérní hry či lépe řečeno absurdní frašky, a to v Malostranské Besedě v letech 1967 (Pohřební ústav) až 1970, kdy nám zakázali jinotajnou hru Oligofrenie. V Rubínu jsme pak s bratrem "profesionálně" působili nikoli v letech 1972 - 1987, ale v letech 1975 (po vyhazovu z divadla Atelier) až 1989. Dále: vícekrát zmíněné divadlo Škeble (s. 213, 248, 343) se ve skutečnosti jmenovalo Škleble - a jeho protagonistou nebyl jen Petr Novotný, ale stejnou měrou i pozdější profesionální loutkoherec Milan Gargula. Dále: divadlo Karkulka (s. 285) bylo ve skutečnosti zkratkou Karlínského Kulturního Kabaretu, a jeho hlavním autorem a protagonistou nebyl ani T. Pačes, ani M. Molín, ale dvojice Miloslav Šimek + Jiří Grossmann; tato scéna je rovněž neodmyslitelně spojena s počátky skupiny Olympic. Apropó dvojice Š + G: nikde v knize jsem nenašel ani jejich Divadelní klub Olympic (nejprve ve Spálené, od druhé půle šedesátých let ve Sluníčku), což byla v jejich amatérském období - a později, od 1967 i paralelně vedle jejich profesionální činnosti v Semaforu - jakási laboratoř, kde si "nanečisto" zkoušeli své scénky, povídky a písničky. V Místopisu také postrádám jakoukoli zmínku o generačně významné hudebně-divadelní skupině Sputnici (Tomislav Vašíček, Eduard Kretschmer, Petr Janda aj.), provozující svá autorská kabaretní pásma (Jak se dělá jaro aj.) mj. na Novém městě ve Štěpánské ulici aj. Také snad neměla vypadnout dlouholetá, bohatá ochotnická aktivita recesistické skupiny pražských výtvarníků Paleta vlasti, jejíž merendy, besídky, plesy a kabarety (v Baráčnické rychtě aj.) byly po celá šedesátá léta přinejmenším stejně populární, jako o nějakých deset let později besídky Divadla Sklep. Také příliš nerozumím tomu, proč u malostranského souboru Hellichova gymnázia mezi později slavnými profesionály chybí Jaromír Hanzlík, Jiří Štěpnička nebo Jaroslava Pokorná. - Mnohem závažnější výpadek postihl knihu v hesle Praha - Vinohrady (s. 315 a 316), ale i jinde (viz seznam souborů), když z ní vypadlo velevýznamné období kabaretních aktovek a přednášek Jaroslava Haška a jeho Strany mírného pokroku v mezích zákona (viz Haškovy kabarety Nirvána aj.). Haškova kabaretní amatérská bohémská družina hrála přitom 1911 - 1912 v řadě vinohradských - ale i smíchovských a staroměstských - restaurací, jež v knize výslovně coby místo ochotnické divadelní činnosti jsou (vinohradský Kravín na s. 315 aj.). Renonc je o to nepochopitelnější, že k tomuto tématu, na rozdíl od tisíců jiných, existuje bohatá literatura. - U seznamu zahraničních reprezentací (s. 343) mi schází úspěšná účast souboru Lampa s inscenací Mellem na mezinárodním festivalu v rakouském Bad Radkersburgu (1985). Chápu, že v knize absentují některé soubory s jepičím životem, jako bylo v r. 1961 Divadlo Meteor v Dlouhé (Z. Rytíř, O. Suchý, P. Petráš, A. Lakatoš). V hesle Trutnov mi však scházejí trvalejší amatérské divadelní aktivity Ondřeje Suchého z poloviny šedesátých let (DDT - Divadlo Dědečka Tadeáše). Když už jsme u tohoto jména: v hesle Šemanovice (s. 525) končí veškerá činnost "v Límanově hostinci 1940". Jenže v tomtéž místě (Šemánovice u Kokořína) už zhruba patnáct let vyvíjí bohatou amatérskou kulturní činnost právě tentýž Ondřej Suchý, který se tu trvale usadil, inspiruje a pořádá tu nejrůznější paradivadelní akce pod hlavičkou Nostalgická myš (některé večery, jež moderuje, nahrává a pak pouští jejich sestřihy na ČRO 2 Praha). V hesle Pardubice na s. 131 (kde je konečně po zásluze zhodnocena osobnost Huberta Krejčího a jeho Yorickovy pantomimy) mi schází přesnější informace o Divadle Na drážce a dvojici Milan Musil + Jan Dvořák (pozdější spoluzakladatel a protagonista hradeckých Jesliček). A konečně - než charakterizovat poetiku souboru Mimosa jako "moderní a cynickou pantomimu" (s. 257), to ji snad raději necharakterizovat vůbec. S knihou, jako je Místopis, nemůžete být ovšem v žádném případě hotovi jednou recenzí. S tak krásnou knihou je radost obcovat celý život - radost o to větší, že víte, kam posílat eventuální připomínky, doplňky či opravy (artama@ipos-mk.cz nebo http://www.ipos-mk.cz ).


Text je k dispozici v tištěné verzi Divadelní revue 1/2004.
- - - k tomuto článku nejsou žádné názory - - -

Copyright © 1999-2000 DIVADLO.CZ
Generováno11.2.2006 17:16:22