Texty: Dějiny a současnost 2004, č. 2, Ivan Klimeš

MÍSTOPIS ČESKÝCH OCHOTNÍKŮ
Místopis českého amatérského divadla představuje završení rozsáhlého badatelského projektu, jehož prvním výstupem byly Cesty českého amatérského divadla. Vývojové tendence (Praha 1998), kompendium kolektivu autorů pod vedením Jana Císaře. Další svazek tvoří Bibliografie českého amatérského divadla (Praha 2000) s více než dvěma tisíci bibliografickými záznamy, sestavená týmem vedeným Jiřím Valentou. Místopis pak mapuje amatérské divadelní aktivity úhrnem v 6314 obcích, od velkoměst až po nejzapadlejší vesničky. Rozsáhlý tým řídili Vítězslava Šrámková a Jiří Valenta. Podařilo se jim zorganizovat a do publikovatelného konce dovést plošný průzkum, který se mohl podařit snad jen díky kolektivně sdílenému entuziasmu, připomínajícímu právě svět ochotnického divadla. Výčet spolupracovníků v regionech zahrnuje 117 lidí a najdeme v něm vedle regionálních archivářů, kronikářů, pracovníků muzeí či knihoven i dnešní členy ochotnických souborů či pamětníky.
Jak napovídá titul, je kniha členěna podle obcí. Jednotlivá hesla mají ryze faktografický charakter a pouze heslovitě zaznamenávají někdy jen existenci souborů, jindy i jejich repertoár a hlavní osobnosti, přičemž titulní pojem "amatérské divadlo" se vztahuje na činohru, operu, operetu, muzikál, kabaret, loutkové divadlo, autorské divadlo, divadlo poezie, recitační soubory atd., tedy vskutku na všechny možné formy divadelních aktivit. Součástí hesel jsou i údaje o původu a zpracovateli informací, výčet účastí místních souborů na domácích divadelních přehlídkách a vystoupení v zahraničí a odkazy na archivní fondy a literaturu. Oba svazky upoutají skutečně rozsáhlým obrazovým doprovodem, obsahujícím nejrůznější pramenný materiál od barevných reprodukcí malovaných opon a plakátů, přes scénické a kostýmní návrhy, divadelní návěští, obálky periodik a knižních publikací, plány či obrázky divadelních budov, až po fotografie z představení či památná fota celých souborů. Navíc je celé dílo poseto nejrůznějšími citáty z korespondence, kritik, kronik, úředních výnosů, memoárů atd., takže už pouhé listování Místopisem přinese zájemcům o tuto problematiku opravdu mimořádný zážitek.
Tak rozměrný a profesně rozmanitý tým spolupracovníků, bez něhož by byl podobný plošný výzkum zcela nemyslitelný, přinesl samozřejmě i problémy, například v podobě různé podrobnosti dat o jednotlivých lokalitách. Značně odlišný rozsah hesel u srovnatelných obcí proto může vypovídat právě tak o rozdílné intenzitě místního divadelního života jako o odlišném množství dochovaných pramenů či o absenci zaníceného "detektiva", který by je v dané obci třeba po rodinách vypátral. Autoři myslím moudře rezignovali na snahu tyto disproporce nějak vyřešit, takový cíl leží v dané chvíli stále ještě za hranicí reálného. Místopis tedy má jistě lecjakou mezeru. (Pisateli těchto řádků visí kupříkladu nad pracovním stolem scénický návrh Františka Bílka pro plenérovou inscenaci Jana Výravy, kterou v roce 1924 nastudovali chýnovští ochotníci. Ačkoliv spolupráce výtvarníků s amatérským divadlem je v mnoha jiných případech pečlivě sledována a často i obrazově doložena, heslo Chýnov Bílkovy kontakty s ochotníky nezaznamenává.) Mezery vybízejí k doplnění, a tu je třeba říci, že projekt pokračuje budováním databáze, která by prý měla být v dohledné době zveřejněna i na internetu. Kdokoliv má možnost do ní přispět, ať už opravou chyb, či zasláním údajů o dosud nepodchycených aktivitách (emailové spojení na editory: valenta@ipos-mk.cz, sramkova@ipos-mk.cz).
Jeden aspekt Místopisu je však přece jen třeba trochu zproblematizovat, a to jeho koncepční omezení na divadelní kulturu jazykově českou. Toto vymezení "českého divadla" má ve zdejší teatrologii dávnou tradici, svádí k němu jistě i příklad akademických Dějin českého divadla, navíc zde bylo mnoho dobrých praktických důvodů, proč tak učinit (v poznávání divadelního života menšin jsme prakticky na začátku), to vše je pravda. Ale právě Místopis bezděky odhaluje neudržitelnost tohoto konceptu. To si uvědomovali již někteří autoři v Cestách českého amatérského divadla, když zapojili do svého výkladu alespoň pro srovnání i německý divadelní ruch. Šťastně se tak stalo i v některých heslech Místopisu, pokud ne, působí hesla o pohraničních městech přece jenom zvláštně. Příklad: U Mikulova je sice ocitována vzpomínka Alfonse Muchy, že v osmdesátých letech 19. století vymaloval zdejší divadlo a hrál s ochotníky, ale první zprávy o novodobém ochotnické divadle pocházejí až z roku 1947 (?!); podobně třeba začíná heslo Bruntál zmínkou o představení Českého vzdělávacího spolku Matice opavské Praděd v roce 1921 bez jediné informace, co se v tomto německém městě dělo v 19. století. Kontrujme opačným přístupem, jaký skýtá heslo Hořice na Šumavě, líčící celou tradici zdejších pašijových her, hraných samozřejmě až do války německy. Obnova této tradice po roce 1945 péčí českých občanů Hořic nesvědčí příliš o příkopu mezi oběma etniky, nýbrž daleko spíše a také logičtěji o sdílení místních kulturních tradic oběma etnickými skupinami.
Dodejme na závěr, že toto úctyhodné dílo představuje významný přínos nejen pro úzkou skupinu teatrologů, ale i pro mnohem širší okruh historiků zabývajících se regionálními kulturními dějinami. Je to báze, která divadelním i kulturním historikům umožní artikulovat a podložit nové obecné závěry o každodenní divadelní kultuře v českých zemích.
Ivan KLIMEŠ
Vítězslava Šrámková — Jiří Valenta a kol., Místopis českého amatérského divadla, Ipos-Artama, sv. I a II, Praha 2001 (520 s., 350 Kč), Praha 2002 (784 s., 380 Kč)
Dějiny a současnost 2004, č.2