Texty: Dolní Stakory, Rozhovor s Jiřím Valentou (část), 2003, Český rozhlas Praha 2, Host do domu -

Redaktorka Zuzana Vojtíšková (ZV):

JV: Zkušenost z vesnice, kdy tatínek, pan řídící v Dolních Stakorách, byl přísným režisérem ochotnického spolku a okrskovým funkcionářem, ta mě vedla k tomu, že jsem musel také k divadlu přičuchnout. Už jako malé dítě. A když nebylo co hrát, tak maminka napsala pohádku Šumařovy housle. A když jsem trochu odrostl, tak - to se ví -, kdo jiný by mohl hrát hlavní roli a odzpívat tam národní písničky, než zase Jiřík. To jsou moje první zkušenosti s ochotnickým divadlem.

ZV: ….v kterých to bylo letech?

JV: ... školní představení, to bylo v letech třicátých. Ale potom, když už jsem nabíral trošku víc rozumu, začal jsem trošku hodnotit jak to tatínek s ochotníky dělá. A jak to tak bývá tak synové vždycky mají trošku kritičtější pohled na tatínky, tak i já jsem byl s mnohým nespokojen. Třeba s takovým despotickým chováním pana řídícího, režiséra, který vládl pevnou rukou souboru,

ZV: Jak tedy vypadala ochotnické divadlo v těch třicátých letech na vesnici. Popište to trošku.

JV: Vítám, že se na to ptáte. To byl silný zážitek. V těch našich Dolních Stakorách to bylo tak, že nejdřív než se začalo hrát ochotnické divadlo, jsme museli jít do hasičské zbrojnice, odtamtud odnést do sálu hospody části ochotnického jeviště, tam pracně sestavit z koz a prken jeviště, postavit kulisy, které byly pochopitelně předfabrikované, takže se vlastně pořád hrálo ve stejných kulisách, spustila se vzadu namalovaná vesnička nebo pokoj atd. – ale to ještě pořád se nemohlo začít hrát. Muselo se pokaždé znovu namontovat elektrické osvětlení. A když jsme po prvé dokázali na tom jevišťátku stmívat nějakým reostatem, to bylo vítězství. Ale to se pořád ještě nemohlo začít hrát. Nejdřív jsme museli obejít stavení a z každého nám půjčili několik židlí. Ty potom v sále vesnické hospody vytvořily hlediště, které pochopitelně bylo natřískáno lidmi. Židle, každá jiná, se po představení musely vynést na jeviště, a - ať už to byl kousek sebe truchlivější - začala taneční zábava. Nebylo ochotnického představení, aby se po něm netancovalo. Tak tomu nebylo jen u nás, ve Stakorách. To je zkušenost z protektorátních let. Tenkrát se na našem Mladoboleslavsku hrálo snad v každé vesnici. Ve vedlejších Plazích byl režisérem pan učitel, v Husí Lhotě - nesmějte se, skutečně na Mladoboleslavsku je Husí Lhota – tam byla náruživá ochotnice manželka pana lesního a v Kolomutech – a teď bych mohl jmenovat houfy obcí. Nebylo vesničky, kde by se nehrálo tenkrát ochotnické divadlo.

ZV: Jakou roli mělo vlastně ochotnické divadlo na vsi?

JV: Myslím si, že to je jev, který ještě zdaleka není doceněn. Často se mluví o významu ochotnického divadla v obrození pro záchranu českého jazyka, ale moje zkušenost je už spíš z oblasti – ochotnické divadlo a společenský život na vsi. Tam se žádné velké umění očekávat nedalo. Pro společenský život vesnic mělo nesmírný význam právě to scházení se, muzicírování, zpívání, ale i velice pěkná a slušná zábava. Takhle to pamatuji zvláště za protektorátu. V té době jsme se také začali trochu víc učit. Chodili jsme na školení do blízké Mladé Boleslavi. Tam pracoval vynikající ochotnický soubor Nové divadlo, vedl ho Václav Zima, ochotník, později ředitel prvního mladoboleslavského profesionálního souboru. Ten vnášel do ochotnického života ohromnou vzpruhu nejen repertoárovou, ale zvláště způsobem inscenací. To už nebyly kulisy koupené u Pepy Máci, - to byl dříve takový hlavní dodavatel scén –, tam už pan architekt Saal vytvářel znamenitá scénografická díla. – pamatuji např. inscenaci Hilbertova Kolumba, s kterou potom mladoboleslavští zazářili na Jiráskově Hronovu.