Texty: Horní Stakory, 2003 Český rozhlas Praha 2, Host do domu - Rozhovor s Jiřím Valentou (část)

Redaktorka Zuzana Vojtíšková (ZV):
ZV: Pane Valento, vzpomenete si jaká byla vaše první zkušenost s ochotnickým divadlem?

JV: Nevzpomenu, já ji vím jenom z vyprávění maminky. To totiž bylo tak. V Horních Stakorách učili mladičtí učitelé a to se ví – hráli divadlo. Maminka vypravovala, že hráli jakousi hříčku a ona, jako správná paní učitelová, napovídala. Do napovědní boudy se lezlo odkrývacím prkýnkem a jednoho hezkého dne prostě nemohla otvorem prolézt. Bříško vadilo. Tam byl malý Jiřík. To byla první chvíle, kdy jsem vadil ochotnickému divadlu.

ZV: A potom jste mu už jenom prospíval.

JV: Nejsem si docela jist. Byly chvíle, kdy možná člověk ve své horlivosti udělal chyby, tak to v životě bývá, ale zkušenost z učitelské rodiny mě vždycky vedla k tomu, že v dané chvíli je dobře dělat všechno pro to co právě teď prospívá věci. Zkušenost z vesnice, kdy tatínek, pan řídící ve Stakorách, byl přísným režisérem ochotnického spolku a okrskovým funkcionářem, ta mě vedla k tomu, že jsem musel také k divadlu přičuchnout. Už jako malé dítě. A když nebylo co hrát, tak maminka napsala pohádku Šumařovy housle. A když jsem trochu odrostl, tak - to se ví -, kdo jiný by mohl hrát hlavní roli a odzpívat tam národní písničky, než zase Jiřík. To jsou moje první zkušenosti s ochotnickým divadlem.

ZV: ….v kterých to bylo letech?

JV: Ta první, o které jsem vypravoval, ta je z konce dvacátých let, ale školní představení, to už bylo v letech třicátých. Ale potom, když už jsem nabíral trošku víc rozumu, začal jsem trošku hodnotit jak to tatínek s ochotníky dělá. A jak to tak bývá tak synové vždycky mají trošku kritičtější pohled na tatínky, tak i já jsem byl s mnohým nespokojen. Třeba s takovým despotickým chováním pana řídícího, režiséra, který vládl pevnou rukou souboru,

ZV: Jak tedy vypadala ochotnické divadlo v těch třicátých letech na vesnici. Popište to trošku.

JV: Vítám, že se na to ptáte. To byl silný zážitek. V těch našich Stakorách to bylo tak, že nejdřív než se začalo hrát ochotnické divadlo, jsme museli jít do hasičské zbrojnice, odtamtud odnést do sálu hospody části ochotnického jeviště, tam pracně sestavit z koz a prken jeviště, postavit kulisy, které byly pochopitelně předfabrikované, takže se vlastně pořád hrálo ve stejných kulisách, spustila se vzadu namalovaná vesnička nebo pokoj atd. – ale to ještě pořád se nemohlo začít hrát. Muselo se pokaždé znovu namontovat elektrické osvětlení. A když jsme po prvé dokázali na tom jevišťátku stmívat nějakým reostatem, to bylo vítězství. Ale to se pořád ještě nemohlo začít hrát. Nejdřív jsme museli obejít stavení a z každého nám půjčili několik židlí. Ty potom v sále vesnické hospody vytvořily hlediště, které pochopitelně bylo natřískáno lidmi. Židle, každá jiná, se po představení musely vynést na jeviště, a - ať už to byl kousek sebe truchlivější - začala taneční zábava. Nebylo ochotnického představení, aby se po něm netancovalo. Tak tomu nebylo jen u nás, ve Stakorách. To je zkušenost z protektorátních let. Tenkrát se na našem Mladoboleslavsku hrálo snad v každé vesnici. Ve vedlejších Plazích byl režisérem pan učitel, v Husí Lhotě - nesmějte se, skutečně na Mladoboleslavsku je Husí Lhota – tam byla náruživá ochotnice manželka pana lesního a v Kolomutech – a teď bych mohl jmenovat houfy obcí. Nebylo vesničky, kde by se nehrálo tenkrát ochotnické divadlo.

ZV: Co se vlastně hrálo, jaký byl repertoár?

JV: Krutá otázka, protože v těch letech to byly spíš líbivé kousky – mluvím o ochotnickém divadle na vsi. To se ví, že v nedaleké Boleslavi to už zase bylo o něčem jiném. Ale na vesničkách se hrály převážně tzv. lidové hry. Mezi ně prokmitl Jiráskův Otec, tu Vojnarka, tu Maryša. Lidé se vlastně tenkrát masově učili nazpaměť základní díla dramatické literatury. Kolik Vojnarek a Maryš běhalo po českých obcích.
Mám ještě jednu životní zkušenost. Moje babička byla dcerkou pana řídícího v Holenicích, tam v Českém ráji pod Troskami. Když pan řídící chtěl postavit novou školu, do té doby totiž učil v chaloupce s věžičkou, tak musel začít hrát divadlo, aby vydělával na stavbu. A jeho dcerunka – babička – musela hrát Paličovu dceru. Kdykoli u nás přišla řeč na divadlo, ozvala se babička s monologem „Paličova dcera, víte co to znamená…“ No a pro mě ještě ten palič byl zajímavý tím, že se jmenuje Valenta, a tak v pozdějším životě jsem se dost často k tomu paličství vracel a někdy jsem se i podepisoval Valenta – palič.

ZV: Jakou roli mělo vlastně ochotnické divadlo na vsi?

JV: Myslím si, že to je jev, který ještě zdaleka není doceněn. Často se mluví o významu ochotnického divadla v obrození pro záchranu českého jazyka, ale moje zkušenost je už spíš z oblasti – ochotnické divadlo a společenský život na vsi. Tam se žádné velké umění očekávat nedalo. Pro společenský život vesnic mělo nesmírný význam právě to scházení se, muzicírování, zpívání, ale i velice pěkná a slušná zábava. Takhle to pamatuji zvláště za protektorátu. V té době jsme se také začali trochu víc učit. Chodili jsme na školení do blízké Mladé Boleslavi. Tam pracoval vynikající ochotnický soubor Nové divadlo, vedl ho Václav Zima, ochotník, později ředitel prvního mladoboleslavského profesionálního souboru. Ten vnášel do ochotnického života ohromnou vzpruhu nejen repertoárovou, ale zvláště způsobem inscenací. To už nebyly kulisy koupené u Pepy Máci, - to byl dříve takový hlavní dodavatel scén –, tam už pan architekt Saal vytvářel znamenitá scénografická díla. – pamatuji např. inscenaci Hilbertova Kolumba, s kterou potom mladoboleslavští zazářili na Jiráskově Hronovu.

ZV: Myslíte si, že ve vsích, kde se dosud hraje, může i dnes mít ochotnické divadlo takový význam?

JV: Může, ale bohužel hodně ochotnických souborů na vsích zaniklo. Zanikání mělo několik fází. První fáze byl násilný totalitní převod ochotnických spolků do nějakých zřizovatelských společenských organizací, což ochotníci nesli velmi těžce a mnohdy práce nechali. Později to byly násilné vstupy, kdy ochotníkům byl vnucován repertoár, který souborům vůbec neseděl, nebyl jim po chuti, velmi často i právem. Další fáze byla ovšem i v tom, že se začalo více myslet na peníze, na výdělky, lidé přestali mít dost času, který by byli ochotni věnovat práci zdarma, z ochoty.