Texty: HANUŠOVÁ, Hana: Záznam rozhovoru . Jiří Valenta 11.1.2006

Paličova dcera učí v Argentině češtinu

Učitelka češtiny Hana Hanušová, vyslaná MŠTV v roce 2005 na pomoc české menšině v Argentině do města Presidencia Roque Saenz Peňa s 100.000 obyvateli, která nemá stálé divadlo ani kino, zato má prý zcela vesnický charakter. Měla žáky v rozmezí 5 až 75 let. Byli většinou původem z českých rodin, ale běžně mluvili jen španělsky.
Jsou to potomci 3. – 4. generace českých přistěhovalců. Žijí na od sebe velmi vzdálených (30-40 km) farmách (500-1000ha) a rodiny jsou tam osamoceny, odkázány na televizi a rozhlas. . Teprve ve stáří se většinou stěhují do města a tam se starají o děti, aby mohly chodit do školy. Češtinu používají jen občas spíše při rodinných setkáních, nebo např. při návštěvě rodičů atp. Spíše si připomínají mládí a české kořeny, místo delších rozhovorů spíše zpívají společně české písničky. Je tady ale tradice hraní českého ochotnického divadla ve 20., 30. a 40. letech 20.století, od roku 1963 přerušená.
Důvody nastudování Paličovy dcery byly prosté: Učitelka vlastně náhodou přivezla do Argentiny program hry pro inscenaci Národního divadla v Praze, v němž je upravený text publikován. Tylův jazyk se zdál učitelce odpovídající znalostem českých a slovenských osadníků, ale i námět hry (čest, láska k vlasti) korespondoval se situací jejich předků (Rozárka odchází do Ameriky).
Dvě hodiny týdně při vyučování češtiny se na textech Paličovy dcery učili správnou výslovnost a smysl některých už dávno zapomenutých slov. Postupně pochopili, jak je Tylův text současný a výuka je začala bavit. Dokonce i v rozhovorech začali používat úsloví ze hry. A postupně se jim velmi obohacoval slovník. Představení připravovali sedm měsíců. Tak se naučili text a po pěti měsících tohoto svérázného studia češtiny se rozhodli, přes původní nechuť hrát divadlo, že Paličovu dceru sehrají na jevišti.
V místě existuje budova bývalé české internátní školy. V ní před 50 lety bydleli cestovatelé Hanzelka a Zikmund, a tam vznikala jejich kniha Tam za řekou je Argentina. Budova, která je majetkem Československého sdružení (Union Checoeslovaca), chátrá, na opravy nebyly prostředky. Část se sálem a jevištěm je dosud v občasném provozu. Sál byl opuštěn a zanedbán. Společnými silami tedy dávali do pořádku sál i jeviště. Z vybavení zbyly jen schůdky na jeviště.
Na zkoušky vozili herce jejich partneři. Ti si rozdělili úkoly: vyrobili oponu, opravili schůdky, výrobili nutnou nápovědní budku atp. Kulisy namalovala místní učitelka. „Bylo to nádherné, nikdo nic neuměl a vyklubalo se z toho divadlo. Všichni se ale nakonec náramně bavili a při zkoušení na jevišti byli šťastní.“
Najednou lidé, kteří už málem svůj rodný jazyk zapomněli, stáli na jevišti a říkali naučené texty. Nastaly obtíže s pohybem na jevišti i se zábranami. Místnímu pastorovi se zdálo, že hrát divadlo by pro něj není důstojné, dívky se začaly na jevišti stydět a tak, přes původní obsazení hlavní role dvěma představitelkami, musela měsíc před představením Rozárku hrát režisérka - učitelka Hanušová (55).
Konečně, po měsíčním odkladu, se v listopadu uskutečnilo představení. Účastníci se sjížděli z farem vzdálených desítky kilometrů, sešlo se jich asi 300. Někteří nerozuměli česky, proto jim v úvodním španělském textu přiblížili obsah. Mnozí si na češtinu už jen matně vzpomínali a mnozí při jejím poslechu dojetím slzeli.
Herci si odnášeli diplom podepsaný předsedou Československého kulturního a sportovního spolku a diváci zase brožurku obsahující program i historii českého ochotnického divadla v místě. S jejím vydáním měli značné potíže, jen inzerce krajanů a jejich sponzorské dary umožnily její vydání.
Budova školy a její sál po letech ožily. Vláda ČR dokonce poskytla dotaci na její opravu.
Soustředěna je také dokumentace života českých přistěhovalců. Obavy, že až generace soudobých šedesátníků a sedmdesátníků zemře, informace se rozplynou a památky zmizí, vedla paní učitelku k společnému sběru fotografií a jiných dokumentů. Objevila i tzv. Památník psaný česky i španělsky, který mj. obsahuje i třístránkový text o divadelních aktivitách minulých generací. Zrodila se i myšlenka zřídit zde Museum českých přistěhovalců do Argentiny.
To všechno dokázala zorganizovat jedna česká učitelka za devět měsíců práce.
Práce na přípravách představení naučila účinkující společně pracovat, na divadlo si zvykli. Už dnes píší paní učitelce, že se jim po něm i po ní stýská. Jsou odhodláni podobně si připravit novou hru i kdyby se paní učitelka Hanušová do Argentiny z rozhodnutí nadřízených nevrátila, má tam už i připravenou nástupkyni – Čechoargentinku Enriquetu Angiel, která v Paličově dceři hrála Bětušku Toužimskou. Představitel argentinského paliče Valenty se rozhodl podívat se do vlasti svých prarodičů a rád by se poznal s českými ochotníky. Dokonce i paliče by si s nimi rád zahrál.