Texty: AS 2005, č. 2, s. 68-69. Vlasta Smoláková a Zpravodaj 67. Jiráskova Hronova, 1997, č. 8

PETR LÉBL (16. 5 1965 - 12. 12. 1999), ABSOLUTNÍ DIVADELNÍK A PRINCIPÁL

12. prosince loňského roku tomu bylo už pět let, co se Petru Léblovi „ulevilo“ – abych parafrázovala poslední repliku z jeho poslední inscenace v Divadle Na zábradlí, z Čechovova Strýčka Váni… Trýzněn stupňující se psychickou nemocí, zvolil definitivní řešení – pro sebe, a také pro divadlo, jemuž od té doby citelně schází.
16. května tohoto roku by se Petr Lébl dožil čtyřicítky. Hodně dobrý důvod evokovat si z paměti a dát do souvislostí některé zážitky i fakta, které ve „své (normalizačně šedé) době“ nás, co jsme byli u toho, vzrušovaly, dráždily a těšily svojí nevídanou originalitou, „barevností“ a živostí. To ostatně neztratilo platnost ani po listopadu ´89, akorát že z řad „profesionálních sucharů“ přibyli tací, kteří se víc čílili než těšili... Léblovy amatérské i profesionální inscenace (chtělo by se říci kreace) čeřily trvale hladinu českého divadelního rybníka a jejich kruhy se pozvolna, leč neodvratně začínaly šířit i do cizích vod.
Jakožto zprvu Léblova sice profesionálně poučená a kritická, leč přesto „fanynka“ (od počátku jeho amatérského působení v souboru Doprapo, resp. Jak se vám jelo, resp. JELO, tedy od roku 1985), poté dramaturgyně jeho prvních profesionálních inscenací (zejména skandálního Vojceva, 1992) a spolupracovnice v Divadle Na zábradlí (1994 – 1996), a rovněž coby spoluautorka knih Woyzef (1995) a Fenomén Lébl aneb Nikdy nevíš, kdy zas budeš amatér (1996), k níž v současné době přibývá druhý, žel poslední díl, mám (jak by řekl Petr) „na háku“, a také v živé paměti celou famózní řadu setkání s jeho unikátní fantazií, optikou a posedlostí. (Zodpovědně z nich vybrat a zredigovat je by chtělo jiné než toto zadání.) Projevovaly se na každém kroku a dávaly lidem v jeho okolí často pěkně zabrat.
Teď právě se mi dostaly do rukou „provozní sešity“, které se zachovaly z doby práce amatérského souboru JELO v Kulturním domě Dopravních podniků: Petr Lébl, podporován dalšími zapálenými cvoky, si v nich dopisoval se svými nadřízenými a s obdivuhodnou urputností zajišťoval chod (přesněji běh) „svého“ divadla. Už z nich je evidentní, že jeho „nasazení“ u divadla bylo vskutku výjimečné. Že byl člověkem vpravdě vyvoleným, a také připraveným, když byl v roce 1993 jmenován do funkce uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí.
Sám sebe tam hned v první sezóně pasoval na „principála“ – trefné, duchaplné, avšak poněkud romantické vymezení vlastní role v porovnání s všednodenní provozní praxí, která se zpupně, hloupě, nicméně pragmaticky vzpírala jeho vzletu a maximalismu… Navzdory tomu tam vytvořil sérii jedinečných inscenací a přetvořil „své“ divadlo v divadelní centrum Prahy.
Mezi jeho inscenacemi Na zábradlí výrazně dominuje trilogie Čechovových her - Racek, Ivanov a Strýček Váňa. Za dvě první byl korunován cenou Alfréda Radoka, neboť byly zvoleny nejlepšími inscenacemi roku, dvě druhé jsou dosud na repertoáru divadla a jsou, přes řadu přeobsazení, stále nadobyčej živé; důkaz toho, jak Petr Lébl uměl zaklínit „opěrné pilíře“ inscenace, které drží i bez jeho dozoru a po letech, neboť herce (a pak i diváky) baví. Jejich tajemství nespočívá ani tolik v samozřejmé nezbytnosti hrát jako hrát si.
Setkání Lébla s Čechovem a s jeho kongeniálním překladatelem Leošem Suchařípou, ve kterém měl zásadní a přiznávanou oporu, lze pokládat za svého druhu osudové. (Petr dokázal rozeznat a přijmout ty, s nimiž se potkal zásadně: kromě již zmíněných to byli spisovatelé Mircea Eliade a Franz Kafka a divadelníci Ivan Vyskočil a J. A. Pitínský). Právě po představení Ivanova, jehož titulní hrdina, krizový pětatřicátník, končí, jak známo, sebevraždou, ukončil také Petr Lébl své bytí na téhle zemi; nad jevištěm, které pro něj znamenalo život …
Na místě, odkud se odrazil k letu do nebytí, zanechal prý portrét Kurta Vonneguta - dalšího, a vlastně prvního a hlavního „anděla svého (jeho) času“, jak sám parafrázoval Vonnegutovu dedikaci Grotesky, když mu věnoval svoji první profesionální inscenaci - Tobiášova Vojceva.
20. března tohoto roku uplynulo už 20 let od světové premiéry Léblovy vůbec první (jistěže amatérské) inscenace – od jeho uvedení Vonnegutovy Grotesky!
Bylo to tenkrát absolutní zjevení, které na jedné z prvních repríz zažil i sám Vonnegut - a stal se Petrovým přítelem nadosmrti. Z představení Grotesky zbyla kromě zážitku hromádka fotek, hrstka marginálních žurnalistických poznámek a Petrův perfektně vyvedený scénář. Při vší jeho preciznosti je „rekonstrukce inscenace“ nemožná… Video bylo tou dobou u nás známé pouze z doslechu…
Vlastně až donedávna bylo údělem divadla v okamžiku derniéry zanikat v čase. Pro někoho spásné (mýtotvorné) řešení, pro Petra Lébla, jsem si jista, naopak. Doba a divadlo ho teprve doběhnou. Video a TV přec jen vstoupily do hry relativně včas, a tak bude jasné (pravda, jak komu), jak on „před/doběh“ je.
Při svém prázdninovém „odpočinku“ na Jiráskově Hronově se Petr Lébl coby publicista jedinečně, s neodolatelnou vlídností a humorem zasluhoval o zvěčnění amatérských divadel, kterým teď mohou ta profesionální divadla (a jejich kritici) pouze závidět. Na důkaz svého tvrzení si zde dovolím připojit (chcete-li, jako „bonus“) jeden z Petrových brilantních kousků. (Podepisoval se jako Slávek.)
A přizvat vás k pročítáních dalších v chystané publikaci.
Vlasta Smoláková

CO VŠECHNO POTKALO PEERA GYNTA
Mladého selského norského synka (Jiří Blail) potkala nejprve maminka (Eva Andělová) a vynadala mu. Peer Gynt měl lyže a stál na úpatí pyramidovité dekorace – objektu, který byl obložený napěchovanými polštáři a věštil další variabilní použití. Pak chodili další lidé, svým způsobem burani, pořád po Gyntovi něco chtěli a provokovali jej. Najednou svatební veselí a prásk – dívka Solveig (Veronika Týcová), budoucí životní láska. Pak to šlo ráz na ráz, velká scénografická změna, stěhování bílých polštářů a vydatný rej trollů s hlavním trollem na trůně. Toho měl hrát Jaromír Holfeuer, ale patrně nehrál. Nežli to všechno stačil prožít (sic!), potkal Peera Gynta režisér Valeš, který má divadlo očividně rád a stejně rád s ním svádí boje. Tentokrát v úloze „otce Geppetta a ředitele cirkusu Barabase“ dohromady. Kdo by nechápal, oč v předcházející větě běží, nechť si představí typického domácího kutila, an se pokouší přibít poličku hřebíkem do železné stěny. V roli Gyntovy matky vystoupila Eva Andělová, Valešova „dvorní“ herečka. Podala docela kultivovaný výkon, uvěřitelný a milý, až na ten zápas s veršem, který ostatně paralyzoval zejména další účastníky děje, protagonistou počínaje. Pan Blail jako Gynt byl velice sympatický, ale verše se mu v puse ne a ne ohřát. Často mu bohužel nebylo vůbec rozumět. Zelené princezně jakbysmet. Zapamatujme si scénu, ve které Gynt vkládá dívce Solveig do knížky kytičku. Kytička byla umělá a na první pohled robustnější nežli knížka. Přesto ji tam hoch umístil a navrch knížku sklapnul, čímž způsobil, že knížka zůstala napěchovaná jako bageta. V jednu chvíli zůstal Peer Gynt na scéně sám, to byl monolog, který se nepodařilo inscenátorům škrtnout. Herec tam chodil, od čerta k ďáblu, sem a tam, a režisér mu nezařídil jedinou okolnost, které by se mohl podržet nebo se jí inspirovat. Samota při monologu je zlá, tuze zlá a režisér daleko.
V druhé půlce představení se objevil Gynt číslo dvě – pan Antonín Havlín. Nastoupil do lodi, která vznikla důmyslnou přestavbou víceúčelového praktikáblu, a bavil se s nějakým pirátem. Reprodukovaný zvuk moře a křik racků malounko přehlušoval rozhovor, takže mu opět nebylo rozumět. Přistání lodi a vylodění pasažérů mělo impozantní řešení (loď se s hlukem rozpadla a herci se vykutáleli ven), bohužel za cenu strachu o herce, jestli to přežijí bez úrazu. Scéna zestárlého Gynta v rozhovoru s umírající maminkou měla poměrnou výhodu: pan Havlín a paní Holfeuerová dokázali propůjčit svým úlohám docela lidský rozměr, i když opět bez zásadnější režijní pomoci. Smrt Gyntovy matky doprovázela patetická hudba a patrně nejzvláštnější režijní nápad celého večera: věnce ke hrobu měli připevněny na hlavách dva statisté v černém trikotu, kteří s koncem hudby vojenským způsobem zalehli k náhrobku a už se nepohnuli.
Peer Gynt v jedné scéně řekl: „Pohorší-li tě oko tvé, buď vyraženo.“ Ano, to se skutečně stalo.
Slávek.
(Zpravodaj 67. Jiráskova Hronova, 1997, č. 8)