Texty: AS 2005, č. 2, s. 67. Standa Berkovec.

JARDA HLOŽEK, CELÁ CIBULKA A DIVADELNÍ KUCHYNĚ

Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Jak to tak teď počítám, tak – čistě statisticky vzato – je Jarda Hložek kamarád, se kterým se znám a vídám nejdéle ze všech, co spolu kamarádíme. Nějakých, bratru, třicet osm let. Bratru opravdu. Oslovení „bratře“ jsme používali ve skautském oddíle. A od té doby to Jarda vydržel a pořád se ke mně hlásí. Za to si zaslouží medaili za trpělivost a odvahu!
Když jsme se poznali, převyšoval nás, ostatní skautíky, výškou postavy, rozhledem ve světě kultury, délkou chodidel a kultivovanou výřečností. Když k tomu připočtu výtvarný a herecký talent, smysl pro humor a zvláštní dar zapalovat lidi, není divu, že v 1. chlapeckém junáckém oddíle Slaný patřil k vůdčím osobnostem. Díky jemu jsem proto ve dvanácti hrál první divadlo – bylo to řecké drama o Thysbé, které zrežíroval po cestě na návštěvu dívčího skautského tábora. A díky jemu jsem poprvé v životě zažil ten krásný pocit exhibicionismu. Vůbec, vždycky když něco podnikal, tak se mu tak zaleskly oči a začal pábit, vymýšlet. Na realizaci se vždycky někdo našel. Ale to nadšení, tu pochodeň, tu třímal Jarda neochvějně a vždycky. Hýřil nápady, experimenty a inovacemi. To platilo i v táborové skautské kuchyni. Dodnes s láskou vzpomínáme na legendární samolepící Jardovy škubánky nebo rozvařenou rýži! Z té doby pochází i jeho skautská přezdívka – rychle vyslovená CELÁ CIBULKA, Cácibulka. (Dnes je z něj vynikající kuchař!)
Jak jsme rostli, kupodivu i Jarda ještě rostl, i jeho chodidla rostla, rostly i jeho znalosti a kulturní přehled. Vyučil se knihkupcem a v Knize na slánském náměstí se díky němu čtvrtky s knižními novinkami staly naší malou undergroundovou platformou. Stejně jako HloDoStaSáHoVo divadlo poezie, které si Jarda založil. (To je to Hlo - žek na začátku). A pořád jsme se kamarádili a rádi viděli, já coby divák a Jarda coby režisér a bohém, brázdící Slaný s vlající bílou šálou kolem krku. Pak se toto seskupení přejmenovalo na Dividýlko a já se díky fúzi s partou Jirky Šímy (a díky jemu) najednou ocitl na palubě. A pak tady byl rok 89 a Jarda se mnou jako jeden z mála v našem městečku rebeloval v našem vysílání Mikrofóra. Pak jsme založili ve Slaném hnutí nezávislých a ocitli se spolu v městském zastupitelstvu. A pořád to byl stejný vizionář, který dokázal nadchnout překvapivými a hravými nápady, za kterým lidi šli. Když jsme po čase usedli s Jardou do lavic prvního kursu observerů – tedy rozhodčích balónového létání – nijak mě to nepřekvapilo. Potřebujeme mít oba hlavu v oblacích.
A tak považuji za zcela samozřejmé i to, že dnes Jarda úřaduje jako místostarosta ve stejném domě, ve kterém jsme se před mnoha lety u něj scházeli u kávy a knižních novinek. Že pořád stojíme na jevišti stejného sálu, noblesně opraveného díky městu i novým majitelům Hejtmanského dvora. Obojí je vedle sebe na slánském náměstí. A tak s Jardou opisuji stejný kruh, plný nádherných představení, výstav, balónových letů, happeningů a setkání. Občas se na té kružnici trochu vzdálím do Himálaje nebo na Špicberky. Vím, že kruh se pomalu uzavírá. A tak jsem rád, že na té kružnici stále potkávám toho kluka, co trčí při nástupu z řady. Že trčí dál. Že pořád nasírá pohodlné maloměšťáky a zapaluje ty, co se dívají stejným směrem. V tom jeho pohledu jsou pořád ďábelské ohýnky, od kterých je radost chytit.
Standa Berkovec