Texty: AS 2005, č. 2, s. 64-66. Vítězslava Šrámková.

DIVADLO S OSOBNÍM RUČENÍM
aneb
Jak si žije bard českého divadla poezie

Plzeňská ulice na pražském Smíchově už sice není přecpanou výpadovkou, ale ani dnes nepostrádá ohyzdnost předměstských tahů, na nichž rachotí tramvaje a člověk se místo vzduchu nadechuje výfukových plynů. Přesto tu poezie a múzy mají svou adresu: číslo 76. Zazvoníte na zvonek s nápisem Krytové divadlo a po chvíli sestoupíte do suterénu protiatomového krytu z let padesátých, kde vás obřadně představí hostům, kteří přišli před vámi. Jste v Divadle Orfeus, a jste-li tu ve středu, čeká vás za chvíli v salónu osobitý literární pořad, pokud je pátek, dočkáte se slastí divadelních.
Než po třetí zazvoní zvonek, mohou zemitější povahy vychutnávat zvláštní atmosféru tohoto půvabně ošuntělého, divadelně hospůdkového sklepního prostoru nad porcí vynikající zelňačky paní principálové Ireny, útlocitnější nad sklenkou dobrého moravského vína a nastydlí nad mátovým čajem. Pamětníci, kteří dosud nevymřeli, při tom mohou zavzpomínat na dávné, téměř bájné doby Orfea, který se zrodil v druhé polovině 60. let a z plesnivého sklepního archivu PZO Motokov na Malostranském náměstí vytvořil divadlo-klub, kde se scházeli v té době ještě téměř neznámí básníci, překladatelé, výtvarníci, muzikanti a mladí, dychtiví nových objevů poezie i „plebejského“ divadla talentovaných naturščiků. Pravda, principál Radim Vašinka tehdy svými vousy připomínal spíš strašného lesů pána, než svatého Mikuláše.
Ostatně přiznejme, že přes běh let, i dnes má víc společného s tehdejším sršatcem, než s dobrotivým svatým. Přečtěte si třeba programovou nabídku Divadla Orfeus a hned vám to bude zřejmé. Já jsem jen vzala do ruky jedno z volně přístupných fotografických alb, dokumentujících poslední inscenace, a bylo mi jasné, že šedý vous a blížící se kulaté jubileum na podstatě Radima Vašinky nic nezměnily. Bylo z poslední Vašinkovy inscenace poezie jeho erbovního básníka Oldřicha Wenzla. Poprvé ho recitoval a uváděl v polovině 60. let, dřív, než vyšla první sbírka tohoto ironického básníka, kterého roztroušená skleróza na léta připoutala k nemocničnímu lůžku. Vašinkův pořad měl tehdy ohromný úspěch, mj. u stovek diváků na Wolkrově Prostějově, kde získal řadu cen, stejně jako další dvě nová uvedení v 70. a 80. letech.
V každé z těch inscenací jsi měl lepé děvy, které - leckdy spoře oděny - byly symbolem tu Múzy, tu Čistoty, tu Poezie. V časech cenzurního dohledu jsi s tím měl dokonce patálie. Fotky napovídají, že jsi od své základní metafory neustoupil ani při svém čtvrtém pokusu o Wenzla.
Jaképak symboly, byly to prvky reality, z nichž sestával jeho život: vždycky byl hrozně rád obskakovaný sestřičkami a z každé dámské návštěvy míval úžasnou radost. Byl to básník z podstaty – někdo mu přinesl třeba krabičku na mýdlo nebo láhev vína a on o tom hned napsal báseň. Tím ale nechci říci, že to byly inscenace neznající metaforu! Jsem rád, že mi Ludvík Kundera, který byl Wenzlovým přítelem – a byl to vztah velmi vzácný -, umožnil tehdy poznat jeho tvorbu a párkrát mě vzal i za ním do nemocnice. Když jsme si kdysi víc psávali - dnes už ne, stáří šetří časem - , tak mi nejméně jednou za rok kladl na srdce, abych nezapomněl na Wenzla.
Čím tě jeho poezie stále tak přitahuje?
Je v ní ze života všechno: zvládání dramat a tíhy života, touha po ženských - i to, že vzal svou nemoc na vědomí, nezhroutil se a byl schopen ještě něco napsat. Do značné míry si v básničkách dělá z nemoci i ze sebe srandu, která je sice bolestná, ale ne bolestínská. Má vnitřní sílu. Zajímavé bylo i Wenzlovo surrealistické spojení, překvapilo mě, když jsem se v průběhu let dozvěděl, jak se znal s Vodseďálkem a Bondym, autory kolem samizdatové edice Půlnoc z počátku 50. let, s nimiž jsem se v 60. letech taky trochu kamarádil, recitoval je a dodnes je recituji. Přesněji: skoro dodnes.
Myslím, že jsi svými pořady a vystoupeními velmi přispěl k tomu, že tyhle básníky „okraje literatury“ znali mladí 60., ale i 70. a 80. let…
Reaguje Radimova žena, herečka Irena Hýsková:
Nedávno přišel do divadla pan Petr Kučera, emigrant, co dřív pracoval v Divadelním ústavu, a říkal, že když mu bylo patnáct, viděl na „Wolkráku“ Radimovo představení, v němž byla na hrazdě holka, která se houpala v kuželu červeného světla a recitovala. Dodnes se mu prý vrací ten obraz a jeho emoce – zvuk hlasu, pohyb i to světlo.
To byla Radimova metafora milostné, něžnější polohy Wenzlovy poezie. Pro mě třeba velkou vnitřní sílu mělo, když Radim jako Oldřich Wenzl vjížděl na jeviště v dřevěném vozíku, příliš malém a omezujícím – podobně jako básníkova nemoc – pro to mohutné tělo dospělého mužského – a vykřikoval nějaké jeho krédo, něco, co aspoň ve slovech a odhodlání bylo zpupné, když už v životě to nešlo. To byl obraz!
Irena: Když jsme dělali toho posledního Wenzla v Krytovém divadle, tak Radim na svém vozíčku taky trval. Na poněkud vyšší jeviště jsme tedy položili dvě fošny a kolega ho měl nahoru vystrkat. Pochopitelně spadli, Radim si pak stěžoval na záda a ukázalo se, že si pochroumal páteř. I k tomu by se dalo říct: „Raněn Wenzlem“.
To tedy byla tvrdá služba básníkovi! Jak na divadlo poezie, na Wenzla reagují dnešní mladí?
Radim: Na poezii na Plzeňskou moc lidí nechodí, v průměru tak patnáct lidí. To je na divadlo poezie málo, nevytvořila by se atmosféra. Tenhle počet chce komornější literární pořad. Na komedii, jako je třeba Vrať mi moje játra, je pořád vyprodáno, ale poezie je, bohužel, zcela nerentabilní. Kdysi jsem si na základě předchozích zkušeností říkal, že diváci, co k nám přišli na činohru a líbila se jim, přijdou i na poezii, ale ne. A to k nám málokdy přijde někdo, kdo k nám „nepatří“, i když většina z našich návštěvníků asi do divadla moc nechodí.
Pořád začínáš s mladšími amatérskými herci. Jaké to je?
Radim: To víš, že bych měl radši stabilní soubor. Tohle je dost dřina. Normální divadlo s normálně připravenými herci, i když mají řemeslo, ale dělat nemůžu. Pro mě je důležitý živý, nevycpaný člověk, recitátor a herec, který ví, co říká a proč. Jenže výstředníků, kteří potřebují dělat tenhle typ divadla, je málo, vždycky dorostou do věku, kdy to vnitřní nutkání už není tak silné, aby přehlušilo to, že se musí starat o rodinu a o zaměstnání. Těch mladých, kteří to chtějí zkusit, je čím dál tím míň, protože mají spoustu jiných nenamáhavých možností zábavy – třeba taneční kluby, kde jim vymejvá mozek jak hudba a poskakování, tak třeba marjánka.
Irena: Ti by se k nám stejně nehlásili. Mě spíš zaráží, že ti, co přijdou a chtějí hrát, se vždycky diví, že by měli zkoušet. Je to jistě náročné: 2x týdně zkouška a 2x hrají nebo tady mají službu. A přitom se také bojí o zaměstnání, kde musí víc nasadit, aby o ně nepřišli.
Jsi na volné noze, máš sice už druhým rokem na Českém rozhlase 6 každou sobotu vlastní pořad Nežádoucí texty, věnovaný autorům, kteří do roku 1989 nemohli svobodně publikovat, ale jistě to není snadný život. Nelitoval jsi někdy, že jsi jako vystudovaný geolog opustil profesi, vydal se nejistou cestou divadla a poezie, a dokonce ses touto kombinací rozhodl živit? Na rozdíl od Zdeňka Čecháčka, s nímž jsi zakládal Iksku a který od divadla a poezie neupustil, ale zůstal u profese, v níž je dnes i podnikatelsky velmi úspěšný.
Radim: Když se dnes na to dívám, tak to jistě nepovažuji za ideální, ale co můžu dělat. Se svým pojetím divadla se jistě od běžné činohry odlišuji, nehodím se tam. Pravda, vždycky jsme si mysleli, že kdyby se bolševický systém zhroutil, bylo by líp. Ale to jsme netušili, že diktaturu proletariátu nahradí diktatura peněz. A zatímco bolševika člověk kolikrát mohl ukecat nebo obejít, peníze jsou netečné, nemají oči, nemají srdce. Dostáváme sice něco málo od města, bez toho bychom byli v háji, ale většinou je to tak na jednu inscenaci. Úřad MČ Prahy 5 nám přidává na provoz. Živit se tím ovšem nedá, ani dělat rafinovanější, technicky náročnější inscenace.
Irena: My jsme spolu o tom mluvili mockrát. Někdy před osmi či deseti lety jsme si to i definovali. Zjistili jsme, že oba v divadle potřebujeme cítit osobní ručení. Takový je prostě náš způsob života. Se všemi riziky. A tak to i musíme brát.

Radim Vašinka *26.5.1935
Tatínek stolař. Po maturitě na královopolském gymnáziu v Brně, kde paní profesorka Šmejkalová probudila jeho zájem o poezii a recitaci, studium geologie na přírodovědecké fakultě v Brně.
Při studiu na fakultě zjistil, že mu chybí poezie a divadlo a po nějakém čase společně se studentem stejné fakulty Zdeňkem Čecháčkem založili Iksku, tedy divadlo poezie X. V roce 1961 uvedli Inzerát na skřivánka ve Vašinkově režii dle scénáře Milana Uhdeho, inscenaci, která je považována za základ moderního českého divadla poezie. Do jeho vývoje pak vstoupil ještě vícekrát, nejvýznamněji inscenacemi poezie Oldřicha Wenzla, s nimiž, jakož i s dalšími pořady získávalo jeho Takzvané divadlo poezie VUS Praha (1964-1966) a později i roku 1967 založený Orfeus ceny a ohlas na Wolkrově Prostějově. Z divadélka Orfeus na Malostranském náměstí 9, které spolu se souborem vybudoval, vytvořil pro konec šedesátých let i krátký čas po srpnové okupaci centrum nezávislé kultury. Nebylo to zadarmo. V roce 1971 dostal z klubu výpověď (živil se tam jako vedoucí, režisér, ale i pingl v jedné osobě), po níž nastalo shánění nového zřizovatele (nezbytná podmínka existence v té době) a harcování se souborem po různých prostorách v Praze – od agitačního střediska na Hřebenkách po branickou Dobešku. V druhé polovině 80. let začal se souborem jako Putující královská šekspírovská společnost hrát v létě pro děti a dospělé na zámcích i vesnických návsích. Počátkem 90. let, když to jinde nešlo, působili jako Bytové divadlo skutečně ve vlastním bytě ve Zborovské. A když ani to nešlo – vybudovali již zmíněné Krytové divadlo.
Vítězslava Šrámková