Texty: RYCHECKÝ, Saša: ZJEVENÍ V ODRÁCH PODVANÁCTÉ. AS 2005, č. 2, s. 60-61.

ZJEVENÍ V ODRÁCH PODVANÁCTÉ

„Viděl jsem v dálce v horách zvíře, když jsem se přiblížil, viděl jsem, že je to člověk. Když jsem mu stál tváří v tvář, poznal jsem, že je to bratr…“
Tímto tibetským příslovím zahájila ředitelka Církevní střední školy a Střední zdravotnické školy sv. Anežky v Odrách Ing. Pavla Hostašová v úterý 1.3.2005 již 12. ročník celostátní přehlídky církevních škol v zájmové umělecké činnosti. Mohl jsem se zúčastnit druhým rokem, vloni to bylo vskutku ZJEVENÍ, a tak jsem po příjezdu netrpělivě listoval v programu, co nás letos čeká. Snad je na místě trochu statistiky: letos vystupovalo 16 škol z celé republiky, okolo 500 účinkujících v žánrech divadlo, monolog, umělecký přednes, hra na nástroj, zpěv, muzikál, pantomima, tanec. Celkem 48 vystoupení, ale i 3 rozborové semináře, velmi otevřené a vstřícné, a také doprovodné programy – vystoupení folkové skupiny, vernisáž výstavy fotografií Jindřicha Štreita a tři samostatné bloky galaprogramů na závěr přehlídky.
Hodnotit všechna vystoupení by nebylo v silách jednoho člověka. Pokusím se jen stručně reflektovat ta, která se dotýkala divadla v jeho různosti, od recitace a monologů přes pokusy o dětské divadlo, studentskou recesi, muzikál, až po pokus o vážné sdělení na velké ploše činohry. Hlavním problémem většiny představení byla především dramaturgie. Proč právě tento text, komu je určeno sdělení (bylo-li jaké), nakolik si kdo uvědomoval, že divadlo je ZPŮSOB VZÁJEMNÉ KOMUNIKACE. Protože kromě velmi zajímavých tvarů, někdy se silným emocionálním účinkem, jsme mohli vidět (někdy až trapné) předvádění se, secvičená vystoupení, či naprosté nepochopení elementárních jevištních a divadelních zákonitostí. V této souvislosti mě napadá stejná otázka jako po loňském ročníku. Zda by nestálo za úvahu realizovat jakási předkola, předvýběr nebo alespoň zajistit odbornou pomoc na místě samém. Ale to je otázka především pro pořadatele přehlídky a pro předsedu poroty Mgr. Ladislava Marečka, který se v této nelehké roli zúčastnil všech dvanácti ročníků.
Napřed k sólovým vystoupením. Kristýna Porubová z Ostravy přednesla známý song Jiřího Suchého Stará lavice. Proč ne. Přednášející měla slušnou techniku, ale ta se příliš nesešla s obsahem a obsah básně s jejím věkem a její životní zkušeností. Další byla Popelka nazaretská Václava Renče v podání Ondřeje Buchty z BIGY Ostrava–Zábřeh. Zbytečná gesta, nepochopitelná agresivita projevu, splynutí řeči do toku hlasu bez obsahu. Škoda toho krásného textu. Stáňa Salvová z Oder se snažila se svým Goethem Král duchů poprat ze všech sil, ale na tak složitou strukturu textu a sdělení se jí sil opravdu nedostávalo. Vendula Krůlová z Hradce Králové přečetla Procházku v dešti a Strach. Slušná výstavba, ale diváky naprosto nepotřebovala. V ostrém protikladu pak byla Klára Boudalová z Českých Budějovic s Hrdým Budžesem od Ireny Douskové. Byla výborná ve všech složkách svého projevu, od kostýmu, přes rekvizitu, jímž bylo velké lízátko (a uměla s ním pracovat velmi organicky), až po techniku řeči a výstavbu celého textu. Právě tak oslnila (z téhož gymnázia pocházející) Adéla Lounková. Její přednes Uspávanky s Hokusajem Jana Skácela by byl i na WP jedním z vrcholů! Skutečně vynikající! Filip Chlud z CMSPGŠaG Brno si vybral text Jordana Radičkova Mela a suverénně vládl nejen svému hlasu, jevišti, ale i divákům. I on zaslouží obdiv.
Divadelní tvary ještě víc otevíraly otázku (ne)pochopení a (ne)sdělnosti. Byly omyly, sympatické snad jen zarputilou snahou dohrát do konce, ale naštěstí byly i vynikající výkony. Pokusím se je srovnat. Dramatický kroužek II z Oder předvedl pokus o adaptaci textu Boženy Němcové Naša divá Bára. Jejich výhodou bylo domácí publikum, ale i tak jsem si kladl otázky po dramatičnosti textu, neorganickém zapojení moravského dialektu a lidových písní a především absenci divadelní zkušenosti ať herecké, či režijní. Life story CSZŠ v Brně měl snad být pokus o velké téma. Nejvíce si ovšem pamatuji neustálé přesunování opony, které rozdělovalo jednotlivé „výstupy“. Přestalo mě bavit dedukovat jakýkoliv smysl tohoto povedeného kusu, který nadto měl v podtitulu napsáno Výrazový tanec. Jak lze nepochopit poetiku Cimrmanů, to dokázali studenti z Brna–Lerchova ve hře Záskok. A někam sem ještě patří i Perníková chaloupka v podání žáků ZCŠ z Prahy. Když malé holčičky, za doprovodu rozladěné kytary pana učitele Budského, zpívají pásmo známých písní Karla Gotta a jiných postarších hvězd, to vše v kulisách lesa z maskáčů (se šiškami na suchý zip), pak je hlavně škoda kreativity oněch dětí. Příkladem naprosté nedivadelnosti byla Dívčí válka v provedení Jazykového gymnázia Skuteč. To nebyla ani studentská recese, ani podivný „humor“ F.R. Čecha. Co ovšem říci na Sněhurku v předvedení studentů Křesťanského gymnázia Praha? Opět jen to nejpodstatnější – základ je v dramaturgii, ve výkladu, ve vědomí toho co, komu a proč chci sdělit. K tomu je potřeba i umět. Umění je od slova uměti. To vše scházelo, byla to jen nepovedená parodie na parodii, v žádném případě studentská recese, kterou se herci obhajovali na rozborovém semináři.
Příkladem studentské recese, ale velmi kultivované, která nadto respektuje divadlo, umí si dokonce pohrát s výsostným divadelním znakem, metaforou, zkratkou, a nadto ještě nastavuje zrcadlo, bylo představení Jak soudruh Krakonoš kapitalistovi Trautenberkovi rybník vypálil. A opět to byli studenti BIGY České Budějovice. Šel jsem do sálu s obavami, titul odrazoval, zvláště po předešlých kouscích. Ale od začátku do konce mě nenechali vydechnout, diváky přenesli do osmdesátých let 20. století Večerníčkem, soudružkou hlasatelkou, hereckým projevem, vše drželi v nádherné nadsázce a ve zkratce. Herecké výkony svědčí o poctivé a systematické práci na tomto gymnáziu. A když postupně gradovali konec další a další peckou, aniž by „natahovali“, nezbylo, než hluboce smeknout. Studenti BIGY Ostrava–Zábřeh seznámili diváky s principy Divadelní improvizace. Pro mnohé to bylo další ze ZJEVENÍ přehlídky. Poctivost práce na drobných úkolech, získávání divadelních zkušeností s hereckými partnery a v neposlední řadě s publikem se časem bohatě vrátí při realizaci větších úkolů. Nebyl to ucelený divadelní tvar, byla to ovšem rozkoš sledovat jejich hravost a schopnost navzájem se vnímat. S opětovným pokusem o velké téma přišel soubor BIGY Brno–Barvičova hrou Franze Szerepetzkiho Bohužel. A bohužel letos si ukousli větší krajíc, než jaký stačili sníst. Jsou výborně vybaveni, mají povědomí o divadle, naléhavě sdělují, ale hodně jim chybí někdo, kdo by se na celé představení uměl podívat zvenčí. Kdo by, alespoň technicky, dodělal režii. Ale i tak to byl pokus poctivý a cenný! A naposled kousek skutečně čiré radosti z hraní, zpěvu, recese, ovšem recese vtipné. Studenti BIGY Brno–Lerchova Muzikálové písně se sice neprezentovali v programu jako divadlo, ale snad právě proto k divadlu skutečně došlo. Když k tomu ještě umí zpívat, hrát lehce s nadhledem, pak se mi chce vidět je znovu a zase z nich mít potěšení!
Program byl od rána do pozdního večera nabit vystoupeními, právě tak, jako sál byl nabit diváky. Ti si navzájem fandili, měli radost z toho, že se mohou navzájem nejen předvést, ale i vidět, potkat. Lektorský sbor ve složení Mgr. Ladislav Mareček, Brno, Mgr. Věra Nouzová, České Budějovice, MgA. Karol Ozorovský, Zábřeh na Moravě, Radana Wendlichová, Mgr. Helena Skálová a Saša Rychecký, Ostrava měl tu čest mluvit otevřeně se vstřícnými lidmi. Pořadatelé udělali veliký kus krásné a záslužné práce, že již po dvanácté, v podmínkách jistě obtížných, přehlídku realizovali, a je jen obdivuhodné, jak to vše dokázali zorganizovat s přehledem, v klidu a ve velice příjemné, otevřené, tvůrčí atmosféře. To bylo další ze ZJEVENÍ v Odrách. I proto je na místě ocitovat ještě jednou z úvodního projevu ředitelky Ing. Pavly Hostašové parafrázi na ono tibetské přísloví: „Viděl jsem v dálce město, když jsem se přiblížil, viděl jsem v něm lidi. A když jsem jim stál tváří v tvář, poznal jsem, že to mohou být kamarádi…“

Saša Rychecký