Texty: AS 2005, č. 2, s. 58-59. Rudolf Felzmann.

POHÁDKOVÝ MLEJNEK VE ŽĎÁRU NAD SÁZAVOU
Na osmý ročník krajské soutěžní přehlídky amatérských souborů hrajících pro děti a mládež Pohádkový mlejnek přijelo do Žďáru nad Sázavou šest souborů a mimo soutěž vystoupil dětský soubor místní ZUŠ.
Pod názvem O kocourovi, který nadával uvedl Divadelní spolek (a)maťák z Pardubic vlastní jevištní adaptaci Trnkovy knížky Zahrada. Sympatický soubor sváděl s textem poctivý boj, ale původní předloha vycházející z fantazijních představ tří kluků, o tom co může být skryto v tajemné zahradě, byla inscenována nadbytečně popisnými prostředky, jimž chyběla uvolněná imaginace, a především hravost. Drobné dějové epizody nenabízely dobrodružství, ale zůstávaly v rovině verbálního sdělení.
S podobnými problémy zápasila i Nezávislá scéna při Domě kultury Kroměříž. Dvě hříčky V. Henzla a J. Kozáka, kdysi vydané Dilií a spojené titulem Z pohádky do pohádky. Prostřednictvím dvou vypravěček nejprve připomenou všechny dějové peripetie Perníkové chaloupky, aby pak v málo dramatických scénkách nechaly zlou čarodějnici putovat vlakem a lesem až k řece, do které je za trest hozena. Druhá pohádka nabízí o něco bohatší jevištní dění. Vypravěčky spíše vyměňují náznakovou scénu, v níž se odehraje stručná parafráze klasické pohádky O hloupém Honzovi. Jen snaživé úsilí některých herců naznačí dějový vzruch, který má ještě daleko k dramatické situaci.
Autorským pokusem Jany Glozarové a hudebníka Lubora Schmidta je pohádkový muzikál Princezna a loupežníci, uvedený Divadelním studiem „V“ z Brna. Vzdálenou inspiraci z klasických i moderních pohádek připomene příběh o princezně Fňukajdě, kterou královský otec pošle k tetě na venkovské sídlo, aby se napravila z nepříliš jasně formulované neposlušnosti. Celý úvod má podobu zdlouhavého prologu, v němž nedotažený text i použité herecké prostředky (ufňukanost princezny, králova slabost a dominantnost chůvy) nejasně motivují nejen vypovězení na venkov, ale poté i setkání princezny s loupežníky v lese. Naštěstí loupežníci vlastně nejsou zlí, vždyť se ještě ani nedostali k pořádnému přepadení a Fňukajda se náhle stane pracovitou a sympatickou dívkou. Setkání s královským otcem a představení šikovných mládenců, kteří se od loupežnictví vrátí k poctivým řemeslům, vyzní jako šťastný konec pohádky. Zmatenost motivů je do jisté míry vyrovnávána hereckým nasazením i smyslem pro vtip a dramatickou zkratku především u pětice loupežníků. Navíc se zde uplatňuje solidní hudební složka, takže zpěváci a zároveň fyzicky zdatní tanečníci rozehrají své muzikálové výstupy ve strhujícím tempu i s několika pěknými nápady (např. lyrická vzpomínka na bezstarostné dětství v pantomimické nadsázce). Je asi na divákovi, nakolik mu vyhovuje muzikálová forma, stejně tak lze přijmout ve scénografii malované prospekty podobné propagačním tabulím. Části souboru nelze upřít poučenost v oblasti zvoleného žánru, vkus a chvílemi i schopnost nadhledu a sebeironie. Dotáhnout některé motivy a nebát se dalšího odlehčení – to by mohla být cesta k ještě lepšímu přijetí loupežnického muzikálu.
Brněnské Divadelní studio Dialog uvedlo Tylova Strakonického dudáka, a to ve Frejkově úpravě, kterou dále dramaturgicky zpracovala I. Vadlejchová. Základním režijním klíčem měla být oslava krásy českého jazyka a zřejmě i s ohledem na nízký věk herců nebyl hledán jiný a bohatší myšlenkový výklad. Jenže málokteré postavy mohly vytvořit mezi sebou jakýkoli vztah a inscenace se rozložila do volně řazených scén. Bez dramatického spádu tak Strakonický dudák více vypovídal o didaktickém záměru než o tématu. A ještě drobný dodatek: v inscenaci hrál živě na dudy mladý muzikant. Jeho verva, s níž prožíval čarovný zvuk dud, by mohla být příkladem strhujícího herectví nejen pro představitele Švandy, ale i další herce.
O čarovném kameni je autorský opus Václava Berana, šéfa Divadelního spolku Rotunda Znojmo. Pohádka vypráví o velké moci lásky, neboť Kristýnka vysvobozuje svého milovaného Matěje z osidel čarodějnic. Textová nedůslednost v motivech nenutí herce k nápaditější charakteristice postav. Zjednodušenost a pouze částečné zdůvodnění peripetií v příběhu i vztazích oslabuje napětí a milou dvojici protagonistů nenutí k nápaditosti při charakteristice postavy či v aranžmá.
Přehlídku uzavřel další muzikál – Elfí princezna, autorské dílo osmnáctiletého A. Kohouta, který jej nastudoval se souborem Uměleckého centra dětí a mládeže v Havlíčkově Brodě. Problémem se stal velký věkový rozptyl, neboť polovina souboru byly děti, jejichž jevištní existence nepřekračovala rámec roztomilé školní besídky. Druhou část ansámblu tvořili mladíci a dívky teenagerského věku, kteří zřejmě pod vlivem českých muzikálových produkcí napodobovali exaltované herectví a forzírovaný zpěv, přičemž aranžmá, choreografie i scénografie usilovaly o bombastičnost. Příběh o vítězství dobra nad zlem v říši elfů byl natolik retardující, že dětský divák vnímal jen vnější balast. Snad by pomohlo citlivé pedagogické vedení, které by bezesporu talentovaným inscenátorům naznačilo cestu k originálnímu a zároveň vnitřně pravdivému sebevyjádření.
Pohádkový mlejnek byl více obrazem hledačství než ukázkou nalezené cesty v divadle pro malé i mladé diváky. Porota vedle jedenácti individuálních cen, vyzdvihujících perspektivní výkony v jinak problematických inscenacích, pouze doporučila k postupu na národní přehlídku inscenaci muzikálové pohádky Princezna a loupežníci v provedení Divadelního studia „V“ Brno.
Rudolf Felzmann