Texty: AS 2005, č. 2, s. 56-57. Hana Galetková, Alena Palarčíková a Aleš Procházka

ZAHLCENÁ NOVOJIČÍNSKÁ OPONA

Pod střechou Domu dětí a mládeže FOKUS v Novém Jičíně se od 17. do 19. března 2005 uskutečnila krajská přehlídka experimentálního divadla, krajská přehlídka studentského divadla a oblastní přehlídka dětského divadla pod společným názvem OPONA 2005. V průběhu tří dnů se tříčlenné odborné porotě a studentské laické porotě představilo celkem 22 souborů s 31 inscenacemi, pásmy a divadelními skeči. Z 11 inscenací devíti souborů, které usilovaly o postup na Šrámkův Písek, 44. ročník celostátní přehlídky experimentujícího divadla, porota nominovala Divadlo Na kraji z Nového Jičína s inscenací Židé a doporučila na prvním místě soubor Iluze z Kopřivnice s taneční inscenací Vztahy, vztahy, vztahy. Na Náchodskou Prima sezónu 2005, Celostátní přehlídku studentského divadla, byla z 11 inscenací porotou nominována velmi výrazná, zajímavá a také bouřlivě diskutovaná inscenace Kosa souboru Bílá ponožka z Kopřivnice. Z oblastní přehlídky dětského divadla do krajského kola v Ostravě bez stanovení pořadí postupují soubory: Temperka z Třince s Pohádkou o hadích nožkách, Přípravka z Nového Jičína s Jazykovým kabaretem a DDS Kamarát z Martina s Krajčírom rozprávok.
Ze zahlcené přehlídky OPONA 2005, zahlcené jak množstvím představení, tak příjemnou a tvůrčí mladistvou energií, výrazně vystupovalo několik nepřehlédnutelných linií a divadelních snah. Především se projevila silná touha mladých lidí hrát divadlo, vymýšlet a realizovat se prostřednictvím divadelního umění a vůbec radostí ze hry. Touha vyjadřovat své vlastní názory, postoje a osobní výpovědi se projevila především velkým množstvím původní tvorby. Sympatická snaha psát vlastní dramatické texty a následně je transformovat do jevištního tvaru (např. u souborů Černý den, Drsná osma, Větrák, Stonožka a dalších) však mnohdy troskotala na malé zkušenosti začínajících tvůrců, neznalosti základů tohoto byť múzického přece jen řemesla a dostatečný odstup od tvořeného díla. Snaha experimentovat a zkoušet nové postupy (Divadlo Na pokraji, Divadlo Na kraji, Temperka), ohmatávat si divadlo (dětský soubor Hádanice), zkoumat, prověřovat a jít proti divadelním principům (např. u diskuzního performingu Tělesa XY) se odrážela v mnoha představeních a ve velmi silně zastoupené kategorii experimentálního divadla. Další zračící se linii bylo možno vnímat v nadsázce, humoru a ironii, kdy mladí tvůrci projevili zálibu v mystifikacích reálných historických událostí (B.B.O.S.P. v inscenaci Já nevím II. aneb Gagarin) a v parodiích na konzumní americké snímky (Divadlo na Pokraji Matrix Pingpong). Všeobecně na škodu zůstávala polovičatost řady těchto divadelních pokusů. Jedním z častých nedostatků inscenací byla nedotaženost a zároveň „stavění“ na tzv. prvních nápadech. Skvělý první nápad jakoby tvůrce na počátku jejich tvorby okouzlil natolik, že si již nevytvářeli prostor pro následující nápady, domýšlení situací, tvorbu, zkoušení, prověřování a navazování na tento nápad, ve snaze co nejvíce z něj pro inscenaci vytěžit. V rámci krajské přehlídky pak viděl divák mnoho velmi dobrých „prvních“ nápadů, ale divadelních děl hodných celostátních přehlídek bylo málo. Pokud se objevil ambiciózní projekt, často sklouznul po slupce nechtěného patosu. Tím nejcennějším, čím přehlídka OPONA 2005 oplývala, byla bezesporu energie a radost mladých lidí z tvorby.
Členové souboru Divadlo na kraji z Nového Jičína se rozhodli inscenovat židovské anekdoty pod názvem Židé. Jistě lákavá výzva, ovšem vytvořit divácky i inscenačně zajímavý a vrstevnatý divadelní tvar, který udrží divákovu pozornost, a jehož základem jsou pouze jednotlivé za sebe řazené židovské anekdoty, není úkol snadný. Režisérka Věra Matýsková vyprávění anekdot velmi invenčně zasadila do prostředí veřejných lázní, do kterých přicházejí postupně tři muži: pan Votický, pan Popper a pan Kosiner. Ve třech vanách, za stálého ošetřování ženským personálem, tito tři muži spolu rozmlouvají a zároveň se koupou. Umné řazení anekdot, hladké plynutí a logická návaznost v rámci dialogů mužů v lázni, což jejich dialogický charakter umožňuje, jsou dobře zvládnuty. Divadelní prvek stínohry (v druhém plánu umístěné prosvícené bílé paravány, které oddělují prostředí lázeňské převlékárny a ústřední dějiště samotných lázní), výborně využitý na začátku a na konci inscenace, je opodstatněný a pomáhá vytvářet atmosféru lázní. Pouze není mnohdy zcela přesně udržena intenzita vedlejších stínových akcí ve chvílích, kdy přebíjí svou výrazností slovní projev postav na jevišti a odvádí pozornost od vyslovovaných point jednotlivých anekdot. Snad by bylo možné použít stínohru v inscenaci i častěji, pokud by měla šanci komentovat, dotvářet nebo kontrastovat s děním na forbíně. Bohužel mírně pokulhává vykreslení charakterů tří hlavních postav. Jsou sice textem lehce nastíněny a u herců je cítit snaha o tuto charakterizaci, ale chybí ona výraznost, uvěřitelnost. Divák je vnímá spíše v obecné rovině tří židovských mužů. Přesnou charakterizaci je možné dotáhnout také u ženských postav. Bohužel pointy některých anekdot při představení na přehlídce Opona 2005 unikaly. K těmto „pointovým únikům“ přispívá také rychlý sled anekdot. Na diváka se chrlí jedna anekdota za druhou a není prostor pro vychutnání, důležitý nádech, výdech a další smeč. Škoda jen, že inscenátorům unikla také důležitost a vážnost scény, kdy pan Popper v lázni umírá. Tato klíčová situace je nevýrazná. Postavám na jevišti jde spíše o technický přesun vany za paraván, kvůli stínohře, než o vytvoření situace. Hořce by pak mohla se vzniklou situací kontrastovat závěrečná věta pana Votického, který na otázku zda půjde panu Popperovi na pohřeb odpovídá: „To tak, pane Kosiner, a on mi snad půjde?“ Soubor je invenční a kreativní a co se týká divadelního umění schopný, že tuto trhlinu jistě zacelí.
Zajímavou, invenční a také účastníky přehlídky velmi diskutovanou inscenací v kategorii studentského divadla byla inscenace Kosa divadelního souboru Bílá ponožka z Kopřivnice, který vede Dan Brchel. Představení vzniklo na motivy stejnojmenné povídky Raye Bradburyho. Do děje je divák uveden metaforickou pohybovou etudou a čtením zvláštní závěti, v níž někdo neznámý odkazuje velký dům s veškerým vybavením a přilehlé pole tomu, kdo do něj jako první vstoupí. Jedinou podmínkou je povinnost každodenně kosit ono neustále rostoucí pole. Z úvodní pohybové etudy „kosící Smrti“ divák čte, že dědictví je spojeno s prokletím. Posléze vstupují na scénu čtyři hlavní aktéři, dvě dívky a dva chlapci, kteří jsou nečekanou možností získat azyl v tajemném domě zpočátku nadšeni. Divák vybaven zlým tušením sleduje jejich seznamování, milostná vzplanutí, nastupující obavy i zkázu. Inscenátorům se za pomoci jednoduché výpravy (bílý horizont, dva pruhy barevných látek symbolizujících pole a jednoduché zdánlivě civilní kostýmy v černé barvě a černý kostým pláště s kapucí tajemné postavy patřící k domu), jejího rozpohybování a svícení, podařilo vytvořit atmosféru tajemna, napětí, které graduje, a působivé divadelní obrazy. Na pozadí bílého horizontu jednoduché černé kostýmy aktérů kontrastují a symbolizují tak součást v soukolí nekonečného koloběhu získávání a „kosení“ dalších obětí v řadě. Právě metaforické jevištní obrazy kosení Smrti a závěrečné kosení přátel i mas obilí-lidí za zvuku válečných letounů a nekontrolovatelného šílenství, obraz hořícího domu na diváka emocionálně působí. Vyznění inscenace napomáhá i herecký výkon hlavní představitelky. Na škodu jsou naopak některé zcizovací teenagerovské prvky v herectví představitelů mladíků. Bohužel se divák v některých jevištních situacích ztrácí a trhá se mu nit plynulého příběhu. Proto je potřeba zpřesnit motivace jednání postav, jejich vzájemné vztahy (lišící se od předlohy), posílit a zvýraznit motiv narůstajícího ovládání hlavní aktérky prokletým kosením, stejně jako divadelně dořešit čitelnost závěrečné scény. Inscenace i přes uvedené nedostatky dokázala držet publikum v napětí, zainteresovat ho osudy čtveřice mladých lidí a místy i citově zasáhnout svou obrazivostí.
Taneční soubor Iluze z Kopřivnice se představil jevištním pásmem tvořeným pěti choreografiemi propojenými autorskými texty a manipulací s loutkou v životní velikosti Vztahy, vztahy, vztahy. Choreografie, jejichž spojovacím tématem byly vztahy (muž a dvě tváře ženy, člověk a příroda, člověk a prodejná láska…), vznikly původně jako samostatná taneční čísla. Tanečníci souboru Iluze jsou velmi dobře pohybově vybaveni, nad průměr vyčnívá několik výrazných osobností, a jejich mladistvá energie, radost z tance a taneční píle je v představení cítit. Bohužel kvalita jednotlivých choreografií není vyvážená. Vedle zajímavých a invenčních tanců, mezi které patří například závěrečný tanec s barevnými silonkami symbolizujícími sítě, stojí méně invenční úvodní choreografie. Na škodu ambiciózní taneční inscenaci jsou nedotažené scény s loutkou podmalované reprodukovanou recitací poetických textů. Nedotažené ve smyslu nepřesné a nedůsledné neiluzivně voděné loutky člověka s nedostatečným opodstatněním jejího užití. Divák tyto mezitaneční vstupy vnímá spíše jako vyplňování času při převlecích tanečníků než jako součást celku. Stejně tak reprodukované poetické texty navozující atmosféru následujících choreografií nemohou svůj úkol v rámci celku inscenace plnit, pokud nebudou srozumitelné. Ve snaze ozvláštnit přednášené texty je užito nadbytečného rytmizování, zahlušujícího echa aj. na úkor srozumitelnosti. I přes uvedené nedostatky bylo vykročení tanečního souboru k vrstevnatějšímu jevištnímu sdělení zajímavým divadelním pokusem. A to především proto, že se mladým tanečníkům podařilo přenést na diváka svou energii, upoutat jeho pozornost zajímavými pohybovými kreacemi.
Hana Galetková, Alena Palarčíková a Aleš Procházka