Texty: AS 2005, č. 2, s. 52-53. Pavel Michele, Veronika Valentová, Radim Toman: Jarní...

JARNÍ DIVADELNÍ FESTIVAL V BRNĚ

Ve dnech 4. až 6. března 2005 proběhl v Brně 7. ročník Jarního divadelního festivalu, který je soutěžní přehlídkou alternativního a experimentálního amatérského divadla pro Jihomoravský kraj. Pořadatelem přehlídky je Klub přátel umění v ČR ve spolupráci s centrem volného času Ulita a brněnskými občanskými sdruženími Kulička a Inspirace. Během těchto tří dnů se představila řada (převážně brněnských) souborů, z jejichž okruhu vzešla nominace na přehlídku Šrámkův Písek. Letošní festival přinesl řadu kvalitních představení a ukázal, že amatérské divadlo je schopno uspokojit i náročnější diváky.
Program odstartovalo Studio Dům se svým rituálním zpracováním Starých pověstí českých. Členové studia představili pouze Pohanskou část. Po příchodu Praotce Čecha, pojatém jako střízlivá opera, se odvíjejí scény českému člověku známé. Vše je důvěrně pohádkové, herci si vystačí se střízlivým kostýmem, třeba jen kabátem přehozeným přes oděv jinak civilní. Pohádka a snovost ožívají teprve v hereckých prostředcích; zejména v pomalé pečlivé gestice, připomínající bohoslužebné úkony, dále třeba v použití kadidlového dýmu. Z pověstí, jejichž sled se drží velmi věrně Jiráskovy všeobecně známé předlohy, vyčnívá svou aktualizací Dívčí válka. Hlavní hrdinky se prezentují na předváděcím molu jako smyslné až oplzle vyzývavé idoly světa módy, součástí jejich velmi lehkých šatů je přepásání lepicí páskou, předznamenávající Šárčinu lest. Organickým zakončením je feministicky laděný monolog režisérky této části, silou a bryskností výrazu připomínající Elfriede Jelinek. Přestože je Dívčí válka zcela jiná, z celku nijak „netrčí“, jednotlivé party režírovaly drobné pracovní skupiny. Eva Tálská jako vedoucí projektu pomáhala radou a usměrňovala pohledem zvenčí. Druhá část, téměř bez jediného slova, je rekapitulací předešlého, rytmickou a rituální. I když vše vidíme v symbolické rovině ještě jednou, není to zbytečný pohled a poslech, neustálé opakování je přece zcela přirozenou vlastností vyprávění i prostředkem uchování ústní tradice.
Trio Motýlci a kozičky po úspěšné Malé rošádě opět vsadilo na specifický absurdní (a jemný) humor autorky a režisérky Kláry Mazlové. Její metoda vtipného dialogu, který způli hbitě ubíhá a způli trapně vázne, než přijde senzační odhalení a pointa, se osvědčila i tentokrát. Dva herci, blonďák a černovlásek, prožívají spolu s diváky, kteří sedí ve stolovém uspořádání, nevinný a příjemný výlet parníčkem, na kterém však řeší zcela zásadní otázky svého bytí. Volnou předlohou byla méně známá tádžická bajka o oklamaném dlaskovi. Kdo je tajemný dlask a kdo koho klame se ovšem divák dozví až na samém konci.
Studio Stará hasička, vzniklé ve znovuvzkříšeném objektu zbrojnice v městské části Brno–Komín, si jako text vybralo novinku dramatika Pavla Trtílka, Poslední večeři, která se jako druhá umístila v Ceně Alfréda Radoka 2003. Vojenová, stará a poněkud zapšklá dáma, pořádá vzpomínkovou večeři pro šest žen u neveselé příležitosti společného úmrtí jejich manželů, jež zavinil manžel Vojenové. Dámy, prazvláštní osoby, produkty konzumu a svých malých světů, se prezentují během dialogu a v následné vzájemné zpovědi odhalují své stíny, poté co zjistily, že byly otráveny. Režisér Zdeněk Šturma připravil pestrou a zábavnou podívanou: dámy oděl do hábitů a vizáže připomínající ženské postavy Adolfa Borna (paní Kadrnošková atd.), Vojenová v jejich středu celá v černém a bledá už nepatří do tohoto světa. Dámy i ona sama hrají velmi expresivně, zahušťují svůj charakter do určitého typu. Vše na jednoduché scéně půlkruhového stolu; nešťastné a zmatené pobíhání otrávených dam po domě vyřešil režisér jednoduchou a účinnou scénickou zkratkou. S překotností dam a žlučovitostí Vojenové ostře kontrastuje postava služky Beáty, která, ač klidná stojí v pozadí a nad věcí, svou paní na samém konci opouští.
Pohybové studio Cyranovy boty působící při Centru volného času Lužánky v Brně vzniklo už před pěti lety a dnes sdružuje skupinu 15 mladých herců od šestnácti let, přičemž dává prostor i handicapovaným zájemcům o praktické divadlo. Festivalovému publiku se letos představilo autorským rytmickým projektem Noemova archa. Ačkoliv soubor oslabila silná chřipková epidemie a přijel v téměř poloviční sestavě, jejich představení zapůsobilo na divácké duše jako balzám. Jednoduše zpracovaný příběh potopy světa je vyprávěn beze slov, pouze rytmy různých nástrojů (především afrických djembe) a pohybem. Experimentální a naivně poetické zpracování starozákonního tématu režisérky a autorky scénáře Věry Belháčové a kolektivu herců doporučila čtyřčlenná odborná porota na festival Šrámkův Písek. Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky obnovilo pro letošní přehlídku inscenaci, již uvedlo poprvé roku 1998. Absurdní tragikomedii Hra na Zuzanku (s pořadovým číslem II) autora Miloše Macourka a v režii Pavla Vašíčka tentokrát sehraný soubor obohatil živým hudebním doprovodem skupiny Pavla Helana, jejíž vystoupení tvoří velmi šťastně a výstižně rámec celé inscenaci. Vysoká herecká úroveň členů Prkna zůstává už po léta téměř neměnná a ani sobotní vystoupení nebylo výjimkou. Pro dramaturgický výběr a zpracování Macourkova textu bylo Prkno porotou doporučeno na přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč.
Členy improvizační autorské skupiny Útulek postihly předjarní viry snad nejvíce ze všech soutěžících, nicméně právě v případě jejich produkcí, vznikajících zcela aktuálně a nahodile přímo před zraky diváků a často také s jejich participací, počet účinkujících nehraje roli. Vedoucí skupiny, která působí při Domově mládeže na Gorkého ulici v Brně, pedagog Josef Zajíček, měl pro jarní festival spoluhráče tři (včetně kytaristy). Terapeutické představení Útulek č. 53 „Nebudu ti to říkat dvakrát“ se tentokrát zaměřilo na složité nenaplněné partnerské vztahy.
Nominaci na Šrámkův Písek získalo Divadelní studio Dialog II, které se představilo s původním textem Velký bál. Autorem a režisérem v jedné osobě je student Činoherní režie na VŠMU v Bratislavě Martin Mišík. Velký bál je představením brechtovského typu. Staví se kriticky ke stavu naší společnosti. Současný svět je zde prezentován jako nekončící maškarní bál, jehož účastníci mezi sebou bojují o moc, slávu a bohatství. Své touze po úspěchu jsou ochotni podřídit cokoliv. Pravda neexistuje, vše je jen přetvářka a faleš, promyšlená propaganda. Postavy nejsou psychologicky prokreslené. Jedná se o typy (přecházející někdy až v karikaturu) symbolicky vyjadřující hlavní charakteristické rysy postav (Lev = politik, Liška = vědkyně, Had = obchodník). Hra popisuje fungování dnešního světa, kde je vše pouhým zbožím určeným k prodeji. Zákony trhu jsou stále tytéž, bez ohledu na druh prodávaného zboží. Tím může být stejně dobře nejnovější módní doplněk, jako neschopný politik, kterému ke zvolení stačí dostatečně široký a sympatický úsměv. Potvrzuje se tak známé pravidlo reklamy, které praví, že „tím, co prodává, je obal, nikoli obsah“. Je to tak jednoduché! Stačí jen vytvořit mediální obraz, který je dostatečně „sexy“, a úspěch je zaručen. Pak už je možné všechno. Prodávat lidem cedníky místo čepic nebo rozpoutat válku ve jménu míru. Přestože představení nechybí vtip a smysl pro nadsázku, z reality, kterou prezentuje, přece jen mrazí.
Silný emocionální dojem zanechalo v divácích představení Vojcka, režírované studentem 1. ročníku Činoherní režie na brněnské JAMU Lukášem Večerkou. Přestože zachoval Büchnerův text (přeložený Ludvíkem Kunderou) v téměř nezměněné (možná až zbytečně pietní) podobě, přeměnil jej svým výkladem a režijním rukopisem v zcela nový, svébytný tvar. Tím, že převedl celý děj do prostředí cirkusové arény, vytváří jakési divadlo na divadle. Zde má být zvědavému a senzacechtivému obecenstvu předvedena velkolepá atrakce – příběh holiče Vojcka, který zavraždí svou ženu a sám je pak popraven. Celý Vojckův příběh je navíc zasazený do současnosti, do prostředí dnešních supermarketů. Zajímavé na této inscenaci je, že text běží z velké části ze záznamu a propojuje se s hereckou akcí. Nejde přitom o způsob, jak si „usnadnit práci“. Herci jsou neustále v pohybu, rozehrávají celý prostor scény. Představení je od začátku do konce nabité energií. Výrazná je i práce se světly a zejména hudební složka. Odborná porota doporučila Vojcka na Šrámkův Písek.
Posledním vystupujícím souborem byl ÚSTAF, který nazkoušel pod režijním vedením Zdeňka Šturmy voicebandové představení s názvem Brna. Představení vychází z textové předlohy mladého básníka Jakuba Kostelníka, který nás ve svých výrazně rytmizovaných básních plných jazykových her zavádí do brněnských čtvrtí a ulic. Sborová recitace je tentokrát doplněna hudebním doprovodem (mezi poněkud netradiční „hudební nástroje“ patří např. plechový barel a ocelová tyč), jenž dodává ten správný industriálně syrový a chladný sound. ÚSTAF byl porotou doporučen na přehlídku uměleckého přednesu a divadelní poezie Wolkerův Prostějov.
Letošní Jarní divadelní festival ukázal, že jsou současné amatérské soubory schopny vytvářet divadlo, které může nejenom bavit, ale i přinášet výpověď ke stavu dnešní společnosti. Souborům nechybí chuť a odvaha k experimentování. Nebojí se hledat nové cesty. Tvůrci sáhli jak po původních současných textech, tak po „klasice“, v níž se snažili nalézt spojení se současností. Ke cti zúčastněných souborů slouží i fakt, že přes chřipkovou epidemii, díky níž jejich řady výrazně prořídly, byli schopni improvizovat na poslední chvíli a nastalou situaci zvládly s přehledem.
Pavel Michele, Veronika Valentová a Radim Toman