Texty: AS 2005, č. 2, s. 50. Zdeněk Aleš Tichý.

TYJÁTR NA TRATI 2005

Čtyřdenní program nabídl letošní ročník českotřebovské přehlídky Tyjátr na trati. Samotnou soutěžní část pořadatelé vystavili bezprostřední konfrontaci s inspirativními tituly, které v České Třebové uvedly špičkové amatérské soubory a divadla profesionální. Nejlépe z tohoto srovnání vyšel v očích poroty náchodský Dred, jenž se představil s inscenací Rudý pavilon aneb Teorie (ne)spolehlivosti. Režisér Ondřej Pumr v ní spojil dohromady raně expresionistickou aktovku Jiřího Wolkera a část básně Prométheova játra Jiřího Koláře. Před rokem sehrál Dred svůj Rudý pavilon na přehlídce v Kostelci nad Orlicí a tehdy jsem Pumrův styl pojmenoval „undergroundovým naivismem“. Kostelecké představení mě vedlo k úvahám o tom, že Pumr skládá obrazy, hlasy, zvuky, verše a melodie dohromady bez jakýchkoliv divadelních zábran: „Ve výsledném tvaru se vzdaluje od divadla k opulentní performanci, kašle na logiku, řád či perspektivu, nehledá komunikaci - prostě nechá vyhřeznout v krutém a trýznivém gestu střeva svých běsů…“ Po zhlédnutí nové nebo-li dopracované čili pročištěné verze Rudého pavilonu jsem však nabyl přesvědčení, že mnou vzpomínaná divadelní neučesanost mohla být způsobena výkladem nedozkoušené inscenace.
Rudý pavilon je totiž nyní mnohem sevřenější i čitelnější, aniž by ale ztratil něco z provokativnosti Pumrových drsných a zároveň poetických divadelních vizí. Po jevišti se kutálejí jablka a některá jsou nemilosrdně přitlučena do podlahy obrovskými hřeby, ozývá se nejen bušení těžkých kladiv, ale i rytmus vyťukávaný ping-pongovými míčky. Na scéně září rudá pěticípá hvězda, závěr představení je ozdoben (k zešílení místních hasičů) hořícím stromem, herci chodí bosi v hromadách hřebíků a zpívají Tichou noc, Modlitbu pro Martu a ve finále vyřvou spolu s Gellnerovou básní „Má milá rozmilá neplakej“ i své plíce a duši. A z toho všeho se vyloupne v syrové opravdovosti základní linka příběhu tuberáka a syfilitika, pro které je pobyt v sanatoriu poslední štací. Probírají se svými podivnými vzpomínkami, v nichž se mísí realita se surreálně snovými vizemi. Nenávidí tohle prokleté místo i svá nemocná, rozpadající se těla, a přece lpí na svých životech. Namísto dárků dostanou o vánočních svátcích podivnou společnost – vražedkyni, která je zabalena jako mumie v obvazech mokvajících krvavými ranami. A s ní si přijde povídat dítě, které sem zabloudí na útěku před svou osamělostí ve světě nevšímavých dospělých. A do toho všeho ještě Ondřej Pumr objevil ve zvukařské kabině gong a s pubertální hravostí prokládal představení jeho údery.
Divadlo Dred se svým Rudým pavilonem dotýká s brutální naléhavostí bolestné a komplikované podstaty lidské existence, ale zároveň svou inscenaci zdobí groteskními odbočkami. Ve srovnání s náchodskou alternativou působí Divadlo BAF z Hostinného až usedlým a konzervativním dojmem klasické činohry. Kvalitativně se však z tohoto proudu vyděluje především díky autorsko-režijnímu potenciálu Luďka Haška, který je podepsán pod hořkou komedií ze současnosti Na útěku. Její kouzlo spočívá především v autentické kombinaci grotesknosti a trapnosti, kterou připomíná mj. filmy Lásky jedné plavovlásky nebo Nuda v Brně. Děj své hry umístil Hašek na dvůr jedné maloměstské hospody, v jejímž sále jednoho večera vystupují slavní herci z Prahy (!) s jakousi stupidní zájezdovou rejžovačkou. Na hospodském dvoře, kam vycházejí močit místní štamgasti, se rozvíjejí opilecké dialogy o osudu vesmíru a v těsném sousedství se rodí i erotické kontakty místních outsiderů s hereckými hvězdami. Civilní a přitom vtipné dialogy jsou přesně napsané a neméně přesně zahrané. V textu i hereckých výkonech je přitom patrný jemný ironický odstup, který inscenaci zaručuje, že neupadne do realistické popisnosti.
Někde mezi Ondřejem Pumrem a Luďkem Haškem se nalézají divadelní vize režiséra Petra Lanty a jeho pražské Společnosti Dr. Krásy, která do České Třebové přivezla Kaabared Dr. Krásy. Lanta potvrdil svoji pověst jevištního básníka, který je díky své imaginaci schopen vytvářet působivá divadelní plátna ze starých textů v nových souvislostech. Tentokrát se mu však „plátno“ jeho inscenace, jakkoliv jde o práci skutečně pozoruhodnou, bohužel rozpadá na několik kusů. Úvodní kabaretně laděné číslo jako by potvrzovalo asociace, které probouzí zaumné slůvko v názvu inscenace kaabared; včetně odkazů na „rudou“ čili revoluční tématiku. Pak ale jde humor stranou a Lanta inscenuje v první půli s obrovskou existenciální naléhavostí text o revolucionářích, kteří připravují vraždu nenáviděného komisaře a zároveň řeší problémy svého milostného trojúhelníku. A pak přicházejí další dramaturgické přemety a přes kouzelnické číslo a přestávkový koncert kapely ve foyeru se Lanta dopracuje k Arbuzovově propagandistické slátanině o sovětských traktoristech bojujících svými pracovními výkony o prapor určený těm nejlepším. Tragické gesto nahradil škleb parodie, která však záhy ztrácí na dráždivosti. V Lantově Kaabaredu lze sice domýšlet rafinované souvislosti a spojitosti (například prostěradlo nasáklé krví mrtvého revolucionáře se stává v druhé části inscenace praporem pro nejlepší traktoristy) – pohříchu však je z velké části třeba dovysvětlit si inscenaci dodatečně, aby bylo možné dát její postmoderní rozevlátosti jasnější výklad.
Ve své snaze vyrovnat se s přízraky revoluce však nebyl Petr Lanta osamocený. Ukazuje se, že „revoluční téma“ nehýbe pouze naší politikou, ale také divadlem. Jasně čitelné je i v Rudém pavilonu a věnuje se mu, tentokrát ovšem v jasně pojmenovaném komediálním žánru, rovněž Broukovcovo Kamdivadlo z České Kamenice. Hra Pavla Časara a Aleše Vlčka Nalejto soudruhu! je jakýmsi broučkovským putováním do jiných epoch obráceným naruby. Hrdinové této komedie zůstávají ve sklepení hospody, kam za nimi shora pronikají ozvuky dějinných převratů. Autorské parodické ostří je tentokrát nabroušeno proti komunistům naprosto adresně. V úvodu nasazené tempo však režisér Aleš Vlček neudržel, inscenace směřuje ke konci bez větších překvapení a vybočení a tudíž i k značné rozvleklosti.
Nominace na šrámkův písek 2005: Dred Náchod, Jiří Wolker, Jiří Kolář: Rudý pavilon aneb Teorie (ne)spolehlivosti
Doporučení na šrámkův písek 2005: 1) Divadlo BAF Hostinné, Luděk Hašek: Na útěku, 2) Společnost Dr. Krásy Praha: Kaabared Dr. Krásy.
Zdeněk Aleš Tichý